Nejde ale jen o zadlužení. Celý plán je výzvou k opuštění ekonomické racionality, je krokem znamenajícím rezignaci na uplatňování jakýchkoli rozumných ekonomických kritérií. Má být prostředkem k nové fázi centralizace EU, k financování velmi sporných záměrů a v neposlední řadě k posílení politické unie. Takové obrovské finanční přesuny budou dalším krokem k vytvoření evropského superstátu. Plán operuje s obrovskými částkami, ale nepřináší žádné dodatečné finanční zdroje. Jde jen o přesuny našich peněz, ne o obdobu Marshallova plánu, který přinášel peníze „zvenčí".
Německý velvyslanec v České republice Christoph Israng reagoval na výsledek hlasování k návrhu SPD o zařazení bodu „Vyhlášení referenda o vystoupení z Evropské unie“ na jednání Poslanecké sněmovny. Shodou okolností tak učinil v den 150. výročí úmrtí V. I. Lenina – výročí, které si někteří Němci chtěli připomenout vztyčením Leninovy sochy v západoněmeckém Gelsenkirchenu.
Přesně tak. O blbostech se jim to vyjednává a předvádí důležitost, natřásá se unijní peří, markýruje se horečná činnost. Ale když jde do tuhého, najednou objevíme jedinou věc, která fakt funguje: národní stát. Vlády. Domácí instituce. Tam sedí lidé chytří i hloupí, schopní i neschopní, pracovití i líní, jako všude jinde. Ale mají jasnou odpovědnost a jasné kompetence.
Schengen je po euru další velký projekt architektů unifikované Evropy, který se proměnil v noční můru. Riskantní experiment maastrichtské generace evropských politických elit, která chtěla integrační projekt skokově posunout směrem ke státnímu útvaru a vystavět si svůj pomník v dějinách, uvrhl Evropu do závažné krize. Zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.
V krizi bývají obvykle dočasně suspendované některé svobody. Asi je to tak nutné. Doufejme, že jednotkou této dočasnosti nebude opět jeden furt. A že nám po krizi naše svobody vrátí. Ale jedna jediná věc by mohla zůstat i po covidové krizi: vědomí, že demokratický stát je jedinou institucí, schopnou a zároveň oprávněnou řešit veřejné problémy. Ostatní instituce jsou k ničemu. Pryč s nimi.
Vláda ČR vyhlásila dne 12. března od 14:00 hodin na území ČR nouzový stav v souvislosti s prudce narůstajícím výskytem koronaviru. Zatím na 30 dnů.
Unijní regulátoři se dnes v duchu programové centralizace soustavně snaží pronikat do nejrůznějších oblastí lidského života, a to bez nejmenšího ohledu na to, zda v dané věci řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států, přičemž každý svůj záměr bez uzardění prohlásí za zcela vyhovující principu subsidiarity.
Klíčovým předpokladem všudypřítomnosti unijní regulace je nesmírný rozsah a neostrost pravomocí, které Unii svěřují zakládací smlouvy. Tyto pravomoci se dotýkají širokého spektra odvětví lidské činnosti, přičemž umožňují Unii mnohá z těchto odvětví ovládnout prakticky v úplnosti.
Centralisté nikdy nepřijmou závěr, že kterýkoli problém vznikl z přemíry centralismu. Naopak, příčinu vždy vidí v tom, že centralizace („integrace“) je ještě málo. Je zde stále stejná neotřesitelná víra v samospasitelnost centrálních řešení, v to, že velký celek dokáže spravovat věci veřejné a řešit aktuální problémy lépe a účinněji než národní stát či nižší úrovně. Centralizace je pojímána jako univerzální všelék na všechny problémy.
Francouzský arogantní centralismus v kombinaci s německou precizní důkladností vytvořily v Bruselu děsivý byrokratický systém, kterým si tamní elity odcizily evropskou veřejnost. Přehnaný důraz na budování unijních institucí a arogantní úřednické prosazování integračních kroků cestou dalších a dalších regulací, opovrhování názory veřejnosti členských zemí a nakonec ovládnutí Bruselu progresivistickou ideologií učinily z EU kontroverzní vyhraněný politický projekt prosazovaný nedemokratickými metodami.