Evropský liberalismus a konzervatismus
Autor: Roman Joch | Publikováno: 08.02.2007 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Co si představit pod pojmy Britský a kontinetální liberalismus a konservatismus? Odpověď podává esej Romana Jocha.

úryvky :

Britský (klasický) liberalismus

Britský liberalismus má své počátky v 17. století - v politických postojích starých whigů. V 19. století dosáhl svého vrcholu a dnes je označován jako liberalismus klasický.

Hlavním požadavkem starých whigů byla zásada No taxation without representation - žádné daně bez zastoupení. Whigové byli přesvědčeni, že vláda může být svobodná, mírná a dobrá pouze tehdy, když ti, kdo určují výši daňového břemene, se na jeho nesení musejí spolupodílet. Jinými slovy, když nikdo nebude záměrně zdaňován ve prospěch někoho druhého. (Tato zásada byla považována za velice progresivní až do nástupu socialistického hnutí, jež ji odmítlo a založilo se na principu přesně opačném: záměrně zdaňovat jedny ve prospěch druhých.) Whigové v 17.-18. století byli stranou nadřazenosti Parlamentu nad panovníkem, odpovědnosti kabinetu ministrů spíše Parlamentu než panovníkovi, systému svobodného podnikání, jemuž se pak začalo říkat kapitalismus, a náboženské tolerance. Jejich oponenti - toryové - byli v téže době stoupenci moci panovníka, starých feudálních privilegií a privilegovaného postavení anglikánské církve (Church of England).

...

Evropský kontinentální konzervatismus

Konzervatismus na evropském kontinentu usiloval o konzervaci ancien régime, tj. tradičního feudálního systému; prudce reagoval na Francouzskou revoluci a všechny proudy, které z ní vzešly. Skupina myslitelů, kterým se říká reakcionáři, a mezi kterými nejprominentnější byli Savojan Joseph de Maistre, Francouz Louis vikomt de Bonald a Španěl José Donoso Cortés markýz de Valdegamas, je typickým představitelem tohoto typu myšlení. Podle nich kontinentální osvícenství stálo na jedné velké iluzi, jež však měla krvavé důsledky, jak prokázala Francouzská revoluce: iluzi, že člověk je od přirozenosti dobrý a s pomocí rozumu může společnost zásadně zlepšit. Naopak, tito lidé velice zdůrazňovali inherentní špatnost a nerozumnost člověka. Lidé jsou náchylní ke zlému, a proto potřebují nad sebou stát, který je drží na uzdě a krotí jejich vášně a choutky. Stát a společnost mají být uspořádány hierarchicky – každý poddaný má mít svého pána a každý pán má mít nad sebou svého krále. Jeho moc nemá být omezována žádnou ústavou, neboť předem není nikdy zřejmé, jakou moc bude panovník potřebovat, aby její pomocí mohl držet na uzdě své poddané. Svoboda pro ně není příliš dobrou myšlenkou, neboť mají-li lidé svobodu, vzhledem ke své přirozenosti ji nespíš uplatní špatně. Poslušnost, nikoli svoboda – to je tím, co náleží lidu. Panovníku má být nadřazena pouze Církev a papež. Postavení Církvi ve společnosti má být státem prosazováno, kodifikováno a privilegováno. Objektivní morální řád je samozřejmostí.

...

Až v druhé polovině 19. století, kdy se etablovaly národní státy, začali evropští konzervativní státníci využívat nacionalismu jako síly schopné získávat loajalitu obyvatelstva a tedy i podporovat stávající řád - propojení nacionalismu či alespoň národního cítění s konzervativní politikou praktikoval především Otto von Bismarck v Německu, nebo i Ludvík Napoleon (Napoleon III.) ve Francii.

...

Poslední významnou formací radikálního, reakčního evropského konzervatismu byla francouzská Action Francaise na konci minulého a v první polovině tohoto století. Jejím intelektuálním pilířem byl Charles Maurras. Ačkoli byl ateistou (až do období krátce před smrtí), byl stoupencem nacionalismu, monarchie, absolutní moci panovníka a dominantního a státem etablovaného postavení katolické církve. Nikoli proto, že by se domníval, že učení Církve je pravdivé (natož božského původu), nýbrž proto, že obdivoval její hierarchickou strukturu a schopnost vnášet do životů lidí řád. Mnohé z idejí a z osobností tohoto hnutí našly pak své uplatnění v režimu maršála Pétaina ve Vichy za II. světové války. Tento typ konzervatismu - není-li zušlechtěn křesťanským vědomím o transcendentním rozměru člověka a jeho inherentní hodnotě, či liberálním důrazem na jednotlivce a jeho svobodu - může skutečně sklouzávat ke koalici s fašismem: všechno potřebné pro to totiž obsahuje: autoritářství, státní paternalismus, organický pohled na společnost, romantickou zálibu v minulosti, atd.

Celou práci si můžete přečíst zde.

Převzato ze stránek Občanského institutu