Referendum a obrana naší svobody.
Autor: Pavel Bratinka | Publikováno: 05.02.2007 | Rubrika: Polemika
Ilustrace
Bezpečnost státu, resp. bezpečnost našeho svobodného republikánského zřízení před silami, které by z nás chtěli učinit nevolníky jejich vražedných ideologií, je povinností par excellence každé naší vlády. Právě proto musí být adresná – musí být jasné, kdo za ní odpovídá. Vládu si volíme demokraticky, ale má-li pocítit tíhu odpovědnosti za naší bezpečnost, pak tuto odpovědnost v žádném případě nesmíme z této vlády sejmout nějakým referendem, kde zcela anonymně kolektivně rozhodneme o jednom konkrétním kroku k zajištění naší bezpečnosti.

Od úsvitu dějin je doloženo, že lidé vytvářeli státy a poslouchali jejich samozvané vladaře protože očekávali, že zajistí dvě věci – ochranu před loupeživími násilníky uvnitř a ochranu před loupeživími nájezdníky z vnějšku. V moderní době má vládní moc celou řadu dalších úkolů jako například zajistit hospodářský růst, ochranu životního prostředí nebo sociální péči atd., atd. Nicméně onen původní účel státní moci trvá i nadále. Jediný rozdíl mezi demokratickým státem a státy starověku, feudálním státům středověku či moderním nedemokratickými státům spočívá v tom, že vládci jsou vybírání jinou metodou. Jsou voleni lidem. Moc jim však není ani odevzdána navěky ani není neomezená. Vládci jsou v demokraciích omezeni dvojím způsobem. Jednak ústavou a zákony, jednak časem, neboť po několika letech lid může stávajícím vládců vystavit účet za jejich chování a odvolat je. Aby však lid tento účet mohl vystavit, je třeba zajistit, aby činy vládců byli opravdu jejich činy a nikoliv někoho jiného.

Ale právě splnění této podmínky institut referenda ohrožuje nebo zcela znemožňuje. Představte si vládu, která říká, že je třeba snížit deficit státního rozpočtu, neboť jinak hrozí nezvladatelná inflace. Proti tomu se zvedne vlna odporu a požadavků, že se o tom musí rozhodnout v referendu. V referendu, ve kterém hlasuje mnoho občanů, kteří mají jen velmi mlhavé nebo žádné povědomí o souvislosti mezi státním dluhem a inflací, je vládní návrh na snížení výdajů odmítnut. Výsledkem je prudká inflace, ničení úspor obyvatelstva a hospodářský pokles. Kdo však to bude, kdo bude z tohoto vývoje obviňován. Politické strany, které byly dosud u moci nebo skuteční viníci, tj. všichni ti, kdo v referendu hlasovali proti úsporným opatřením? Samozřejmě ti, kteří byli u moci – ti tomu přeci měli zabránit! Navíc tito lidé jsou známí, zatímco jak kdo hlasoval v referendu známo samozřejmě není. Praví viníci zůstávají skryti – a o to více asi budou mnozí z nich vládě spílat za nastalou mizérii.

Inflace je velmi vážná hrozba a právě proto ještě bývalé Federální shromáždění ČSFR zajistilo nezávislost měnové politiky ústřední banky na politické moci – byť demokraticky zvolené – aby alespoň určitým způsobem chránilo měnu před populistickými politiky.

Bezpečnost státu, resp. bezpečnost našeho svobodného republikánského zřízení před silami, které by z nás chtěli učinit nevolníky jejich vražedných ideologií, je povinností par excellence každé naší vlády. Právě proto musí být adresná – musí být jasné, kdo za ní odpovídá. Vládu si volíme demokraticky, ale má-li pocítit tíhu odpovědnosti za naší bezpečnost, pak tuto odpovědnost v žádném případě nesmíme z této vlády sejmout nějakým referendem, kde zcela anonymně kolektivně rozhodneme o jednom konkrétním kroku k zajištění naší bezpečnosti.

Rád bych ještě přičinil jednu poznámku, která se týká problému obrany mnohem obecněji. Jak víme, kradou se auta, resp. existují zloději aut. Kdo z nás si ale myslí, že své auto ochrání tím, že na něj umístí nápis, že osobně nic nemá proti zlodějům aut a že jim přeje všechno nejlepší? Nebo tím, že na něj umístí nápis, že usiluje o zlepšení podmínek vězňů odsouzených za krádeže?

Zdají se Vám moje otázky směšné? Já si to nemyslím, protože skoro denně vidím a slyším politiky, kteří radí stejný postup proti hrdlořezům, kteří se vůbec netají svými úmysly a nás mají za změkčilé zbabělce, kteří svojí neochotu bránit svoje hodnoty skrývají za humanistické či demokratické fráze. Výzvy k referendu o amerických radarech jsou pak jen jejich krokem stranou podle návodu od Járy Cimrmana.

Vyšlo v MF Dnes 24.1.2007 pod názvem „Raději nedělejme žádné referendum“

www.obcinst.cz