Nebojme se ztráty národní identity
Autor: Aleš Misař jr. | Publikováno: 10.05.2004 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Představa, že se „rozpustíme“ v nadnárodním útvaru, se mi zdá velice zcestná. Rozpustila se snad Francie, Německo, Rakousko nebo Finsko? Podle mě nelze nějakým úřednickým nařízením nebo listem papíru zničit to, co do národního vědomí dějiny ukládaly stovky let. Jestliže si národní identitu neseme ve svých hlavách a srdcích, nemůže ji odtud přece žádné nařízení z Bruselu vykořenit.

Čím více se blížilo datum vstupu do Evropské unie, tím více z řad naší veřejnosti nabývaly na síle hlasy, které vyslovovaly obavy o ztrátu české identity, popř. suverenity. Bylo by na místě si uvědomit, nakolik jsou tyto starosti oprávněné a nakolik jsou jen samovolně rozbujelým strašákem. Předně je nutné určit, co si vůbec představujeme pod pojmem „národní identita“. Každý občan, ať už je jeho intimní vztah k mateřské zemi vroucný nebo ochladlý, cítí národní identitu trochu jinak; to je nezvratná záležitost plurality názorů. Národní identitu tak může tvořit věčný odkaz Jana Husa, dlouhá historie tělovýchovné jednoty Sokol nebo historicky bližší Květnové povstání a obrázek barikád vztyčených na odpor okupantům. A pak už se samy dotvoří neviditelné spojovací nitky, které vykreslí jednolitý obraz národní identity. Tyto kamínky češství nakonec poskládají nezaměnitelnou mozaiku ryzí „českosti“. Národní identita se v tomto případě stává záležitostí srdce a subjektivního pocitu jejího nositele. Nemusíme se proto příliš podivovat, že se průměrný Čech přinejmenším pozastaví nad takovou událostí, jakou je vstup do Evropské unie. Vstupujeme do politického útvaru, ve kterém se budeme muset podřizovat vnějšímu mocenskému centru; „To už tu jednou bylo!“ řekne si s podezřením a tím potvrdí, že je v něm představa národní identity organicky srostlá s myšlenkou národní suverenity, kterou koneckonců bude obhajovat i méně uvědomělý vlastenec. Z toho by vyplývalo: odevzdání části naší suverenity vnějšímu mocenskému centru povede k narušení české národní identity. Obava o ztrátu národní identity je sympatická a dokazuje, že vztah k mateřské zemi nám ani na prahu jedenadvacátého století není lhostejný. Proti tomu se nedá nic namítat. Ale – kde je psáno, že národní identita je při vstupu do EU tím největším problémem, pro který stojí za to zůstat stranou evropského projektu?

Nejprve chci upozornit, že EU se ani zdaleka nechová čistě jako nadnárodní útvar na způsob federace. Její vývoj charakterizuje téměř neřešitelné dilema mezivládního a nadnárodního pojetí. Za druhé – je třeba oddělit od sebe pojmy stát a národ, abychom pochopili, že jistá ztráta tolik propírané suverenity neznamená zničení národní identity. V čase rozvinutých demokracií a pokročilé evropské integrace není pro splynutí významu pojmů státu a národu místo. Stát by měl být chápán jako výplod lidského rozumu, prostředek k uspořádání vztahů mezi jednotlivci a zájmovými skupinami na vymezeném území, zatímco národ v tomto státě tvoří podpůrnou složku a „svému“ státu je hodnotovou náplní. Ale je na každém jednotlivci, jak silný vztah si k této hodnotě vypěstuje. Vyhraněný nacionalismus je v mírových dobách narušitelem mezinárodní rovnováhy a jako takový je vlastně politikou založenou na iracionálním a někdy až fanaticky vášnivém podkladu. Předpokladem dobré spolupráce mezi státy je zdravé krocení nacionalismu. Stejně tak v kolektivu musí jedinec potlačit své sobecké zájmy, chce-li přispět k jeho kvalitnímu fungování. A proto bych před poučkou, že národ tvoří stát, dal za současných podmínek přednost větě občané tvoří stát. To není přehlížení práv národa, ale uznání práv občanů tvořit podobu státu bez ohledu na jejich národní původ. Politik, který na prvním místě vidí národ, pak v rámci svého státu může ukřivdit příslušníkovi menšiny. Zvýšený důraz na občanskou společnost je důkladně prověřen ve státech Evropské unie, neboť tam je na základě tzv. „čtyř svobod“ pohyb osob různých národnostních příslušností v různých státech zaběhnutým zvykem. Kéž bychom také my časem dospěli k takovému chápání občanské společnosti.

V referendu většina z nás hlasovala „ano“ pro vstup. Již je pozdě skuhrat obavami o národní identitu. Nyní bychom se měli soustředit na to, abychom té identitě udělali dobré jméno. Představa, že se „rozpustíme“ v nadnárodním útvaru, se mi zdá velice zcestná. Rozpustila se snad Francie, Německo, Rakousko nebo Finsko? Podle mě nelze nějakým úřednickým nařízením nebo listem papíru zničit to, co do národního vědomí dějiny ukládaly stovky let. Jestliže si národní identitu neseme ve svých hlavách a srdcích, nemůže ji odtud přece žádné nařízení z Bruselu vykořenit. Osud naší národní tradice, kultury a státnosti zůstává i po vstupu v našich rukou. Bez ohledu na to, že se formálně jisté části státní svrchovanosti vzdáváme.

Jistě, může se stát, že kolo dějin se mohutně pootočí a náhle o sobě budeme mluvit jako o Evropanech se stejnou vážností, s jakou se dnes přiznáváme k češství. Někomu se vize „uměle“ zkonstituované evropské identity může zdát přímo děsivou. Dobrá, ale i kdyby šlo něco takového vytvořit uměle (viz např. příprava evropské ústavy), jak rychle by takovou hodnotovou konstrukci lidé přijali za svou? Jestliže s léty přece jen přijmeme jakousi evropskou identitu, pak prostě tím, že se vyvine spontánně naším členstvím a soužitím s ostatními státy v EU. Postupem času bychom vlastně takovému „evropanství“ v nás nevědomky vybudovali legitimitu. A kdo říká, že národní identita nemůže přetrvat ani po boku té evropské?

Vyšlo v Portálu 2/2004