O hrdinech a úctě k hrdinům
Autor: Dan Drápal | Publikováno: 28.12.2006 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Tak se jmenovala kniha, kterou v devatenáctém století napsal anglický filosof Thomas Carlyle. V 19. století se ještě hrdinové ctili a předpokládalo se, že nějací existují. V postmodernismu není nejvyšší hodnotou hrdinství nebo pravdivost, ale tolerance. Tolerance ovšem v praxi mnohdy znamená, že všechny názory mají stejnou váhu – lhostejno, zda pravdivé nebo nepravdivé, neboť přece každý má právo na svou pravdu a prohlašovat jeden názor za pravdivější než druhý je netolerantní.

Pokud mají ale všechny názory stejnou váhu, proč vůbec mít nějaké názory?

Není-li na prvním místě kritérium pravdivosti, má to důsledky i pro lidské jednání. Vztahovat na lidské jednání morální kritéria není politicky korektní. Není divu, že jeden náš slavný tunelář před svým soudním procesem pronesl cosi ve smyslu „doufám, že se soud bude zabývat legalitou mého jednání, nikoli jeho etičností“.

Jakoby se apriorně předpokládalo, že všichni lidé jsou sobci. A ti, kteří tak nevypadají, jsou jenom pěkně prohnaní. Ve skutečnosti jsou ještě horší než ostatní, protože své sobectví dokáží navíc pěkně skrývat.

V klášterech se kdysi při obědě předčítaly životopisy svatých. Nebudu teď řešit otázku, nakolik šlo o historické příběhy a nakolik o legendy. Zajímá mne, proč se to dělalo: Mniši se tím chtěli inspirovat k následování dobrých příkladů.

Slyšel jsem vícekrát, že za první republiky se pěstovalo „masarykovské fangličkářství“. A v rozsáhlé knihovně svých rodičů jsem skutečně našel některé docela naivní oslavné životopisy tatíčka Osvoboditele, psané ještě za jeho života. Máme pocit, že do naší doby se jaksi nehodí. Neupadli jsme ale do opačného extrému? Máme my sami nějaké vzory, které považujeme za hodné následování? Dokážeme vyjmenovat několik osobností, které nás skutečně inspirovaly nebo inspirují ke šlechetnému jednání?

Pokud čtu práce současných historiků o nějaké postavě našich dějin, která byla dříve považována za „kladnou“, pak mám někdy pocit, že se předhánějí ve snaze na každého najít nějakou tu špínu a ukázat, že daný člověk vlastně žádné čisté motivy neměl.

Říci o někom, že „pořád ještě nahlíží svět černobíle, jako souboj dobra a zla“, je téměř totéž jako říci „ten člověk je úplný cvok – je to hrozný naivka“.

Myslím, že naše civilizace v této věci zabloudila. Ve všech civilizacích se lidé snažili předat budoucí generaci především své hodnoty. Jistě, chtěli předat rovněž materiální blahobyt – nakolik to vůbec bylo možné. Bylo ovšem nemálo lidí, kteří toužili především po tom, aby jejich děti byly pravdivé a čestné. Toužili po tom dokonce více, než aby byly vychytralé a společensky obratné.

Jako bychom tušili, že vlastně nemáme dětem co předat … a tak nakonec nemáme ani ty děti. Jde nám především o „seberealizaci“.

Ještě jsem ale neslyšel o nikom, kdo by nadchl jiné tím, že „sebe realizoval“. Naopak, lidé byli vždy nadšení z někoho, kdo žil pro druhé, kdo zapomněl sám na sebe, kdo žil – dejme tomu pro nějaký ideál. Vzpomínáte na film „Statečné srdce“? Když jde William Wallace na smrt, anglické publikum se těší na dobrou zábavu a spílá mu. Nicméně když skutečně umírá, lidé si ho váží a litují ho. Poznali, že měl zač zemřít. Nezachránil si život, aby „sám sebe realizoval“. I když mohl.

Že to je film o dávných dobách? Tak proč chytá za srdce i nás? Protože i hluboko v nás je touha po šlechetnosti a pravdivosti. Atmosféra „politické korektnosti“ nás – naštěstí – ještě tak docela neudolala.

Jde však o to, si to přiznat. Přiznat si, že vlastně toužíme po poctivosti, opravdovosti, pravdivosti. Že toužíme být čestní.

I tohoto přiznání se totiž trochu bojíme. Bojíme se jednak toho, že nás budou mít za onoho „cvoka“, co vidí svět černobíle a ještě to vnucuje jiným, jednak toho, že třeba sami selžeme. Vždyť dobře známe své slabé stránky, přestože je pečlivě skrýváme.

Stojíme ovšem před otázkou: Chci světu ukazovat svou všední, zbabělou, cynickou tvář, nebo se ho pokusím ovlivnit tím, co je ve mně nejlepší a nejšlechetnější? V prvním případě hrajeme na jistotu a jdeme s davem, s proudem doby. V druhém případě půjdeme asi proti proudu a občas si nameleme, nebo někdo namele nám.

Pokud se ale rozhodneme pro tu druhou cestu, bude se nám docela hodit trocha inspirace.

A jsme tam, kde jsme začali. Neznáte nějakého hrdinu? Pokud ano, nebojte se o něm mluvit. Pokud ne, zkuste ho hledat. V dnešní době může být třeba i takové hledání hrdinstvím.

Možná se nám „cvokům“ podaří tento civilizační trend obrátit.