Úryvky z nové knihy „Vladimír Hučín: Hrdinům se neděkuje'' (III.)
Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 08.07.2006 | Rubrika: HotNews
Ilustrace
Profesionální práce trvala sotva tři vteřiny. Oběť se nezmohla ani na škytnutí, natož na nějaký odpor. Pavel ještě bude sebou škubat a mávat rukama nohama, ale to jen chvíli. Později pohyby skončí. Promění se v jiný druh hmoty. Materialistická ideologie stejně považuje život jen za jednu formu hmoty. Není to vlastně jedno, v jaké formě hmota je?

První zatčení a vazba
Svoje zatčení v r. 1976 popisuje Vladimír Hučín takto: „Byl jsem zatčen 12. října 1976. V práci jsem se vracel z kantýny, kde jsem si koupil deset deka šunky, rohlíky a půl litru mlíka. Měl jsem dost velký hlad. Cvičil jsem, proto jsem spotřeboval i hodně jídla. Odnášel jsem si jídlo na svoje pracoviště. Jak se vracím, tak koukám, je divné, že v době přestávky tam nebyla ani noha. Soustruhy stály a lidé tam nebyli. Mně to připadalo podezřelé, tak jsem se začal rozhlížet. U plechových vrat jsem spatřil příslušníka SNB v uniformě. Vedle něho stál za závěsem ještě milicionář Vávra. Tak jsem si říkal: „Co to tady je?“ Nenapadlo mně hned, že by si mohli jít pro mě. Podíval jsem se do uličky. Tam stáli zase příslušníci. Podíval jsem se nalevo. Tam jsem viděl příslušníky StB Milana Mračka a Zdeňka Vincenta. Šel jsem kousek dál. Už mi bylo jasné, že se to může týkat mně. Netušil jsem proč. V poslední době se nic pozoruhodného nestalo. Poslední akce nebyla vůbec provedena, žádný viditelný úspěch. Proč tak najednou? Asi snad přišli na něco ze vzdálenější doby. Vůbec mne nenapadlo, že by to mohlo být ve spojitosti s řečmi o Deanovi Reedovi vedenými s Tondou Mikešem. Vždyť kromě těchto řečí se nic nedělo!

Horečně jsem začal uvažovat, co mám u sebe v kapse. To byla první moje reakce. Dělal jsem, že si ničeho nevšímám, došel jsem na své pracoviště, zavřel jsem za sebou branku a v tu chvíli se na mě vrhli příslušníci StB. Srazili mě na zem. Prohledávali mě, jestli nemám zbraň. Lítaly ze mě šaty, knoflíky. Odnesli mně dozadu a nasadili pouta. Na pracovišti vše předem prohlédli. Stačili to za dobu, kterou jsem strávil v kantýně. Vyklidili prostor haly, protože si mysleli, že dojde k přestřelce. Připravili akci za pomoci Lidových milicí. Milice měly svojí vlastní kontrarozvědku, která spolupracovala s StB na akcích tohoto rázu.“

K tomu lze ještě na základě dalších výpovědí dodat: Vlastimil Čechák,Vladimírův nadřízený, vězeň z padesátých let, stál jak opařený, měl strach, něco takového také zažil.

Náhle se vynořuje několik příslušníků Lidových milicí. „To je ten hajzl,“ řekl jeden. Jistý člen LM Vávra to komentuje slovy: "Jo, takového hajzla jsme dříve zavezli za fabriku, prošili samopalem a byl pokoj."

Tajný křest
Vladimír a Jana se vzali. Za rok se jim narodila malá Michaela. Babička v té době vyučovala na základní škole ve Vlkoši, kde dobře vycházela s místním farářem Mitáčkem. Dohodli se, že nechají malou Michaelu pokřtít. Křest byl domluven s panem farářem na večer, aby to náhodou neviděl někdo nepovolaný.
K večeru, když se slunce chýlilo k obzoru, vyjel Vladimír s autem před dům. Auto předtím stálo na slunci a bylo v něm pořádně teplo. Na chvíli nechal otevřené dveře, aby se ovzduší v kabině provětralo.

Potom přišla Jana ve svátečním kostýmu a držela v peřince malou Michaelu. Posadili se dozadu. Míša měla očka zavřená, byla nakrmena a teď spala. To byla nejlepší doba na přesun. Dále nasedla babička a dědeček, oba ve svátečním obleku. Vladimír na obřady moc nedal. Vzal si slušné kalhoty a bílou košili. Usedl za volant a vyjeli.
Bylo zapotřebí se moc nezdržovat, mohlo být nepříjemné, kdyby je viděl někdo nepovolaný. Třeba by se mohl později ptát, kam jeli takto svátečně vyšňoření ve všední den. Měli už připravenou fabulovanou legendu, že jeli na oslavu význačných narozenin nějakého příbuzného.

Projeli Přerovem a na státní silnici si Jana uvědomila, že by před svými rodiči těžko vysvětlovala tuto akci. Mohl by je potkat někdo známý jejích rodičů z Brodku. Rodiče by se mohli vyptávat, kam jeli. Jana měla plán, že matce o křtu při nějaké příležitosti opatrně řekne, aby to sdělila nenápadně otci. Zatajovat křest malé Michaely trvale nešlo. Předem Jana nechtěla se svými rodiči o tom mluvit, protože by jí to rozmlouvali. Určitě ne z nějaké zásady, ale ze strachu, že by jim to mohli soudruzi ve Straně vyčítat.

Vladimír odbočil autem na okresní silnici a pomalu se blížili k Vlkoši. Tam zase měla problém babička, protože učila na místní škole, žáci a rodiče ji znali. Zde už by bylo těžké nějak zatajovat důvod přítomnosti v kostele a v jeho blízkosti. Lidé byli sice většinou věřící, ale někdo se mohl zmínit zcela náhodně. Pro učitelku to bylo ohrožení postavení.

Vesnice už v tuto hodinu zela prázdnotou. Lidé se většinou dívali na televizní zprávy. Doba byla opravdu zvolena velmi dobře. Vladimír zajel autem za kostel, vystoupili a vešli zadním vchodem do sakristie a přes ni do kostela. Pan farář už tam byl. „Posaďte se zatím do lavic,“ řekl. Rodina usedla do lavic.Tam už seděla i kmotra. Byla to jedna žena z vesnice, matka jejího žáka. Jana s malou seděla na kraji. Najednou bylo chladno. Venku bylo letní počasí, ale v kostele v lehkém kostýmku nebo košili byla zima. Babička se stále otáčela k hlavním dveřím. Kdykoliv mohl někdo vejít. Pan farář si toho všiml. „Nebojte se, dveře jsou zamčené. Na noc vždycky zamykám.“ Děťátko spalo spánkem neviňátek. Přesně taková kdysi Herodes zabíjel v Betlémě. Jaká budoucnost čeká toto neviňátko? To se bude muset pořád takto skrývat? Dožije se lepších časů?
Pan farář zatím připravil vše potřebné. Obřad mohl začít.
„Křtím tě ve jménu Boha otce, syna i ducha svatého.“ Udělal křížek a na hlavičku z konvičky vylil trochu svěcené vody.
Michaelka otevřela očka a začala plakat. Byla probuzena ze spánku. Matka ji začala chovat a utišovat.
Po obřadu šli do sakristie. Pan farář si ještě chvíli s rodiči vyprávěl a dal jim napít medovinu, podomácku vyrobený produkt některého místního občana. Před odchodem dal Vladimírovi dvě knížky pro děti Příběhy dosud živé, pojednávající o životě Ježíše Krista. Následně Hučínová rodina pod pláštíkem tmy opět nasedla do auta a odjela setmělou krajinou k Přerovu.

Mikešova dekonspirace
Ohledně činnosti Antonína Mikeše Vladimír Hučín uvádí:
„Mikeš byl velmi nebezpečným agentem. Musel buď zmizet ze světa nebo ztratit svoji tvář. Lidštější způsob by byl ho dekonspirovat. Protože jako agent působil s mnoha lidmi, mnozí jej měli za přítele, za spojence nebo alespoň mu důvěřovali, bylo nutno vyslat všem těmto lidem signál, že to tak není, a že mu nemohou důvěřovat, protože je nastrčený agent. Všimněme si jenom, jak se mu podařilo původně získat i mne. Naštěstí jsem se jím alespoň nenechal úkolovat. Jinak to bylo s Ladislavem Brázdou. Ten se nechal úkolovat na zastrašovací útoky. Takových lidí, kteří prováděli mstící a zastrašovací útoky pod řízením Mikeše, bylo více. Těžko říci, kam až by to vedlo, kdybychom nechali Mikeše pokračovat.

Další věcí jsou osobní zájmy. Nemysleme si, že agenti pracují jen pro svoji zpravodajskou centrálu. Pracují také pro sebe. Už i obyčejní vyšetřovatelé a výjezdové jednotky StB byli zloději. Zabavené věci, které měli nějakou cenu, si nechávali. Využívali svého postavení, že lidé měli strach a nic nehlásili. Vyšetřovaní lidé se báli říci, aby od zabavené věci dostali doklad. Takovým požadavkem by si přitížili při vyšetřování. Co si nakradli náčelníci, to nevím, možná se mezi sebou dělili. Ale takový agent měl obrovské možnosti, protože se mu nechávalo volné pole působnosti. Všechny jeho akce hlášené případně lidmi na policii byly hned policistům odebrány a všechny dokumenty, případně výslechové protokoly, fotodokumentace apod. museli policisté předat Stb vždy, když si to přála. Všechno mohl nějak legendovat, pokud to dělal dostatečně mazaně a nepřeháněl. Než nechal podpálit chatu, mohl ji nechat vykrást. Mohl lidi vydírat zastrašujícími útoky. Mohl je vydírat tím, že na ně něco věděl. Jestli to dělal Mikeš, nevíme. Dá se to předpokládat. Agenti potom svoje nakradené majetky legalizovali sametovým převratem v listopadu 1989. Zlodějinu jim nebylo možno po převratu dokázat, protože obvykle chyběli svědci a věcné důkazy. Transformovali se s nakradeným majetkem do tržní ekonomiky. Nicméně, přesto si myslím, že tuneláři devadesátých let nakradli více. Jenže u estébáků byla cesta k majetku dlážděna neštěstím a žalem druhých lidí. Někdy byli transformovaní estébáci pozdějšími tuneláři. To, jak se dozvíme dále, byl i případ Mikeše.“ Mikeš pracoval na lidech, kteří měli záporný postoj k socializmu, k normalizaci a k vpádu sovětských vojsk na naše území v roce 1968.

Zatčení a výslechy v r. 1983
Ladislava zatkli v 5.30 ráno, ani nestačil vstát do práce. Kde udělal chybu? Jak ho mohli vystopovat? Že by o něm věděli již dříve na základě otisků prstů z vloupačky u Olšanského? Ale vždyť měl rukavice, že by byl tak neopatrný? Dokonce ho ani nevysledovali psem. Otisky prstů na spínači, který jediný zbyl z výbušného zařízení nic sejmout nemohli. Měl rukavice a dával si dobrý pozor. Vloupačku mu přišít mohou, ale toto mu nepřišijí.

Vladimír Hučín byl zatčen v 8.00 ráno na pracovišti. Věděl o co jde. Byl ochoten opět všechno popírat. Co mu mohli dokázat? Doličné předměty byly dobře uschovány. On sám nic nepodnikal. Ladislav vypadal jako tvrdý hoch. Vladimír nemohl předpokládat, že promluví. To by ovšem tak nevadilo, nicméně nejhorší bylo, že prozradil úkryt pod domem, kde byly usvědčující předměty. Tentokrát to bude horší! Svoje zatčení popisuje Vladimír Hučín takto: „Zatčení v r. 1983 bylo provedeno na pracovišti v Přer. stroj. Tentokrát to bylo na hale 01. Byl jsem zavolán k vedoucímu údržby a tam už čekali příslušníci StB (kpt. JUDr. Milan Mraček, kpt. JUDr. Neděla, kpt. Zděněk Vincenec a další dva příslušníci StB z Ostravy) Byl jsem vyzván k nasednutí do jejich auta (pouta jsem neměl). Poté jsem byl odvezen k výslechu na StB v Přerově. Výslech prováděl kpt. Zdeněk Vincenec a kpt. Jindřich Hrabálek. Otázky se týkaly výbuchu u Mikeše a držení zbraní. Já jsem neustále tvrdil, že o ničem nevím. Asi po dvou hodinách mi oznámili, že budu převezen do vazby.“

Důležité bylo nepromluvit, ale Brázda po, pro nás neuvěřitelných psychických a fyzických, nátlacích se zlomil a promluvil. Takovým výslechům neodolal snad kromě Hučína nikdo. Prozradil i úkryt ve sklepě domu, zatím ještě nikdy neobjevený......Vladimír Hučín k tomu uvádí: „Na základě Brázdova přiznání a informací našli ve sklepě úkryt, kde byla v bedně puška upravená na náboj s větší průbojností, také pistole, kterou jsem používal při odbojové činnosti od sedmdesátých let a několik nábojů; také tiskátka na letáky. Takže, i když jsem samozřejmě výbuch u Mikeše nedělal, byla mi prokázána jiná trestná činnost. Přesto jsem byl odsouzen, že jsem se na akci u Mikeše podílel, ale především jsem byl odsouzen podle paragrafu 100 pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy, neboť oni mě prokázali, že v roce 1973 jsem letáky skutečně vyráběl. To samo o sobě už bylo promlčené, jenže komunistická justice, na rozdíl od sametové, takové věci nerada uznávala, takže museli nějak prokázat, že jsem pokračoval v této trestné činnosti až do osmdesátých let. Jejich důkazy ohledně pobuřování a hanobení v nepromlčené době byly velmi pochybné, nicméně soud je uznal, aby mi mohli přišít co nejvyšší trest. Prý jsem pokračoval v trestné činnosti tím, že jsem se na svém pracovišti nepřátelsky vyjadřoval o jednotkách Lidových milicí a znevažoval jsem jejich postavení a vůbec jejich smysl, tím se jaksi prodlužovaly ony promlčené činy. Tím, že jsem s uvedenou činností nepřestal, mohli mi přišít i ty činy z dávných dob. Potom mi bylo prokázáno nedovolené ozbrojování (puška a pistole) - paragraf 185. Útok na agenta Mikeše mi nemohli přišít. Oni tvrdili, že jsem se na tom podílel, byť já jsem vlastně u toho nebyl, ale akci jsem zorganizoval. To ovšem prokázáno zcela nebylo. Je podivné, že jsem byl potom často nazýván teroristou, když mne za terorizmus ani sám komunistický soud neodsoudil.“

Po listopadu 1989 se stal Vladimír Hučín pracovníkem BIS a dosáhl hodnosti kapitána.

Svazek Silon
Vladimír Hučín vypráví o své práci na extrémizmu: „Práce na levicovém extremizmu jsem začal založením svazku s krycím názvem Silon, kde jsem upozorňoval na bývalé milicionáře, kteří se opět dostávali do vedoucích pozic. Kteří neodevzdali zbraně... Zbraně ze skladů LM mizely. Nebyla síla tomu zabránit. Policie nic nevyšetřila. Já jsem s pomocí své agentury zjistil, že zbraně nebyly odevzdány, že mizely po různých bytech a chatách těchto milicionářů. Lidé, kteří s těmito zbraněmi disponovali, měli krajně nepřátelské názory vůči polistopadovému vývoji a netajili se, že budou dělat všechno proto, aby vývoj destruovali. Byli to především militantně zaměření komunisté a milicionáři.

Ztratilo se asi 30 procent krátkých kulových zbraní, jejichž registrace byla předem skartována. Zjistil jsem za pomoci svých lidí, že jsou uloženy u konkrétních příslušníků Lidových milicí a jsou zde ukrývány pro pozdější použití, včetně výbušnin.
Muselo se na tom operativně pracovat, aby to bylo prokázané. Nelze jenom tak někoho zatknout bez toho, aby to poté u něho doma našli. Navíc jsme byli v této věci závislí na policii. My sami jsme neměli žádnou zatýkací pravomoc. A přerovská policie byla skrz naskrz prostoupena komunistickými agenty, včetně jejich ředitele plk. Jiřího Zlámala.

Ale svazek Silon nebyl jenom o této záležitosti. Také se tam zaznamenávaly projevy levicového extremismu. Byl tam též zaznamenáván pohyb bývalých příslušníků StB, Milice, a jejich angažovanost v armádě. Ten svazek se potom rozrostl do velkého záběru. Bylo tam hodně informací a tak byl později svazek rozdělen na další, které měly krycí název Dýka, Hrob, Barel a Podkova, která byla poslední, a také ještě Lípa, která se zabývala antisemitismem, který se tady jednu dobu poměrně velmi aktivně projevoval. Dokonce došlo i k pomalováním nacistickými symboly. Jak jsem ale později zjistil, za touto akcí stály krajně levicově orientované osoby, které se touto akcí pokoušely rozjet zpravodajskou hru proti pravici.

Při této příležitosti bych chtěl říci, že nelze dělat mezi extremizmy nějaké dělítko. Jeden se prolíná do druhého. Jsou to také vzájemné provokace. Právě ono pomalování pomníků na židovském hřbitově dělaly levicové síly, které chtěli dokázat, že tu jsou pravicové síly, aby vyprovokovaly levicovou odvetu a naklonili obyvatelstvo nalevo. V roce 2000 byl svazek Silon ukončen díky novému ovzduší v BIS. Díky mému nadřízenému panu Částečkovi, jsem na něm mohl ještě nějakou dobu pokračovat.

Všichni moji informátoři
Ohledně práce s informátory Vladimír Hučín uvádí: „Já jsem nikdy lidi nezískával takovým způsobem, jako StB. Já jsem získával lidi dobrovolně. Ti lidé si to považovali dokonce za čest, že můžou pro mě pracovat, a já jsem považoval za čest, že to dělají z osobní statečnosti. A ti, kteří nechtěli po mně ani korunu, tak těch jsem se odmítl zbavit a vydat je všanc nějakému Růžkovi, Langovi, Vránovi nebo Princovi. Protože vůbec pro mně pracovat a nasazovat krk považuji za mimořádnou statečnost. Mnozí byli v postavení, ve kterém jim to nebylo zapotřebí. Nebyli to lidé, kteří by měli nějak hluboko do kapsy. Moje agentura čítala desítky a desítky lidí.

Samozřejmě byly výjimky, třeba Metelka a několika málo dalších jedinců. Ti byli získáni podobným způsobem, jak to dělala StB, a pracovali za peníze.“ …Metelka úkol splnil. Pronikl mezi ně (levicové extremisty) hned, poněvadž měl perfektní legendu a za sebou měl plno medailí, různých ocenění a vyznamenání za komunistickou činnost. To mu otevíralo dveře u těchto starých struktur. Získal spoustu materiálů. Já jsem mu ani nestačil dávat odměny.

Pak začal působit Ludvík Zifčák . Začal vydávat noviny Nové Bruntálsko, kde soustavně útočil na polistopadový vývoj. Obratně využil toho, že působil v kraji, kde je vysoká nezaměstnanost a značné sociální napětí. Viděli jsme jak kolem sebe začíná shromažďovat mladé lidi, kteří měli opravdu militantní názory. Tak mě nic jiného nenapadlo, než že jsem vybral Metelku a povolal ho, aby mezi ně pronikl. Pronikl tam hned. Pronikl dokonce k Epanastisovi Prusalisovi. To je ten komunistický milionář, který má v Ostravě zámek. Získal tam spoustu fotografií, nafotil opravdu kdekoho. Některé ty fotografie jsou na internetu. Je tam vyfotografovaný s Miroslavem Štěpánem. Tím, že měl tak dobrou legendu, potom se opravdu dostával i do zahraničí, na Slovensko, do Francie, kdy se setkával s představiteli Komunistického svazu mládeže, a to zrovna v době, kdy se oni kontaktovali na představitele Iráku, Íránu, Sýrie, Palestiny a těchto radikálních režimů, které dneska podněcují mezinárodní terorismus. Odtamtud nám přinášel velmi důležité informace, záznamy a fotografie a takto se činil až do té doby, než se k moci dostala Sociální demokracie.

Ostatní informátoři: „Samozřejmě, že jsem měl informátorů mnohem více, asi 20 – 30. Někteří pracovali zcela nezištně. Někteří výměnou za jiné služby, jak už bylo uvedeno v případě těch, kteří skončili smrtí. Jiné případy samozřejmě uvádět nebudu, ale princip získávání a práce s nimi byl podobný.“

Vražda informátora v polední přestávce
V kanceláři BIS sedí Pavel Trhlík a Vladimír Hučín. Pavel přišel za Vladimírem, aby mu vypověděl svůj příběh a zároveň nabídl spolupráci. Znali se ještě z práce v Občanské komisi, kdy Pavel za Vladimírem přišel, aby ho zbavil pozitivní lustrace, neboť figuroval ve zveřejněných seznamech spolupracovníků StB. Tvrdil, že byl ke spolupráci donucen a že vlastně pro StB žádnou práci neudělal. Chtěl být ze seznamů vyškrtnut.

Nyní opět sedí proti sobě. Pavel předal Vladimírovi sepsané všechny svoje „hříchy“ a čeká, co na to Vladimír řekne. „Takže Pavle, ještě jednou, jak to bylo s tím navázání spolupráce s StB?“ „Já jsem tenkrát studoval bohosloveckou fakultu. Dokonce jsem byl jednou ve Vatikánu a znal jsem se s kardinálem Tomáškem. Měl jsem jeho důvěru. Načež ke mně přišli pracovníci StB a řekli mi, abych pro ně pracoval. Že potřebují nějaké informace o kardinálu Tomáškovi. Řekl jsem jim, že je to vysoce postavený církevní hodnostář a není možné se k němu jen tak dostat… Oni mi řekli, že k němu přístup mám a že bych měl s nimi spolupracovat. Když jsem to stále odmítal, vytáhli fotografii. Byl jsem tam na přehradě Bysřičce s jednou dívkou. Načež mi začali vyhrožovat, že to zveřejní, řeknou Tomáškovi a že budu z teologie vyloučen.“ …

Pavel pracuje na svém pracovišti v Meoptě. Právě má rozdělanou konstruktérskou práci. Na stole se kupí plány, knihy a normy. Na rýsovacím prkně je rozkresleného něco, co, by se snad mohlo podobat raketě na měsíc, ale je to ještě nedokončená sestava mikroskopu. Sedí v místnosti ještě se starší spolupracovnicí Maruškou. Je zabrán v práci, že ani neslyší sotva znatelné pípání ve ztlumeném radiopřijímači, které ohlašuje poledne.

Maruška vstává a hlasitě odsouvá židli. „Pavle, ty nepudeš na oběd?“ Pavel se vyrušuje nerad z práce. Zrovna by nechtěl ztratil myšlenky, které má. Podtrhl si několik věcí v normě, které bude muset prověřit, jestli v jeho projektu jsou v pořádku. Pokud ne, bude to muset předělat. To znamená práci navíc. Je z toho nervózní. Potom si uvědomuje, že vlastně teď na obědy nechodí. „Nepudu, přece víš, že mám adventní půst…“
„Ty sis nenarazil lístky na dvojku (to je bezmasé jídlo)? Dej mi je, já ti je orazím.“ „Já to nejím,“ říká Pavel. „To se nevyplatí.“ Ví, že tzv. dvojka je bezmasé jídlo, ale stojí stejně jako normální oběd s masem.
Jednoduše to za ty peníze nestojí. „Dobrou chuť,“ řekne Marušce a je rád, že ho už nezdržuje a odchází z místnosti.
Po chvíli se opět otevřou dveře. Někdo nahlédne do místnosti a rozhlíží se. Pavel jen letmo zaletí pohledem ke dveřím. Tam stojí spolupracovník ze sousední místnosti. „Ty nejdeš na oběd?“
„Ne,“ řekl Pavel a zbytečně nediskutoval. Je to člověk, kterého neměl nikdy rád. Kdysi byl vedoucím jedné projekční skupiny, byl velký komunista a na práci neměl, teď je odstaven na místo obyčejného konstruktéra. Je to stejně nespravedlivé, mnoho schopných lidí propustili. Ale tohoto nýmanda, který měl vždy jen výhody a nikdy žádnou práci neodvedl, tu nechali. Stále jim k ničemu není, ale je tu, a platí ho.
Nýmad se ještě několikrát rozhlédl místností, jestli tu někdo není, poté odešel a zavřel za sebou dveře.
Posléze se opět otevřely dveře. Kdyby nebyl Pavel křesťan, tak by zaklel. To sem pořád musí někdo lézt! Přece všichni ví, že teď na obědy nechodí. Ani se neohlédl a řekl: „Na oběd nejdu.“ Dveře však stále zůstávaly otevřené a nezaklaply. Buď někdo zůstal v místnosti nebo za sebou nezavřel. Nechtělo se mu jít za někým zavírat. Proto zakřičel: „A zavři laskavě ty dveře z druhé strany.“ Dveře zaklaply, takže se upokojil a znovu zahleděl do normy. Jenže v tom tichu mu připadlo, že není v místnosti sám. To člověk pozná, nemusí být ani moc školený. Jsou to nepatrné zvuky, které vydává lidské tělo, zvláště když se pohybuje po zemi. Jen andělé šustí křídli. V tu chvíli ještě nevěděl, že se již za okamžik bude nacházet mezi nimi.
Otočil se a strnul hrůzou. Uviděl ho a ještě toho druhého. Byl to rezident. Uvědomil si, že nesplnil jeho rozkazy. Nedělal, co měl. Ale přece je neprozradil! Hučínovi o nich neřekl. Vlastně to byla škoda. Měl Hučínovi všechno říci. Dělat jen něco napůl není dobře. Napůl si myslet, že se nějak vykroutí a přitom dosáhne, aby byl vyškrtnut ze seznamů… Možná by to bylo jinak. Teď je pozdě. „Co chcete? Já jsem nic….“ Stále si ještě myslel, že snad rezident přišel ho jen pokárat nebo vyhrožovat. Pomocník stál za ním.
Rezident ještě naposledy Pavlovi odpověděl: „Ale mohl bys prozradit… Nebylo k tomu daleko.“ Rezident věděl, že Hučín není hloupý. Než by Pavlovi vydal lustraci a zajistil všechny náležitosti, aby jej očistil, chtěl by vědět všechno. Pavel chtěl dělat kněžský seminář. Musel být očištěn. Jan napůl to nešlo. Ani prozrazení Rajmera Hučína neuspokojilo. Určitě by z Trhlíka všechno vymáčkl. Pro toho byl kněžský seminář důležitější než přízeň mocných estébáckých mafií.
Rezident nevěřil v posmrtný život. Věděl, že promlouvat s někým před jeho smrtí je zbytečné. Slova jsou jen výplodem mysli a ta je jen vnějším výplodem materiální struktury…. Vlastně jak to je? Ani nevěděl. Dialektický materializmus se kdysi učil, ale to už je dávno a jak to přesně je, ho nikdy nezajímalo. Teď jen věděl, že tento zrádce už nebude mezi živými. Jedna hmota se stane jinou hmotou. Jedna, která by mohla být škodlivá, se stane zcela neškodnou hmotou mrtvoly. Takových škodlivých forem hmoty bylo více, které se musely přeměnit v jinou formu. Možná to byly miliony. Ale to je nutné, komunizmus za to stojí, je to jediná správná ideologie vedoucí lidstvo ke spáse. Tomu se musí položit libovolné oběti.
Pomocník se nezdržoval. Aniž by to Pavel tušil, přehodil smyčku, kterou měl před tím schovanou za zády, Pavlovi zezadu okolo krku a řádně zatáhl. Pavlův hlas se změnil v chrčení, ale i to přestalo. Potom přehodil lano do háku, který visel ze stropu a na kterém kdysi, než do místnosti instalovali zářivky, bylo pověšené kulové žárovkové svítidlo. Pomocník to měl natrénované, podařilo se to hned. Ďábel takovým záměrům je na pomoci, takže se vše daří jako na drátku. Následně zatáhl za provaz tak, aby oběť měla nohy výše než pracovní stůl. Ještě smyčku na provaz a tím to končil. Profesionální práce trvala sotva tři vteřiny. Oběť se nezmohla ani na škytnutí, natož na nějaký odpor. Pavel ještě bude sebou škubat a mávat rukama nohama, ale to jen chvíli. Později pohyby skončí. Promění se v jiný druh hmoty.
Materialistická ideologie stejně považuje život jen za jednu formu hmoty. Není to vlastně jedno, v jaké formě hmota je?
Potom je potřeba ještě udělat ten trik s klíčem. Prostě zamknout místnost zvenčí tak, aby zevnitř zůstal klíč. Ale to dovede každý zloděj. Úplná drobnost. Teď to bude vypadat jako sebevražda. Trhlík se prostě zamkl před tím, než se oběsil.
Následně zmizeli.
Když se Maruška vrátila z oběda, nemohla otevřít dveře. Proboha, proč ten Pavel zamknul! Přivolaní spolupracovníci zjistili, že zevnitř je klíč. Na volání nikdo nereagoval.
Pavlův kamarád Vašek, který chodil, včetně celé rodiny, s Pavlem do kostela, přiložil ucho k výplni dveří, tvořené neprůhledným sklem. Nebylo slyšet téměř nic, kromě snad něčeho, jako ventilátoru, prostě rozrážení vzduchu. Také si všiml, že se na skleněné ploše jevil nějaký pohybující se stín, jakoby někdo něčím třepal. Vašek dostal náhle strach. Zakřičel: „Proboha rychle.“ Nevěděl o co jde. Prostě jen tak intuitivně cítil něco hrozného.
Kolegové se do dveří opřeli…

Smrt Pavla Trhlíka nebyla nikdy objasněna. Na základě vyšetřování v podniku nebylo množné, aby se někdo dostal zvenku na hlídané a uzavřené pracoviště.
Spolupracovníci to neudělali. V danou dobu byli všichni na obědě a vidělo je celé osazenstvo podniku. Vrátný nikoho neviděl, nikdo nic nevěděl. Žádné stopy zápasu se nenašly. Údajně to byla sebevražda, zvláště klíč zevnitř místnosti to dokazoval. Jiné vysvětlení se nenašlo.

Vladimíra přesvědčila smrt jeho informátorů o tom, že nesmí v žádném případě vydat svoje zdroje. A když byl později obžalován z neuposlechnutí rozkazu, protože odmítl zdroje vydat, neudělal to, neboť by tito lidé skončili stejně jako jeho informátor Trhlík.

Smyčka se stahuje
Vladimír Hučín vypráví o změnách v BIS po nástupu Sociální demokracie: „Po nástupu sociální demokracie a po odsunutí ředitele Stanislava Devátého se stala kontrarozvědka jen služkou svých nových pánů. Místo služby se stabilními kádry, která se nebude měnit podle zabarvení vlády a bude vždy hájit zájmy státu jako celku, politická reprezentace se rozhodla využít po vzoru komunistického režimu i neutrálních státních institucí pro svoje stranické a osobní zájmy. Někdy na počátku roku 1997 se začalo najednou stále více hovořit o tom, že jsem, vzhledem ke svým zbytkovým trestům, osoba trestaná a tedy nemohu vlastnit zbraň. Vyšel totiž nový zákon o zbraních a tak došlo i na mne. Byly mi odebrány moje soukromé zbraně. Musel jsem je odevzdat na okresní ředitelství policie. Zbraně jsem odevzdal člověku, který byl řadu let jedním z těch, kteří mě pronásledovali, tj. plk. Zlámalovi, starému komunistickému kádru, který tam sedí dodnes. O tomto člověku, mimochodem, mám listinné důkazy o tom, že se podílel na vyšetřování mojí činnosti s protisovětskými letáky. Mám také fotografie, na kterých je oslavován spolu s vysokými důstojníky StB za přítomnosti sovětské generality. Musel jsem odevzdat revolver Grant ráže 38 speciál revolver a pistole 85 Combat, ráže 9 mm para.

Bylo paradoxem, že jsem byl pracovníkem ozbrojené složky v hodnosti kapitána, instruktorem bojových střeleb, kde jsem byl vyzbrojen služební pistolí a samopalem značky škorpión. A tam jsem zbraň mít mohl. Ale normálně v civilu jsem zbraň mít nemohl. Takže za přítomnosti novináře z MF DNES Michala Šverdíka došlo k takovému řízení se zástupcem policie, jistým Růžičkou, a došli jsme k názoru, že ty zbraně tam musím nechat až do doby, než se to se mnou vyřeší.

Jednoho dne se ozval doma telefon a volal nějaký občan, který se představil jako Jirotka, řekl mé matce, že už nemám šanci získat ty zbraně zpátky, protože nesplňuji předpoklad bezúhonnosti. Zbraně mi budou zabaveny a prodány. A nyní on mi nabízí za revolver 20 000 korun na ruku, když ho prodám. Matka mu řekla, že si to musí domluvit se mnou. On jí nabádal, aby mě k tomu přemluvila. Přecejen ty peníze budu potřebovat. Že situace je taková, jaká je. Ať si toho vážím, že takovou nabídku už mít nebudu. Matka mi to řekla, ale já jsem na to nereagoval.

Načež zavolal znovu ten Jirotka, jak prý jsem se rozhodl, a dal mojí matce vzkaz, že mám přijít v devět hodin večer na jedno místo v Přerově, že on se tam se mnou setká a tam se domluvíme. Mně to docela zaujalo. Já jsem skutečně na to místo přišel v daný čas. Díval jsem se do výkladu, když za mnou asi dvacet metrů se ozvala detonace, ohlušující výbuch, který musel být slyšitelný v širokém okolí. Já jsem jenom viděl záblesk ve výkladu, když jsem byl otočen zády. Když jsem se otočil, tak jsem viděl, jak už dým jde s větrem. Tam někde u semaforu došlo k výbuchu. Začalo trochu sněžit a lidé, kteří tam procházeli, se otáčeli. Mělo to snad vypadat tak, že já s tím výbuchem mám něco společného, alespoň tedy ti, kteří mne znali, aby si snad vzpomněli na moje výbuchy za komunistické doby. Jiní lidé otvírali okna a dívali se, co se stalo. Ale po tom výbuchu nebyly žádné následky, nebylo nikde nic zničeno. Musel to být zřejmě nějaký silný dělobuch. Onen člověk se samozřejmě neobjevil. Bylo jasné, že to bylo na mne nastraženo, bohudík jim to nevyšlo, protože si mne nikdo nevšiml.“

Bylo to však první varování. Bylo jasné, že po Vladimírovi jdou. Poznal, že se situace mění.

pokračování příště

předchozí díl

počet stran: 570, cena: 390Kč, nakladatelství: Marek Belza. Termín vydání: září 2006.

chcete-li si již dopředu knihu objednat (vyjde v září 2006), pište na adresu adam.bartos@eurabia.cz