Na jaké straně stojí exprezident?
Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 17.06.2006 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Bez ohledu na to, zda se nám nyní po těchto příkladech jeví fašizace české veřejnosti uvěřitelnější či ne, je spíše překvapivá jiná skutečnost – že kromě exprezidenta tu již nikdo jiný o fašizaci nemluvil – vyjma komunistických politiků a hlavně jejich předsedy Filipa. Ten totiž při veřejných vystoupeních vypouštěl ono tajemné slovo z úst asi se stejnou frekvencí, jako sám bývalý prezident Václav Havel. Což je poměrně zarážející.

Odborníci se shodují, že nedávná předvolební kampaň byla jednou z nejagresivnějších v celé polistopadové historii naší země. Slovní přestřelky, fyzická napadení, negativně pojatá reklamní strategie sociálních demokratů či nestandardní, ale lidsky pochopitelné vystoupení elitního policisty pár dní před volbami vytvořily výbušnou směs, která překvapivě nevedla k rezignaci a znechucení voličů, ale naopak k neočekávaně vysoké volební účasti.

Pravicovým voličům naháněly hrůzu výroky premiéra Paroubka, ve kterých legitimizoval stále zjevnější spolupráci ČSSD s komunisty, levice si zase vychutnávala, jak se Mirek Topolánek snažil vykroutit z některých svých ne příliš zdařilých výroků. Do dusné předvolební atmosféry zasáhli na poslední chvíli svými prohlášeními i oba prezidenti – současný i minulý. Václav Klaus nařkl Jiřího Paroubka z toho, že ovládá českou vládu i svoji vlastní stranu a prozradil, že bude volit Občanské demokraty. Prezident minulý zase podpořil – jak se dalo očekávat – Stranu zelených a vyslovil se pro variantu, že by současná koalice mohla pokračovat po výměně US-DEU za Zelené i nadále.

Ještě překvapivější však byl jiný jeho výrok, nepřímo směrovaný jako výtka vůči nejsilnější opoziční straně a jejímu čestnému předsedovi. V jednom ze svých rozhovorů se totiž Václav Havel nechal slyšet, že nám hrozí „plíživá fašizace“, v rozhovoru dalším pak své úvahy trochu více rozvedl a naznačil, že některé jevy v naší společnosti jej znepokojují (ačkoli si je vědom toho, že jsou součástí širších trendů, které je možné vidět i v okolních zemích, jako je například Polsko či Rusko).

Jak ale klecová lůžka, obavy před imigrací či debata o registrovaném partnerství (které ostatně nakonec schváleno bylo) vypovídají o fašizaci české veřejnosti? To už exprezident nezmínil.

Že byla policistou ztlučena aktivistka strany Zelených či napaden komunistický a sociálnědemokratický poslanec? Před více než rokem byl zase policisty napaden aktivista na shromáždění komunistů na Letné. Napadení poslance Dolejše je politováníhodné, ale podobných případů tu od devadesátých let bylo již vícero a pravidelně k nim dochází napříč politickým spektrem. Historka „napadeného“ poslance Váni je pak nevěrohodná sama o sobě, neboť s ní dotyčný přišel až druhý den ráno.

Exprezident pokračuje a mezi dalšími průvodními znaky fašizace vyjmenovává kult hygieny, čistoty, zdravého těla či etnické čistoty. Znepokojují ho prý i „vlastenecké tóny“ či odpor proti EU a OSN. V tom případě by vůči EU tradičně distingovaná Velká Británie měla nést stejnou nálepku. Kult hygieny a zdravého těla je celosvětovým trendem, který stěží má nějaké ideologické zakotvení v pravolevém spektru. A vlastenecké tóny? Národní strana, která na ně nejčastěji poukazuje, získala ve volbách zanedbatelné procento hlasů a pravicová ODS, vůči které exprezident většinu svých námitek směroval, zastává poměrně střízlivé a vyvážené stanovisko. Mirek Topolánek jej docela trefně vysvětlil, když řekl, že „náš vztah k zahraničí často osciluje mezi nezdravým nacionalismem a bezpáteřným kosmopolitismem.“ Proto on navrhuje jiné hezké české slovo, které by do oné smrště –ismů chtěl vrátit: vlastenectví. „Vlastenec je podle mě ten, kdo ví, kým je, váží si sám sebe a proto si váží a poznává druhé“, řekl lídr občanských demokratů a stěží takový výrok můžeme označit za kontroverzní.

Bez ohledu na to, zda se nám nyní po těchto příkladech jeví fašizace české veřejnosti uvěřitelnější či ne, je spíše překvapivá jiná skutečnost – že kromě exprezidenta tu již nikdo jiný o fašizaci nemluvil – vyjma komunistických politiků a hlavně jejich předsedy Filipa. Ten totiž při veřejných vystoupeních vypouštěl ono tajemné slovo z úst asi se stejnou frekvencí, jako sám bývalý prezident Václav Havel. Což je poměrně zarážející.

Vůbec je zajímavé, že se Václav Havel v onom předvolebním pravolevém střetu stavěl spíše na stranu levice, když ODS označoval za stranu, ze které čiší „cosi nesympatického“ a naopak vysvětloval, jak by si uměl představit, že by sociální demokracie zůstala u vlády další čtyři roky (což by prý bylo lepší řešení, než její odchod do opozice a vláda modré strany). O komunistické straně se pak vyjadřoval v tom smyslu, že její vzrůstající vliv není tím největším nebezpečím dnešních dní.

Víceméně tak naznačoval to, co jen jinými slovy a příměji říkal premiér Paroubek. Ostatně, několik měsíců dozadu v jiném rozhovoru Havel poznamenal, že být prezidentem, vládlo by se mu z Hradu s Jiřím Paroubkem ve Strakovce dobře. To bylo přibližně v době, kdy Jiří Paroubek začal otevřeně připouštět, že by se KSČM měla brát vážněji a že do čtyř let by mohla nést i vládní zodpovědnost.

Nyní je ale po volbách a všichni s napětím sledujeme, jaká že nám to nakonec bude vládnout vláda. Zda středopravicová, levicová či tzv. velká koalice. Podíváme-li se na výsledky voleb a porovnáme-li je s obavami Václava Havla z fašizace země, pak musíme uznat, že jsou tyto jeho obavy liché. Ano, pravice sice zvítězila, ale ne tak drtivě, jak by bylo třeba na sestavení silné vlády a jak by se asi dalo čekat, kdyby byly Havlovy postřehy pravdivé. Výsledek naznačuje, že si lidé přejí změnu, ale ukazuje také na to, že značná část veřejnosti se změny naopak bojí a sází na jistoty a pohodlí sociálního státu. Tedy něco, co se exprezidentu Havlovi líbí a co asi stěží může označit za průvodní jev kryptofašismu.

Vezmeme-li to z jiné strany, jediné, co nám mohlo zdánlivě připomenout fašistickou Itálii a co dalo za pravdu úsudku herečky Přenosilové (která pana premiéra přirovnala k Ducemu) byl jen - mírně řečeno - nepovedený povolební projev Jiřího Paroubka, a to spíše svojí formou, než obsahem. Obsah totiž byl extrémně levicový a více než fašistické myšlenky nám připomněl naše vlastní osudné dějinné okamžiky z doby krátce poválečné či nedávné, normalizační. Svým způsobem pak svou ideologickou strnulostí předčil i svůj vlastní projev z roku 1978, který k pobavení veřejnosti koloval po internetu pár týdnů před volbami.

Takže jak je to tedy s onou fašizací naší společnosti? Havlovy výroky byly možná jen jedněmi z mnoha přepjatých a emocemi poznamenaných slov, kterých je při každé politické kampani požehnaně a které lze z větší části přičíst na vrub nervóznímu předvolebnímu očekávání. Pokud je ale myslel vážně a odpovídají-li skutečně Havlovu vidění světa, pak bude zajímavé sledovat, jak se exprezident vyrovná s tím, že jím podporovaná Strana zelených (v Evropě tradičně levicová), kterou už už viděl v náručí sociální demokracie, bude možná nakonec spoluutvářet středopravou koaliční vládu s „nesympatickou“ stranou Mirka Topolánka.

autor je členem VV o.s. Mladá pravice