Rovná daň je cesta k prosperitě i svobodě
Autor: Benjamin Kuras | Publikováno: 01.06.2006 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Když Ronald Reagan v roce 1980 srazil nejvyšší sazbu ze 70% na 28%, reálné státní příjmy z daní se zvedly v následném desetiletí o 54%. Jak Clinton daně opět postupně zvyšoval, příjmy začaly klesat. Bush nejvyšší sazbu opět srazil na 35% a státní příjmy se mu rok od roku zvyšují o 15%.

S jakou vehemencí premiér i ministr financí zatracují samotnou ideu jednotné plošné výše zdanění jako nesmyslnou, neproveditelnou a nelogickou. Protože se Mirkovi Topolánkovi – v jinak tentokrát mistrném utkání se sebeztrapňujícím premiérem – nepodařilo vysvětlit podrobně, čím je plošné zdanění atraktivní pro všechny daňové poplatníky, pokusím se mu pomoci několika detaily z historie.

Jak se můžeme dočíst v Bibli a ve fiskální historii Řecka a Říma, jednotná daň – obvykle desetina čili desátky – byla kdysi jediná daňová sazba pokládaná za spravedlivou, ekonomicky povzbudivou a snadno vybíratelnou. Díky ní taky na správu fiskální politiky celého římského impéria od Británie po Syrii stačilo několik tisíc daňových výběrčích. Ze snadno vybraných nízkých daní si Řím stačil udržovat několikamilionové legie a civilní infrastrukturu, která mu stačila na tehdy nejdokonalejší komunikace, obecní služby, zavlažování, kanalizace a nepočetné ale efektivní státní úřednictvo. Byla snadno vybíratelná proto, že ji většina obyvatel impéria mohla přijímat jako snesitelnou a fair.

Vysoké a stupňované zdaňování je produktem jednak chamtivosti vládnoucích, jednak rostoucí byrokratizace a regulace ekonomické činnosti občanů. A vychází z lidské malosti, závisti a nenávisti k úspěchu a potřebě úspěch trestat a neúspěch odměňovat – a tím okrádat o motivaci ty úspěšné i ty neúspěšné. Nemůže mít dlouhodobý ekonomický úspěch, protože popírá základní a první zákon ekonomiky: Motivace je pro ekonomickou činnost jednotlivců tou hlavní hnací silou a jestliže je o motivaci připravíme, nutíme je k nečinnosti a tím ekonomiku k neproduktivnosti.

V celém světě se zabydlela víra – znějící logicky – že když místo 10% procent těm nejúspěšnějším nasadíme 50% čí víc, vybereme od nich na daních víc. Praktická zkušenost je ale taková, že zvýšením daňových sazeb se zmenšují státní příjmy a naopak. Zde několik případů z nedávné ekonomické historie.

Když Ronald Reagan v roce 1980 srazil nejvyšší sazbu ze 70% na 28%, reálné státní příjmy z daní se zvedly v následném desetiletí o 54%. Jak Clinton daně opět postupně zvyšoval, příjmy začaly klesat. Bush nejvyšší sazbu opět srazil na 35% a státní příjmy se mu rok od roku zvyšují o 15%.

Nejdramatičtější snižování daní provedlo Irsko, když od 90. let zčtyřnásobilo příjem z podnikatelské daně jejím snížením z 50% na 12,5%, tedy na čtvrtinu. Jednou z nejúspěšnějších ekonomik světa má Hong Kong, který už několik desítek let běží na jednotnou daň 16%. V Rusku se po zavedení plošné daně v roce 2001 daňové příjmy státu zvedají každoročně v průměru o 20%. Plošná rovná daň už běží i v Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Slovensku, Gruzii, Rumunsku a Srbsku. A uvažuje o ní Bush pro Spojené státy. Že se její samotné ideji čeští politici tak sveřepě brání, ukazuje, jak slepě se zamkli do zkostnatělého a sklerotického systému, který z Evropské unie udělal dnes nejpomaleji rostoucí ekonomiku světa s nejrychleji rostoucí nezaměstnaností.

Rovnou daní samy od sebe odpadnou obrovské státní i podnikatelské výdaje na propočty, výpočty, odpočty a navracení daní, jak bude čím dál snadnější bez najímání drahých účetních za pár hodin daň z příjmu spočítat a zaplatit bankovním nebo internetovým převodem nebo telefonicky kreditní kartou. Neproduktivního státního sektor ušetří miliony a uvolní desetitísíce zaměstnanců na produktivní podnikání.

Potřebuje to jen spočítat si fakta a přehodit intelektuální výhybku. A najednou to bude tak logické, jako ve starém Izraeli a starém Římě.