Projde či neprojde?
Autor: Zdeněk Jemelík | Publikováno: 17.07.2013 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Připustíme-li, že Miloš Zeman uskutečňuje nějaký promyšlený plán, je důvod zamyslet se nad tím, zda sesazení předsedy vlády „partou policejních plukovníků a podplukovníků“, po něm netradiční jmenování vlády bez opory v parlamentu či postupné vytváření převahy Zemanovi zavázaných ústavní soudců jsou na sobě nezávislé jevy, či zda je mezi nimi souvislost jednotícího záměru.

Zvolení Miloše Zemana prezidentem republiky v přímé volbě lze vnímat jako akt spravedlivého odškodnění za neúspěch pokusu o „dobytí Hradu“ v nepřímé volbě, zaviněný zákeřným chování části představitelů ČSSD. Ale na pozadí jeho slibu, že s ním přijde zákon, také jako počátek uplatňování plánu, který sice může zčásti zahrnovat i odplatu za proradnost, ale jehož náplň se jí určitě nevyčerpá. Nabízela by se pak otázka, zda jde o plán prezidentův, nebo někoho, kdo jej vede, a k čemu má směřovat.

Připustíme-li, že Miloš Zeman uskutečňuje nějaký promyšlený plán, je důvod zamyslet se nad tím, zda sesazení předsedy vlády „partou policejních plukovníků a podplukovníků“, po něm netradiční jmenování vlády bez opory v parlamentu či postupné vytváření převahy Zemanovi zavázaných ústavní soudců jsou na sobě nezávislé jevy, či zda je mezi nimi souvislost jednotícího záměru.

Miloš Zeman zjevně nevyčerpal zásobu překvapení, vyvolávajících podobné otázky. Jedním z posledních, a to vskutku pozoruhodným, je rozhodnutí navrhnout Senátu ke schválení jako kandidáta na funkci soudce Ústavního soudu Jana Sváčka, předsedu Městského soudu v Praze, s jehož kandidaturou neuspěl Václav Klaus.

Připomeňme si, že Jan Sváček byl ve spojitosti s první kandidaturou vystaven hanebné a nespravedlivé mediální štvanici, jejíž opakování není vyloučeno. Pan prezident toto jistě ví. Pokud se přesto k předložení návrhu odhodlal, zřejmě si věří, že jej před senátory obhájí. Nepochybně se mu náhodně podařila dobrá volba vedle jiných špatných, nicméně je zajímavé, že si vybral právě Jana Sváčka, u něhož musí počítat s možností opakování záporné odezvy senátorů i části veřejnosti.

Kdybych si myslel, že Miloš Zeman má schopnost kát se za vlastní hříchy, dal bych do úvahy možnost, že chce odčinit poklesek, kterého se dopustil jmenováním ústavním soudcem Jaroslava Fenyka, pohrobka normalizace, bývalého člena KSČ a vojenského prokurátora. Ale pan prezident určitě k pokání sklony nemá. Pravděpodobnější je možnost, že zná osobnostní kvality Jana Sváčka, je si vědom nespravedlivosti hanobící kampaně z prvního pokusu o získání křesla ústavního soudce a chce minulá příkoří napravit. Sama skutečnost, že se takto za Jana Sváčka postavil, je kandidátovi jistým zadostiučiněním, i kdyby opět senátním sítem neprošel. Ale nemůžeme vyloučit ani možnost, že si prezident předložením málo nadějného návrhu toliko testuje sílu svého vlivu na senátory a nestará se o doprovodné pocity kandidáta ať již v případě schválení či odmítnutí.

Nechť jsou páně prezidentovy důvody k podpoře Jana Sváčka jakékoli, dnes jako dříve přeji tomuto záměru úspěch.

Senátoři by ale tentokrát odporovat neměli. Zhanobili Ústavní soud schválením jmenování Jaroslava Fenyka a proti němu je přece jen Jan Sváček přímo světec. Vzhledem k tomu by opakování námitek proti němu, uplatněných v první volbě, bylo přímo nestydaté.

Zatímco společenský prospěch ze „sestřelení“ vlády Petra Nečase zásahem orgánů činných v trestním řízení je sporný a v současném nepřehledném stavu probíhajícího trestního řízení jej ani nelze vyhodnotit, ustavení prezidentské vlády je pokus, který zemi jednoznačně škodí. Naproti tomu za jmenování Jana Sváčka soudcem Ústavního soudu by pan prezident zasloužil pochvalu.

Čtěte také: