Čím dál víc mi to, co se dnes děje, připomíná předúnorovou atmosféru
Autor: Tomáš Haas | Publikováno: 08.03.2013 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Tato má poznámka, která není ničím jiným než povzdechem nad současnou politickou a společenskou atmosférou, nad polarizovanou společností, v níž začíná převládat nenávist nad demokratickou debatou, vyvolala docela rozsáhlou diskuzi. Přilákala pozornost i tak známých mediálních osobností, jakými jsou Jindřich Šídlo a Jiří Leschtina.

 

Tato má poznámka, která není ničím jiným než povzdechem nad současnou politickou a společenskou atmosférou, nad polarizovanou společností, v níž začíná převládat nenávist nad demokratickou debatou, vyvolala docela rozsáhlou diskuzi. Přilákala pozornost i tak známých mediálních osobností, jakými jsou  Jindřich Šídlo a Jiří Leschtina.

Jiří Leschtina:

"Je docela zajímavé pozorovat, jak Klausovi spojenci už začínají připravovat půdu pro obraz Klause oběti politického procesu a to rovnou z padesátých let. Potíž je jen v tom, že zatímco tehdy byli nevinní lidé obviněni z vymyšlených zločinů, tady jen senátoři sepsali jeho nezpochybnitelné skutky i neskutky. A není to vlastně při případném veřejném projednávání pro Klause skvělá šance se skvěle a mistrně obhájit před národem a rozbít argumenty žaloby napadrť?"

Nepochybně, pane Leschtino, senátoři sepsali jeho nezpochybnitelné "skutky" i "neskutky". O tom není sporu. Problém je v tom, jak je zhodnotili. Dovolte mi, abych jako příklad uvedl jeden z bodů ústavní žaloby, nejmenování ústavních soudců:

B.Prezident republiky ode dne 20. března 2012 do dne podání této ústavní žaloby nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu a ze stávajících soudců jeho místopředsedu v návaznosti na to, že v tomto období se uvolnila celkem tři místa soudců Ústavního soudu, a to ve dnech 20. března 2012, 6. června 2012 a 28. ledna 2013, a funkce místopředsedy Ústavního soudu dne 20. března 2012, i když tato okolnost uvolnění míst tří soudců Ústavního soudu, stejně jako místopředsednické funkce, byla prezidentu republiky známa předem minimálně od počátku trvání jeho funkčního období, a současně prezident republiky nevyvinul ani žádnou odpovídající činnost směřující k obsazení uvolněných míst s výjimkou podání Senátu dvou návrhů na jmenování, se kterými Senát nevyslovil souhlas, přičemž dne 25. ledna 2013 prostřednictvím svého tiskového mluvčího seznámil prezident republiky veřejnost s tím, že již žádného kandidáta Senátu nenavrhne, čímž vážně ohrozil řádné fungování Ústavního soudu, jakožto ochránce zákonnosti a ústavnosti jednání státu, a vystavil tak ohrožení ochranu základních práv osob a občanů a řádné fungování ústavního systému České republiky a soustavy jejích orgánů veřejné moci a zcela tak rezignoval na jednu z nejvýznamnějších povinností prezidenta republiky.

A teď malou vzpomínku, za kterou děkuji panu Kovanicovi: (http://neviditelnypes.lidovky.cz/samanovo-doupe-zalobnicek-zaluje-dq5-/p_doupe.asp?c=A130305_171748_p_doupe_wag) :

"V roce 2002, už na konci Havlovy éry, navrhla Sněmovna panu prezidentovi ke jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Toho, dle Ústavy, "jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny". Havel to prostě neučinil. Poslanecká sněmovna Parlamentu svůj návrh na Hrad zasílala 25. dubna 2002. Panu prezidentovi se tehdy nelíbil navržený viceprezident NKÚ, jímž byl místopředseda tehdy končící Sněmovny František Brožík z ČSSD. Že prý nebude nikomu dávat "trafiku". Nicméně s tímto korytářem byl nejmenován i tehdejší prezident NKÚ Lubomír Voleník. Takže ten skončil ve svém úřadu 7. července 2002. Ústava přitom v článku 62, písmeno j) praví, že "prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu", přičemž (článek 97, odstavec 2) tak činí "na návrh Poslanecké sněmovny".

 A víte vy co? Havel tento návrh, schválený kvalifikovanou většinou Sněmovny, prostě ignoroval! Za mlčenlivého nezájmu médií a politických hodnostářů. Počkal si na nové volby, novou Sněmovnu a její nové návrhy a nového viceprezidenta a (staro)nového prezidenta NKÚ jmenoval až v říjnu 2002! Tedy – ne, že by podepsal opožděně – on podepsal úplně nový návrh..."

Mohu se, pane Leschtino, domnívat, že vzhledem k těmto doložitelným faktům, považujete i pana prezidenta Havla za velezrádce? Asi ne, tenkrát jste o nekonání prezidenta Havla, pokud se pamatuji, nic nepsal. Jste zkušený novinář a jistě by Vám velezrada prezidenta republiky neunikla. Asi jste tehdy jeho "neskutek" nepovažoval za něco, co by mohlo být důvodem k obžalobě z velezrady. Já s Vaším tehdejším postojem k "neskutku" pana prezidenta Havla souhlasím a rozhodně jej za velezrádce nepovažuji. Kdyby se tehdy Senát usnesl, že bude na pana prezidenta podávat ústavní žalobu obviňující ho z velezrady, vadilo by mi to stejně, jako mi vadí ústavní žaloba na prezidenta Klause, která dokonce obsahuje obdobný bod.

Domnívám se, pane Leschtino, že k prezidentovu soudu nedojde, že se Ústavní soud touto frivolní obžalobou odmítne zabývat. A pokud se jí zabývat bude, nepochybuji, že prezident bude schopen se obhájit. O to tady ale ani nejde. Už to, že senátoři prezidenta žalovali z velezrady, je šokující a bezprecedentní. Žádný náš prezident nikdy z velezrady obviněn nebyl, ani se zřetelem k událostem v letech 1938, 1939, 1948 a 1968. Obvinit současného prezidenta dnes, je něco, co se vymyká zdravému rozumu, jak ostatně poznamenal i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který se dá jen těžko označit za "Klausova spojence". Zejména, když vezmeme v úvahu motivy, které iniciátory a signatáře k návrhu ústavní žaloby vedly.

Senát podle Jiřího Dienstbiera splnil svou povinnost chránit ústavnost a nemohl mlčet v situaci, kdy Klaus opakovaně porušoval Ústavu. "Neúcta k pravidlům vede na protiústavní scestí a tomu Senát bránit musel," řekl Dienstbier s tím, že chránit ústavnost je důležité v jakémkoliv okamžiku. "Chceme slyšet názor Ústavního soudu, co je velezrada. Chceme slyšet, kam až může prezident zajít v odmítání doporučení Parlamentu či přání českého lidu," dodal předseda senátního ústavně-právního výboru Miroslav Antl (za ČSSD).

Předseda senátního Ústavně-právního výboru, právník Miroslav Antl, ještě neměl čas si přečíst Ústavu. Prezident nejedná na přání českého lidu. Svůj úřad zastává „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ To je dost podstatný rozdíl. Přání pana senátora není přáním lidu. Možná je to přání některých, možná dokonce většiny, jeho voličů. Ani jejich přání ovšem není přání „českého lidu.“ Jestli pan senátor žádá Ústavní soud, aby určil co je „přání českého lidu“ a řekl mu, zda se jím prezident Klaus řídil, bude nepochybně zklamán. To mu nemůže říci ani Ústavní soud.

Za slovo "velezrada", v souvislosti s údajným porušením ústavy prezidentem Klausem, se stydí sami iniciátoři ústavní žaloby. Užívají slova jako "ústavní delikt". Chtějí, aby Ústavní soud vyhověl žalobě a uznal, že se prezident dopustil "ústavního deliktu". Pokud to nevyjde, chtějí, aby soud konstatoval porušení Ústavy v "nižší intenzitě". Prezident ale nemůže být žalován za spáchání přestupku "nižší intenzity", jediným možným předmětem ústavní žaloby a jediným skutkem, kterým se Ústavní soud může v souvislosti s ústavní žalobou na prezidenta zabývat, může být velezrada. Jediným možným verdiktem soudu je, že prezident se dopustil, nebo nedopustil, velezrady.

Co je "ústavní delikt nižší intenzity"? Nutně to musí být něco méně vážného než velezrada. Nějaký jiný zločin, přestupek  nebo správní delikt.

Ústava ale stanoví, že prezident nemůže být ani trestně stíhán,  ani stíhán pro přestupek nebo jiný správní delikt.

Podle navrhovatelů ústavní žaloby ale může být žalován za  "ústavní delikt". Pokud pro ně Ústava nedefinuje velezradu a senátoři neví, co to je, dovolil bych si připomenout, že soud by musel konstatovat, že termín "ústavní delikt" Ústava nezná. Není v ní zmíněn ani jako žalovatelný přečin, ani jako přečin nežalovatelný. Je to jen cosi složené z kouře a přání senátora Dienstbiera a senátorky Wagnerové. Pokud jej přijmeme za obecné označení žalovatelného prezidentova deliktu, dostáváme se kruhem zpět k jedinému takovému deliktu - velezradě.

Smutné a zároveň směšné je omlouvání ústavní žaloby prezidenta tím, že obžaloba z velezrady je jediným možným žalovatelným deliktem a proto k ní žalobci museli přistoupit. Za prvé je to přiznámí, že sami navrhovatelé jsou si vědomi toho, že prezidentovo „konání“ či „nekonání“ velezradou není. Znamená to snad, že prezident, který není podle ústavy z žádného trestného činu, přestupku či správního deliktu žalovatelný, by mohl být, pokud přejde ulici na červenou, žalován z velezrady?

Senátor Dienstbier, senátor Antl, senátorka Wagnerová a ostatní iniciátoři a signatáři návrhu žaloby ale chtějí od Ústavního soudu ještě něco jiného. Chtějí, aby soud vyložil, co je velezrada, jaký typ jednání a jaké míry závažnosti. "A také řekne, zda ve vyjmenovaných případech došlo k porušení ústavních povinností nebo ne. To může sehrát velmi ozdravnou roli pro náš politický systém do budoucna," dodává senátor Dienstbier.

Zdá se, že páni senátoři a paní senátorky nevědí, z čeho vlastně prezidenta žalují. Chtějí, aby to za ně rozhodl soud. Senátoři nevědí a proto zahájili akci, která se ve vojenské terminologii nazývá „průzkum bojem.“ Aby zjistili rozsah prezidentských pravomocí pro budoucí prezidenty, rozhodli se v posledním týdnu jeho funkčního období zaútočit na dobré jméno odcházejícího prezidenta, rozhodli se pokusit o zničení jeho reputace a ocejchovat jej nálepkou velezrádce.

Velezrada je jediným možným zločinem, ze kterého může být prezident - a pouze prezident - obžalován, a jediným oprávněným žalobcem je Senát. Velezrada je přečin tak výjimečný, že je pojmenován pouze v Ústavě a nevztahuje se k němu žádný z paragrafů trestního zákoníku.

To má jediný důvod. Velezrada je pojem rezervovaný pro nejvážnější a nejtěžší přestupek, kterého by se prezident mohl dopustit. Přestupek minimálně tak vážný, jako jediná jeho obdoba v trestním zákoníku (která se na prezidenta nedá aplikovat), vlastizrada. Musí to být zločin takového významu, že je nutno pro jeho spáchání žalovat jinak podle ústavy nežalovatelného prezidenta. Musí jít o něco, co ohrožuje suverenitu či územní celistivost státu nebo samotné základy demokratického systému. Nikoliv nejmenování soudce, které je prezidentovou pravomocí, nikoliv rozsah amnestie, která je prezidentovou pravomocí, nikoliv odmítnutí podpisu smlouvy, jejíž sjednání a ratifikace je prezidentovou pravomocí. Velezradou není ani "ignorování" rozhodnutí jiného státního orgánu - Nejvyššího správního soudu, jako tomu bylo u prezidenta Klause. Tam se můžeme tázat, zda prezident republiky je nejvyšším ústavním činitelem a hlavou státu, jak praví Ústava, nebo je správním orgánem, jehož rozhodnutí, vyplývající z jeho Ústavou mu daných pravomocí, může být zrušeno výnosem správního soudu a zda mu správní soud může nařídit jeho ústavní pravomoc vykonat v jím předepsané lhůtě a s odůvodněním, které mu navíc ústava ani neukládá. S tím vším se dá nesouhlasit, ale nic z toho není velezrada. Velezradou není ani údajná akumulace pěti „nižších ústavních deliktů“.

Nesouhlas s prezidentovými rozhodnutími je legitimní. Obvinění z velezrady, pokud s jeho rozhodnutími nesouhlasíme, legitimní není, takové obvinění je politicky motivované. Případný proces před Ústavním soudem se stává politickým procesem. Jeho vyvolání je zneužitím ústavní pravomoci Senátu - přestupkem který je, podobně jako „ústavní delikt“ v ústavě a zákonech nedefinovaný a proto netrestatelný. Z hlediska „vyššího principu mravního“, abych užil slova klasika, je to ale přestupek hanebný a opovrženíhodný.

Velezradou není ani ignorování usnesení Sněmovny, jako tomu bylo ve výše popsaném případě prezidenta Havla při jmenování předsedy a místopředsedy jiného Ústavního orgánu, NKÚ. I kdyby každý z těchto "skutků" či "neskutků" byl skutečně odporující Ústavě, sotva se dá mluvit o tom, že jím byla ohrožena podstata demokratického systému. Soudy pracují, Sněmovna pracuje, Senát pracuje a pracuje i prezident. Žádný ústavní orgán nikdy nebyl a není ohrožen. Nebylo jmenováno několik soudců, i díky tomu, že prezidentovy nominace Senát zamítl, ale ústavní soud zjevně funguje, právě na něj se senátoři obrátili se svou ústavní žalobou a nikdo nezpochybňuje jeho jednání. Prezident vyhlásil amnestii, což je jeho výsostnou ústavní pravomocí, ke které je potřeba kontrasignace premiéra, která na prezidentově rozhodnutí nechybí. Náš demokratický systém se nezachvěl v základech, jeho podstata nebyla ohrožena ani „skutkem“ či „neskutkem“ prezidenta Klause, ani prezidenta Havla. O „velezradě“ mohou mluvit jen ti, kteří za ni považují cokoliv, jakýkoliv prezidentův "skutek" či "neskutek", podle vlastních politických preferencí.

Na závěr připojím ještě jeden postřeh, se kterým se ztotožňuji, i to je důvod, proč mě znepokojuje podobnost dnešního stavu naší politiky s předúnorovým obdobím. Tentokrát je autorem pan Jaroslav Janouch:

"Opět nazýváme své oponenty zrádci, opět je stavíme před soudy a opět to maskujeme vznešenými slovy, aby to vypadalo, že děláme pravý opak toho, čeho se dopouštíme ve skutečnosti.

 Opravdu jsme se nic nenaučili?"

 

Čtěte také: 

Filip: Únor 1948 nebyl puč a Srpen 1968 byl podle smluv

Zdivočelá média a veřejnost nás tlačí před rok 1989. Kdy se pouliční lůza odhodlá k fyzickému násilí?

 

Hlas lidu? Ne, hlas lůzy!