Nemůžu Karla Gotta ani cejtit, to radši začnu krást
Autor: Petr Žantovský | Publikováno: 07.12.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Běžný teenager si zpravidla přepálí cédéčko pro vlastní potřebu, obvykle s ním dále neobchoduje. Je to úplně stejné, jako si generace dnešních čtyřicátníků kdysi přehrávala vinylové LP desky na magnetofonové pásky. Byla to tehdy docela věda. Mizernými tuzemskými pásky Emgeton se pohrdalo, protože ničily drahé magneťáky. Sháněly se obstojné importované pásky Scotch či BASF. Na každý o průměru 15 cm se vešla čtyři elpíčka.

Hudební kritik Jiří Černý se v Lidových novinách (Naše vypálené iluze, 5.12.) pozastavuje nad vypalováním cédéček. Odsuzuje tuto činnost a dovolává se morálních korektivů. Vypálením cédéčka přece okrádáme autory a interprety o honorář, který by jim náležel z cédéčka koupeného v legálním prodeji.

Černý tu smíchal jablka a hřebíky. Jedna věc jsou cédéčka vypálená na kšeft, a to je samosebou čin nejen zavrženíhodný, ale přímo trestný. O tom není třeba diskutovat. Jiná věc ale je zkopírování disku pro vlastní potřebu. Což je dnes úkaz doslova masový, stojí na něm velká část computerového a softwarového průmyslu.

Program na kopírování si pořídíte za pár stovek, prázdné cédéčko za pětikorunu. Kopii od originálu běžným uchem nepoznáte. Zástupům hudebních fandů tahle vymoženost umožňuje dostat se ke své zálibě, k níž by jinak měli dveře zavřené: cédéčka jsou totiž na trhu vcelku volně dostupná (samosebou unikáty si musíte umět najít), ale za cenu, která je vzdaluje širšímu publiku. Tato cena je samozřejmě konstrukcí řady položek, kdy samotná výroba tvoří jen malé procento.

Nejvíc peněz z prodeje má právě prodejce a distributor, potom teprve vydavatel, a podstatně méně autor a interpret. V tom je první podraz: vypalováním neokrádáte až tolik umělce (ač to taky), ale především obchodníky. Je poctivé to v diskusi na toto téma zdůraznit.

Běžný teenager si zpravidla přepálí cédéčko pro vlastní potřebu, obvykle s ním dále neobchoduje. Je to úplně stejné, jako si generace dnešních čtyřicátníků kdysi přehrávala vinylové LP desky na magnetofonové pásky. Byla to tehdy docela věda. Mizernými tuzemskými pásky Emgeton se pohrdalo, protože ničily drahé magneťáky. Sháněly se obstojné importované pásky Scotch či BASF. Na každý o průměru 15 cm se vešla čtyři elpíčka. Sama elpíčka se sháněla taky všelijak, jen ne legálně. Jen malá část byla dovezena oficiálně přes nějakou státní obchodní firmu (do obchodů se dovážely převážně jen licence z Indie nebo Jugoslávie, a i to jen svátečně), něco málo v licenci vydával státní Supraphon. Jinak byl rockový fanoušek odkázán na černé burzy, které kvetly v každém větším městě. To byla ovšem také činnost na hraně zákona.

Důsledně vzato i samo kopírování desek na pásky bylo porušením autorských práv a okrádáním umělců. Jenže kdyby ho nebylo, neposlouchali by ti mladí lidé nic. Ke Karlu Gottovi by je to nedohnalo.

Namítnete, že rozdíly jsou přinejmenším dva: jednak dnes je vše dostupné v legální distribuci, jednak dnešní digitální kopie se má k originálu v podstatě 1:1. Zatímco dávné pásky neměly kvalitu originálu a originály se prostě sehnat nedaly. To vše je pravda. Jistě je rozdíl mezi nedostatkem z politického a ekonomického důvodu. Ale ten rozdíl je jen filosofický. Věcně nedostatek zůstane nedostatkem. A je v lidské přirozenosti jej nahrazovat dostatkem, byť třeba v menší kvalitě.

Kromě toho: nezapomeňme, že kdyby tisíce teenagerů dnes nemělo v discmanech přepálené kopie kdejaké zahraniční hvězdy, odkud by se rekrutovali v budoucnu kupci legálních kopií, kteří by měli nejen fandovství, ale také rozhled? Proto bych se na děti s kopiemi v uších nezlobil. Tím spíše, opakuji, že jsou k tomu vedeny softwarovým průmyslem. Ty pásky před dvaceti lety přece také někdo vyráběl a distribuoval, ne?

Černého poctivý mravní zápal, s nímž bojuje proti přepalování cédéček, je podobný, jako jeho politická rétorika. Černý je symbolem boje proti novinářům (patřím k nim), kteří vstoupili na svou profesionální dráhu za pozdní normalizace. Známkuje je z etiky, označuje je za bezzásadové kariéristy. Jako by bylo zločinem narodit se po roce 1960. Černý ale zapomíná jedním slovem připomenout, že jeho generace vstupovala do médií v 50.letech, která jistě nebyla o nic demokratičtější a svobodomilovnější, než ta osmdesátá. Spíše naopak. A že se i Černý mohl – stejně nespravedlivě třebas – jevit mnoha odsunutým a zakázaným autorům z poúnorových čistek jevit jako bezzásadový kariérista, který roste na jejich umlčení.

Je to jako s tím kopírováním. Jen jiná doba přináší jiné technologie. Podstata je tatáž. Proto by mravokárci měli vypnout paměťový selektor, které je samé milosrdně vyviňuje z dějin, dává jim svatozář a právo soudit druhé.