Gross byl jen králíček Azurit, Paroubek není ani hlupák, ani diletant
Autor: Petr Žantovský | Publikováno: 20.10.2005 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Paroubek nedělá mnoho náhodných kroků. Jeho vyzdvižení doktora Ratha do výšin veřejné pozornosti je přece jen prostředkem Paroubkova boje s „všemocnou“ VZP. Paroubek chce nejspíše zlikvidovat ředitelku VZP Jiřinu Musílkovou. Odvolat ji však může a musí někdo jiný, třeba Rath. A ten to učiní rád, s gustem i přesvědčením.

Komentátor Mladé fronty Dnes řekl minulý týden v České televizi, že považuje premiéra Paroubka za člověka, který ve své funkci neobstál. Komárek to zdůvodnil mj. tím, jak podivně Paroubek působí v médiích, jak rozporuplná prohlášení vydává, jak mění názory, postoje a priority. Jeden den velebí práci státní zástupkyně Benešové, aby ji druhý den nechal s předstíraným klidem ledního medvěda odstranit z funkce. Něco podobného se jen o málo později přihodilo též ministryni zdravotnictví Emmerové – nejprve ji Paroubek kryl mediální záda, aby ji z hodiny na hodinu pustil k vodě. To – podle Komárka – schopný manažer nedělá.

Komárek měl nepochybně na mysli nejen věcný základ Paroubkových činů, ale i jejich vnější působení na veřejnost. Premiérova práce s médii je, jak se zdá, opravdu v mnoha směrech zvláštní a výjimečná. Jednoduchý komentář by mohl znít tak, že Paroubek prostě na média a jejich názor kašle. Tak prosté to ale asi přece jen nebude.

Když si vezmeme přehlídku předchozích premiérů a omezíme se jen na ty sociálně-demokratické, tak vidíme, že každý z nich měl na kontakt s médii docela jiné recepty. Miloš Zeman jimi ostentativně pohrdal, vyjadřoval se na jejich adresu velmi hrubě, prohlašoval je za nepřátele lidstva, podezíral je z neblahého aktivistického ovlivňování veřejných věcí jdoucího nad rámec jejich poslání veřejné kontroly. Přitom si ale Zeman byl dobře vědom, jak na média působí. Pracoval velmi obratně se svým mediálním obrazem, vědomě jej spoluvytvářel, nastavoval médiím tu tvář, kterou podle situace a potřeby chtěl veřejně vystavit. Dokázal média oblafnout, protože jim vsugeroval, že je špatně oblečený křupan, který myslí hlavně na plnou sklenku. Co médiím vesměs uniklo, je fakt, že pod takovou umnou kamufláží dokázal Zeman schovat značnou řadu kroků, o nichž veřejnost v tu chvíli neměla a možná ani nepotřebovala vědět, a o mnohých nejspíš neví dodnes. Zeman prostě vypustil do terénu jako lovnou zvěř jednu ze svých tváří – toho snadno polapitelného pana Hydea, aby se šachový hráč dr.Jekyll mohl v ústraní věnovat podstatným věcem. Zemanova práce s médii byla v tomto smyslu geniální: dosud nikdo ji úplně neprokoukl a neobnažil.

Zemanův nástupce Špidla byl co do vztahu k médiím ubohý amatér. Rád nastavoval kamerám a mikrofonům ustaranou pracovitou masku sociálně citlivého intelektuála, který za nás všechny myslí na naše dobro. Potíž byla v tom, že intelektuály nemá mnoho lidí rádo, málokdo jim rozumí a málokdo s nimi sympatizuje. Byla to tedy sázka, kterou Špidla nemohl vyhrát. Sice dokázal občas s přehledem přehrát i tak zkušeného mediálního borce, jako je Václav Klaus, ale na zmatení veřejnosti mu to nestačilo. Média Špidlu v podstatě servírovala po pravdě, protože ve Špidlovi samém toho mnoho ke skrývání nebylo. Snad jen špatně skrývaný kariérismus, který tu a tam vyhřezl v krystalické podobě („já nejsem člověk, já jsem instituce“, pravil Špidla po svém jmenování premiérem). Ale to bylo obecně spíše k smíchu, než by to vzbuzovalo nějaký skutečný respekt či dokonce strach. Ovšem i Špidla hrál s médii, věděl, že je potřebuje, snažil se jim vnutit, vlichotit, zalíbit. Jiná věc je, že to dělal špatně, protože k tomu nemá ani gram talentu.

Po Špidlovi přišel mladík Gross, o němž se patnáct let psalo, jak to s médii umí. Byl po léta vynášen na post nejpopulárnějšího politika, což je kategorie nikoli sociologická, a tedy aspoň trochu objektivizující, jak by se politici rádi domnívali, nýbrž pouze mediální. A tedy neznamenající fakticky vůbec nic. Což bylo dobře vidět při strmém Grossově pádu. Ta tam byla jeho virtuální popularita, kterou vytvářela média. Proč to celou tu dobu činila, je zřejmé: potřebovala kladného hrdinu. Žurnalistika je narativní obor, pracuje s ikonami. Gross se hodil do mozaiky jako vzor Dušín. Mladý, šikovný, sice nijak oslnivě vzdělaný, ale snažící se handicapy dohnat pílí. To byla mediální zkratka. Skutečnost byla ještě prostší: Gross byl produktem marketérů a obchodníků s imagí. Něco jako králíček Azurit (pamatujete na tu reklamu?) – milý, křehký, usměvavý. Jenže – abychom zůstali u této nadsázky – jeho rolí v české politice nebylo vyprat ji od skrvn a nečistot, nýbrž jen tak načechrat, aby vypadala lépe na pohled i na ohmat. Taková aviváž. Takže šlo vlastně o reklamu lživou.

O Grossově vztahu k médiím není třeba dlouze mluvit. Byl jejich produktem, byl na nich životně závislý. Neznamenal nic víc, než novinové řádky, které o něm byly napsány. Je z politiky jen pár dnů, a jako by nežil. Nicméně to jediné, co se Grossovi opravdu nedá upřít, je fakt, že o síle a moc médií dobře věděl a rozhodně ji nepodceňoval. Že se stal živým příkladem úsloví „kdo s čím zachází, tím také schází“, to je jiná kapitola.

V této řadě zatím poslední sociálnědemokratický premiér Jiří Paroubek je naprostou výjimkou. Vypadá, jako by mu média překážela. Mračí se na ně, ale ne tím poťouchlým Zemanovým způsobem, nehraje s nimi zemanovské hry na kočku a myš. Paroubek se médiím sice nevyhýbá (naopak cpe do nich neustále své monology v podobě novinových článků, úvah a prohlášení), ale rozhodně se netváří, jako by jim přikládal bůhvíjakou váhu. Chce odvolat Emmerovou, tak mu v tom žádné komentáře nezabrání. Chce nechat vybít technaře v západních Čechách? Udělá to, i když musí vědět, že kamery budou u toho.

Nebo že by opak byl pravdou? Že Emmerovou odvolává až po týdnech úvah o její budoucnosti. Až když je úplně vysmažena a zbavena sebemenší mediální a veřejné sympatie, takže z jejího odvolání může Paroubek už jedině všeobecně profitovat? A že by pendreky na CzechTeku byly opět jen vzkazem voličstvu, vyslaným přes hledáčky kamer, tedy sítem údajně novinářské nezávislosti, mediálně vlastně očištěné od okatého politického záměru?

Paroubek nedělá mnoho náhodných kroků. Jeho vyzdvižení doktora Ratha do výšin veřejné pozornosti je přece jen prostředkem Paroubkova boje s „všemocnou“ VZP. Paroubek chce nejspíše zlikvidovat ředitelku VZP Jiřinu Musílkovou. Odvolat ji však může a musí někdo jiný, třeba Rath. A ten to učiní rád, s gustem i přesvědčením.

Paroubek mluví do médií strohým oznamovacím způsobem, bez půvabu a efektnosti. Někdy přidrzle, suverénně, s podprahovou agresí, jak téma a souvislost velí. Vsadil bych se, že má svá mediální vystoupení dobře promyšlena. Každé je určitým vzkazem – odborné obci (státní zástupci, lékaři…), nebo voličům - přetáhnout musí nejen sympatizanty KSČM, jak se často říká, ale i část někdejších voličů liberálních uskupení – dá se očekávat, že v daňových otázkách vyjde vstříc živnostníkům a drobným podnikatelům. Přímý útok nepovede na strany typu US, ED či SNK, protože průnik s jejich elektorátem má minimální. Čelně se střetne se Železného Nezdem, protože odtamtud může ucítit jisté nebezpečí: Železný se svým požadavkem řádu a pořádku bude sympatický i levičákům. Ostatně není nikde napsáno, že právě Železný se v brzkém budoucnu nestane pro Paroubka tím „Marťanem“, kterého ondy přivolával ze stranické tribuny k prosazení svých cílů.

Tak by se dalo pokračovat. Jisté je, že s Paroubkem nás nejspíš ještě čeká škola politické teorie a hlavně praxe, jakou jsme po listopadu 1989 ještě nezažili. O to bychom měli být ostražitější při dešifrování premiérových mediálních výstupů. To není práce hlupáka ani diletanta.