Hyenismus: Příběh vraha Lubiny snad bude i zfilmován!
Autor: Petr Žantovský | Publikováno: 20.10.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Dokonce se časem najde i nějaký mudrlant, který začne Lubinovu historii srovnávat s historií jiného českého vězně, Jiřího Kajínka. Co na tom, že Kajínek se k vraždě nepřiznal, že v jeho případě hrají nejasnou roli policisté v zákulisí a nečitelné vazby z podnikatelského světa i podsvětí?

Jak se dalo očekávat, z příběhu vraždy na Karlově náměstí, kdy opilý vrah Lubina zastřelil střihače Velíška, který bránil jinou Lubinovu oběť, média začala vyrábět dojímavou historii. Už v prvních hodinách po vraždě a opakovaně po vrahově zatčení se na stránkách tisku objevovaly výpovědi lidí z Lubinova okolí, kteří se dojemně shodovali, že to byl vlastně docela milý chlapec, který tak leda sem tam udělat nějakou vloupačku (však také většinu ze svého dospělého života strávil za mřížemi), ale vraždit, to není jeho styl. Ostatně – Lubina měl mizerné mládí, matka ho opustila, neměl to snadné. Začal se tak kreslit obrázek usměvavého sympaťáka, který se ne vlastní vinou dostal na zcestí.

Korunu tomu nasadila – určitě v dobré víře – Mladá fronta Dnes v sobotu 15. října. Přinesla celostránkovou tématickou reportáž o vrahu Lubinovi, fotografie ze soukromí, výpovědi jeho rodiny a známých, rekonstrukci činu na Karlově náměstí a věcí jemu předcházejících i následujících. Novináři vlastně odvedli bezchybnou práci. Vyšťourali kdejaký detail z Lubinova neveselého života. Poskládali mozaiku událostí tak, aby nic podstatného nechybělo a všechno do sebe zapadalo. Kdyby nešlo o vraždu, zasloužila by MFD novinářský metál. Kdyby…

Problém je v tom, že o vraždu šlo. Že po oběti jsou pozůstalí, vdova, dcera, rodiče, přátelé. Ti všichni jsou nuceni si přečíst, že Lubina obvykle nevraždil – až právě teď. Že obvykle jen mířil pistolí, když chtěl krást (původně to mělo tak být i na Karlově náměstí). Že obvykle nepije alkohol, protože ho prý špatně snáší (výjimku udělal zase jako naschvál toho dne, kdy si vyšel do parku a vykonal vraždu). Pozůstalí se v novinách musejí dívat na rozesmáté obličeje vraha Lubiny z mládí. Lubina v objetí přítelkyně, Lubina na gauči s rodinou, Lubina s neteří na klíně. Obrázky poskytla jeho rodina, kde jinde by k nim MFD mohla přijít. Sledovala tím jediné: co to jde, očistit jméno vraha. Ukázat ho veřejnosti v jiném světle, než jaké poskytl pohled na zastřeleného střihače Velíška. MFD na tuto průhlednou mucholapku skočila a udělala Lubinovi parádní píárko.

Předpokládám, že se brzy najde nějaký kreativní scénárista, který začne Lubinův příběh zpracovávat kupříkladu do filmové podoby. Pozor: ne Velíškův příběh. Tam se toho mnoho najít nedá. Žil spořádaně, chodil do práce, vychovával dítě a v jednom okamžiku se na pár vteřin zachoval tak, jak by to nedokázal žádný kreativní scénárista. Poté zemřel. Žádné peripetie, linka bílá jak zasněžený horizont. Tedy žádný příběh.

To Lubinova story, ta má jinou šťávu. Zmarněné dětství, rozbitá okna ve školní jídelně, první ukradený pomeranč v samoobsluze, první flaška vodky vypitá na školním WC, první cigareta, první holka, první mejdan do rána, první kontakt s podsvětím, první dotyk pažby pistole, první vytažení pistole z kapsy a zamíření na hrudník úřednice za přepážkou, první balík peněz hozený na opačné straně přepážky do tašky, první útěk po schodech, první dopadení policií, první sprcha ve vazbě, první sprostý bachař, první nakládačka od spoluvězňů, první rozsudek, první odvolání, první výkon trestu, první propuštění, atakdále až po… první vraždu. To je příběh, který má filmovou gradaci a rozměry tragédie téměř antické. Při troše píle by z toho byl i šestidílný seriál. A tedy šestinásobný honorář pro všechny zúčastněné umělce. Možná by pak některý z nich poslal stovku nebo dvě vdově po střihači Velíškovi.

Dokonce se časem najde i nějaký mudrlant, který začne Lubinovu historii srovnávat s historií jiného českého vězně, Jiřího Kajínka. Co na tom, že Kajínek se k vraždě nepřiznal, že v jeho případě hrají nejasnou roli policisté v zákulisí a nečitelné vazby z podnikatelského světa i podsvětí? Co na tom, že v Kajínkově kauze byl obětí podnikatel, který chodil s bodyguardy a tedy byl uvyklý na rizika spojená s ohrožením života, zatímco na Karlově náměstí odpráskl Lubina naprosto bezbranného kolemjdoucího? Nakonec Lubinovi je třicet, až vyjde z basy pro dobré chování, ještě mu nebude čtyřicet, nejlepší věk pro vstup do světa celebrit. Počkejme si.

To všechno jsou otázky, jimiž se profesionálně pracující novináři MF Dnes při přípravě tématické stránky o Davidu Lubinovi nezanášeli. Škoda. Mohli si na pomoc vzít jednu zasvěcenou poradkyni. Je to konec konců také novinářka. Jmenuje se Iva Velíšková.