Paroubek si bere do pusy Schröderovy úspěchy. Falešně. Co má dělat Topolánek?
Autor: Dominika Krejčí | Publikováno: 26.09.2005 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Křesťanští demokraté z CDU/CSU se během předvolebního boje nechali až příliš často vmanévrovat do diskusí o možné velké koalici se socialisty. Toho se zalekli liberálně naladění příznivci CDU/CSU, kteří svůj hlas raději svěřili liberálům z FDP, jejichž předseda, Quido Westerwelle, několikrát prohlásil, že „se Schröderem do vlády nikdy nepůjde!“

Vyhráli jsme my, zvolal socialista Gerhard Schröder v reakci na výsledek německých voleb. „Vítězstvím“ nemyslel procentuální zisk voličských hlasů, nýbrž fakt, že „jeho“ SPD dokázala stáhnout náskok křesťanských demokratů Angely Merkelové. Vyhrajeme my, nechal se Jiří Paroubek, předseda českých socialistů, povzbudit výkonem německého kolegy. I mnozí komentátoři se ohánějí názorem, že české volby 2006 se odehrají dle německého scénáře z roku 2005. Proč tomu tak velmi pravděpodobně nebude?

Křesťanští demokraté z CDU/CSU se během předvolebního boje nechali až příliš často vmanévrovat do diskusí o možné velké koalici se socialisty. Toho se zalekli liberálně naladění příznivci CDU/CSU, kteří svůj hlas raději svěřili liberálům z FDP, jejichž předseda, Quido Westerwelle, několikrát prohlásil, že „se Schröderem do vlády nikdy nepůjde!“ Celých 41 procent voličů FDP přitom přiznalo, že jejich srdce bije pro křesťanské demokraty! Topolánkova ODS má tu výhodu, že voliči, jež ji nebudou považovat za dostatečně liberální, již v podstatě nemají na výběr – napravo od ODS je možná pár pidistran, avšak bez reálné šance na zvolení. A navíc, v Česku zřejmě žádné diskuse o vytvoření velké koalice, opoziční smlouvy číslo 2, nenastanou.

Schröderovým socialistům již tradičně pomáhají přistěhovalci. Jen Turků s německým pasem, a tedy možností volit, žije v zemi na 600 tisíc. Merkelová si je znepřátelila mezi jiným též odmítavým postojem k členství Turecka v Evropské unii. V České republice neexistuje žádná etnická menšina, která by se tradičně přikláněla k některé ze stran a mohla tak být jazýčkem na vahách.

Německo je patnáct let po sjednocení stále rozdvojené. V historii dosud nepoznaně mohutné transfery, jež stále proudí ve směru západ-východ nepřinášejí bývalému NDR prosperitu. Východní Němci během devadesátých let dostali mnoho koláčů bez práce. To demotivovalo celou generaci, která se dodnes cítí frustrována a teskní po levici. Když ne po postkomunistech z PDS, tak aspoň po socialistech. Bývalé Východní Německo se stalo hlavní Schröderovou baštou. V České republice existují regiony, zasažené strukturálními změnami více než jiné, avšak rozdíly ani frustrace zde nejsou tak hluboké. Levice zde nedosahuje tak mocné převahy, pravice tu tak snadno nenarazí.

Německo tedy na první pohled vykazuje podobnou strukturu politického kolbiště jako Česká republika, pohled pod povrch však odkrývá propastné rozdíly. Usuzovat z „vítězství“ socialistů německých na vítězství socialistů českých je zjednodušené, populistické gesto. Přesto se však česká pravice může z německého příkladu lecčíms inspirovat. Převratné změny, hluboké reformy, obraty o sto osmdesát stupňů se nejen ve střední Evropě nenosí. Vždyť i Schröder v roce 1998 zvítězil s heslem „Nechceme dělat všechno jinak, ale mnohé lépe.“ Topolánkova ODS by tedy, přijmeme-li na chvíli Machiavelliho pojetí světa, neměla voliče strašit jako Merkelová usnadněním výpovědí v malých firmách či rovnou daní, ale spíš by měla jak jednohubky vypichovat problematické body ze současného vládnutí socialistické garnitury a navrhovat vlastní, zlepšující recepty, které nevylekají potenciální, umírněně pravicové voliče. Tím, že si tak nenakloní liberální část elektorátu, se Topolánek zatím nemusí zabývat. To je jeho hlavní plus oproti Merkelové.