Politicky nekorektní eurooptimisté
Autor: Jiří Zahrádka | Publikováno: 07.07.2004 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Jenže v EU platí, že všechny cesty vedou k větší integraci. A kdo je proti tomu, je okamžitě ten špatný. Přispívá k tomu i nenápadně vlezlá mediální masáž. Například o možnosti nepřijetí euroústavy stačí psát jako o „riziku“, o možnosti přijetí jako o „šanci“. Euroskeptiky stačí nálepkovat jako extremisty, zpátečnické národovce, populisty, a když to nejde, tak aspoň jako salónní diskutéry, odtažené od reality.

Chcete-li, aby v Bruselu slyšeli vaše „ano“, řekněte „ne“. Touto (ne)logikou se totiž řídí evropské politické elity. Když by byla účast ve volbách do Evropského parlamentu vyšší, než do parlamentů národních, zajisté bychom se od mnoha komentátorů dozvěděli, že občané EU jasně prokázali svou identifikaci s Unií. Cítí se přeci více Evropany, než Čechy, Poláky, Němci, když jim na eurovolbách záleží více než na volbách národních. Ano, potom by bylo logické, když by předseda Evropské komise Romano Prodi odvozoval z takového výsledku mandát k dohodě na Evropské ústavě, která posiluje evropsko-unijní centralismus na úkor národních států.

Jenže vše bylo naopak. Účast byla neuvěřitelně nízká, tradičně nižší než u voleb do parlamentů národních. Voliči ani příliš neslyšeli na témata celoevropská jako spíše na problémy svých národních států. Euroskeptici například v Británii velmi razantně posílili, i když v celé unii zůstávají integrátorské strany na prvních místech. A jaký závěr z toho odvodil Romano Prodi? Že nejlepší odpovědí na výsledky eurovoleb bude schválení návrhu ústavy EU. Právě té, která možná významnou měrou přispěla k nárůstu mandátů některých eurokritických stran. Prodi ale zdaleka není osamocený ve svém demagogickém a účelovém postoji. Například dánský premiér Rasmussen stejně nelogicky tvrdil, že apatie voličů činí dohodu na euroústavě ještě důležitější. „Nemůžeme si dovolit neúspěch. Můžeme se dohodnout a dohodneme se,“ hecoval své eurokolegy k poslušnosti před modlou euroústavy. Příjemně překvapila svou objektivností snad jen švédská komisařka Margot Wallstrőmová. Přiznala, že by politici měli prokázat větší respekt k lidem a zpomalit integrační proces. Na adresu Evropské komise dokonce podotkla, že musí přijmout navrácení více pravomocí na úroveň členských států. Její varování, že Unie ztratí kontakt s občany, bude-li více pravomocí přesunuto na Brusel, by si měli eurointegrátoři opakovat několikrát denně.

Ale jde jim vůbec o skutečný kontakt s běžnými lidmi? Existuje obava, že nízkou volební účastí občané demonstrovali své přesvědčení, že o všem se stejně rozhoduje bez nich. Není demagogický tlak na přijetí euroústavy v souvislosti s výsledkem voleb jednoznačným potvrzením správnosti takového postoje?

Jenže v EU platí, že všechny cesty vedou k větší integraci. A kdo je proti tomu, je okamžitě ten špatný. Přispívá k tomu i nenápadně vlezlá mediální masáž. Například o možnosti nepřijetí euroústavy stačí psát jako o „riziku“, o možnosti přijetí jako o „šanci“. Euroskeptiky stačí nálepkovat jako extremisty, zpátečnické národovce, populisty, a když to nejde, tak aspoň jako salónní diskutéry, odtažené od reality. Proč se podobně nemluví například o eurooptimistických demagozích, propagujících vize českých penzistů na slunném pobřeží Jadranu? Jsou eurooptimistické vize šťastných zítřků s bratry Evropany skutečně tak seriózní ve srovnání s „přízemními“, věcnými poznámkami euroskeptiků?

Eurooptimisté si potrpí na rétorickou „politickou korektnost“, vypjatou až k absurdnu. Každé slůvko o národnostní, etnické či náboženské minoritě se převažuje, aby snad náhodou někoho neranilo. Ale urážet euroskeptiky? To je zcela v pořádku! Skoro jako by se takové jednání stávalo součástí bontónu. To, stejně jako ryze účelový výklad poselství voličů je politicky nekorektní a lidsky hnusné. Tragédií Evropy je, že si to uvědomuje tak málo lidí.