Prezident Bush: Vyvíjíme vodíkový pohon, ztráty ropy se nebojme
Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 08.09.2005 | Rubrika: Ostatní
Ilustrace
V Oxfordu již řadu let jede zkušební provoz vodíkové elektrárny zvaný Tocomac. Problémy jsou obrovské. Vodíková plasma hoří udržována v prostoru silným magnetickým polem, které spotřebovává více energie než celý proces vyprodukuje. Nebezpečí výbuchu je mnohonásobně vyšší než u klasických jaderných elektráren. Ekologové o tom naštěstí ještě neví.

Přestože vysoké zdražení pohonných hmot a všech energetických surovin je způsobeno přechodným nedostatkem ropy, způsobeným výpadkem těžby v oblastech postižených přírodními katastrofami, a asi se po odstranění příčin stav uklidní, pomalé zdražování paliv jsme zažili už předtím a není možné to vysvětlit náhodnými jevy.

Jedná se o proces dlouhodobý, a sice prohlubující se převis poptávky nad nabídkou. To je způsobeno prudkým růstem poptávky tzv. „přehřátých“ ekonomik Dálného východu, kterému nepředcházela s předstihem investiční rozvaha. V rozvojových ekonomikách je automobil jedním z prvních větších technických inovací. Vidíme, že v tradiční chatrči, ve které již žily bez jakékoliv inovace generace místních obyvatel, se prvně rozsvítí žárovka na dvou drátech, potom lednička, potom se objeví televizní anténa a uvnitř televizor blikající do temné tropické noci modravým světlem, a potom hned je to starý automobil z nějakého šrotiště ve vyspělé zemi. Takže první je elektřina a potom nafta.

Spotřeba elektřiny je ovšem mnohem menší a je uspokojitelná nějakou vodní elektrárnou, spotřeba nafty najednou několikanásobně vzroste, protože, což si možná ani neuvědomujeme, automobil je opravdový žrout energie, nesrovnatelně větší než cokoliv jiného.

Obě shora uvedené příčiny vedou k nepodloženým spekulacím, že ropy už je málo a dochází. To samozřejmě není pravda. I nejpesimističtější ekologové uvádí, že je spotřebována sotva čtvrtina světových zásob a nebezpečí je spíše ve skleníkovém efektu než v brzkém vyčerpání zdrojů. Nicméně spekulace vedou k otázce, jaký zdroj energie by měl naftu nahradit. Řešením je prý přechod na „vodíkovou energii“. Dokonce se předvádí automobily na vodík, něco prý zcela „nového a nevídaného“. To je ovšem zase jen informační šum.

Vodík je zcela obyčejný energetický plyn mající podobné vlastnosti jako svítiplyn nebo metan, na který už jezdí i u nás mnoho automobilů. Automobil jezdící na vodík tedy může být zcela shodný jako ten, který dnes jezdí na metan. V podstatě se jen vymění trysky, protože výhřevnost obou plynů je rozdílná.

Jenže je tu podstatný rozdíl. Zatímco metan a ropa tečou ze země a mohou se po malé úpravě hned používat a vydat energii v sobě ukrytou, vodík se nikde takto v přírodě nenachází. Vodík je obsažen jen ve vodě a voda, jak jistě každý ví, nehoří.

Prezident Bush ve svém proslovu v roce 2003, „O stavu Unie“, pronesl uklidňující slova o tom, že ztráty naftových zdrojů se nemusíme bát, protože se již pracuje na „vodíkovém pohonu“. Jak to přesně myslel, nevysvětlil. Ostatně Američanům s jejich silně „selektivním“ vzděláním může navykládat cokoliv.

Jules Verne se mýlil, když předpovídal vodu jako energetický zdroj budoucnosti. Voda je právě oním nižším stupněm entropie, je to vlastně popel - odpad, protože vznikla hořením vodíku a kyslíku a energie uvolněná tímto hořením již dávno zmizela ve vesmíru. Vodík se z vody získává za vydatného přívodu elektrické energie procesem zvaným elektrolýza vody. Vodík je potom pouze medium pro přenos energie.

Srovnávat naftu a vodík nelze, zjednodušeně lze říci, že naftu vytvořilo slunce působící v období karbonu na zemský povrch, je to tedy akumulovaná energie z dávných dob, ale vodík se získává dnes za přívodu velkého množství energie, jejíž část je schopen potom opět uvolnit v některém motoru.

Cena vodíku tedy v sobě neobsahuje jen náklady na těžbu a dopravu jako u ropy, ale také náklady elektrické energie na samotnou výrobu, a ty jsou obrovské. Cena vodíku tedy musí být mnohonásobně vyšší než cena ropy, uhlí a metanu. Navíc vzniká otázka, kde vzít tak velké množství elektrické energie, která by nahradila ropu.

Prezident Bush měl ovšem na mysli něco zcela jiného. Měl na mysli proces jaderné syntézy vodíku na helium, která probíhá na slunci. Při tomto procesu se uvolňuje obrovské množství energie a člověk tento proces zatím zvládl pouze jako výbuch tzv. vodíkové pumy. Využití tohoto jevu pro kontinuální proces v nějakých elektrárnách, podobně jako jsou stávající jaderné reaktory na základě isotopů uranu, je zatím v nedohlednu.

V Oxfordu již řadu let jede zkušební provoz vodíkové elektrárny zvaný Tocomac. Problémy jsou obrovské. Vodíková plasma hoří udržována v prostoru silným magnetickým polem, které spotřebovává více energie než celý proces vyprodukuje. Nebezpečí výbuchu je mnohonásobně vyšší než u klasických jaderných elektráren. Ekologové o tom naštěstí ještě neví. Proto také prezident Bush mluvil mlhavě a tím způsobil rozpaky o jaký druh použití vodíku vlastně jde. Bohužel zažehl požár nekompetentních představ, které jako blud donekonečna omílají informační media jako senzaci.

Neobnovitelné zdroje nelze nahradit ničím, co by bylo srovnatelně levné. Vše, mimo fosilní paliva, je mnohem dražší a komplikovanější, ať už alternativní zdroje využívající přímo sluneční energii či odvozené (vítr, tekoucí voda apod.), anebo jaderná energie všeho druhu.

To všechno budeme muset „zaplatit“, když nebude nafta, uhlí a zemní plyn – dary přírody, které nám matička země dává dnes téměř zadarmo, kterých si nevážíme, nešetříme s nimi a neuvědomujeme si, že bychom včas měli investovat do obnovitelných zdrojů obrovské investice, dokud na ně máme.

Nekompetentní mýty o „zázračných“ zdrojích (vodíku apod.) nám jen zkreslují realitu a patří do souboru nezodpovědných populistických slibů politiků. Žádné zázračné energetické zdroje nejsou, jedinými zdroji je slunce a jaderná energie.