Špidla hasí požár benzínem a porodnost je stále nízká
Autor: Martin Horák | Publikováno: 02.06.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Jestliže se žena vdá a povine muži dítka, pak má plné právo na to, aby ji tento muž také živil, zařídil bydlení apod. Jestliže se přesto rozhodne, poté, co děti trochu odrostou, jít do práce, pak je tato prostě jejím koníčkem a plat více méně jejím kapesným. Muže, který po ní žádá stejný příspěvek do rodinného rozpočtu, je třeba označit za negalantního hulváta.

Nadzvihnul mě článek „Nechceme mít děti: Odborníci řeší, co s tím.“ V MFDnes 24.5.2005. Jako odborníci tam byli uvedeni: Jiřina Kocourková z Univerzity Karlovy, která mj. říká: „Důležité je víc zapojit do péče o děti a o domácnost otce“ a eurokomisař Špidla s výrokem: „I já vidím řešení v rovnosti mužů a žen.“

Dovoluji si tvrdit, že pokud budou populační implozi řešit odborníci výše uvedeného typu, pak bude výsledek horší, než kdyby to neřešil vůbec nikdo. Skoro samo se nabízí přísloví o hašení požáru benzínem.

Češi se množí již hezkých pár staletí. Až do 2. poloviny 20. století nastávaly populační regrese pouze v časech epidemií, hladomorů či vleklých válek. První zásadní problémy s (ne)reprodukcí obyvatelstva nastaly v 50. a 60. letech minulého století v důsledku komunistické politiky co nejvyšší zaměstnanosti žen. Připomeňme, že v té době ženy, které se rozhodly dostát plně svému mateřskému poslání – ke kterému patří i být s dětmi doma, dokud jsou malé –, bývávaly navštěvovány uličními důvěrníky či jinými jim podobnými bolševiky a významně dotazovány, proč nepracují. Péče o děti a domácnost nebyla tehdy soudruhy považována za práci hodnou pokrokově uvědomělé ženy – a jiné se dle usnesení strany a vlády v zemi vyskytovat neměly.

Teprve po té, co soudruzi zjistili, že jim takto dost brzy vymřou poddaní, začali měnit názor a zavedli mateřskou dovolenou a dětské přídavky a s požadavky pracovní rovnosti strašili o hodně méně. To je to, co se dnes v liberálních kruzích interpretuje tak, že komunisti podporovali rodinu, zatímco my, svobodomyslní, to dělat nebudeme.

V každé tržně založené společnosti je známo, že chceme-li dosáhnout efektivity, pak je třeba, aby každý dělal to, čemu nejlépe rozumí. Říká se tomu specializace. „Rovný“ model dělby práce, kdy každý zaměstnanec bude dělat trochu od všeho, počínaje výrobou přes administrativu a marketing až po úklid, nutně vyústí v nízkou produktivitu. Ostatně již staří Čechové říkali „devatero řemesel, desátá bída“.

A v případě rodiny je nám předkládáno k věření, že nejefektivnějí bude, když si muž i žena rozdělí materiální zabezpečení rodiny, vyřizování nejrůznějších záležitostí, shánění čehokoliv i péči o děti a domácnost pěkně půl na půl.

Vůbec nezpochybňuji těžký úděl ženy, která je nucena se naplno angažovat v zaměstnání (protože by ji muž vyčetl, že málo vydělává) a současně zvládat i „druhou směnu“, čili péči o děti a domácnost. Jenomže v rozporu s míněním výše uvedených spatřuji skutečný problém nikoliv ve směně druhé, nýbrž v té první. Jestliže se žena vdá a povine muži dítka, pak má plné právo na to, aby ji tento muž také živil, zařídil bydlení apod. Jestliže se přesto rozhodne, poté, co děti trochu odrostou, jít do práce, pak je tato prostě jejím koníčkem a plat více méně jejím kapesným. Muže, který po ní žádá stejný příspěvek do rodinného rozpočtu, je třeba označit za negalantního hulváta.

Pravda, je zde ještě jedna námitka proti mé argumentaci – co když se manželé rozvedou – on bude pokračovat v kariéře, zatímco ona bude těžko shánět místo. To se ovšem dá řešit úplně jinak, než navrhují tito „odborníci“. V prvé řadě podstatným zkomplikováním rozvodu – např. čekací lhůtou na rozvod v řádu roků, důkladné zvažování jeho důvodů soudy a soudní řízení směřující k výroku o vině. Šlo by i uzákonit, aby v případě, že je na vině manžel, musel tento doživotně vyrovnávat životní úroveň své bývalé manželce.

To by to ovšem nesměli řešit levičáci, kteří řešení vidí v tom, že muž bude v polovičním počtu případů rovnat nádobí do myčky. Skutečnost je při tom taková, že i kdyby se všichni feminističtí takyodborníci postavili na hlavu a odstrkovali se ušima, průměrná žena má lepší předpoklady pro péči o malé děti a domácnost než průměrný muž. A hlavně – muž nebude nikdy ani těhotný, ani nebude rodit či kojit a tyto činnosti se navíc dají těžko zvládnout při plném nasazení v zaměstnání.

Tudíž pokud pod pojmem rovnost mužů a žen budeme rozumět především stejné uplatnění v zaměstnání či podnikání, potom těhotenství a mateřství vždy vyjde jako nespravedlivý handicap pro ženu. A jediný způsob, jak ho odstranit, bude maximální omezení, ne-li naprostá eliminace rození dětí. Což se již dnes masově děje. A „odborníci“ se vyjadřují a vyjadřují… Bůh nás před nimi ochraňuj.