Co vše smí politici
Autor: Zdeněk Jemelík | Publikováno: 14.06.2010 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky …ani v soudním řízení na ochranu osobnosti skupiny žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové u Krajského soudu v Praze. Poslední jednání prvé části této „bitvy právníků“ proběhlo téměř přesně před dvěma roky, 5. června 2008, kdy samosoudce Vojtěch Cepl ml. vynesl rozsudek v neprospěch šesti ze sedmi žalobců.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky …ani v soudním řízení na ochranu osobnosti skupiny žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové u Krajského soudu v Praze. Poslední jednání prvé části této „bitvy právníků“ proběhlo téměř přesně před dvěma roky, 5. června 2008, kdy samosoudce Vojtěch Cepl ml. vynesl rozsudek v neprospěch šesti ze sedmi žalobců. K pokračování došlo až v pondělí 8. června 2010. V mezidobí proběhlo odvolací řízení a několik vedlejších procesů, v nichž obě strany předvedly svou znalost ovládání mimořádných prostředků, jimiž lze dosáhnout vylepšení postavení na úkor protistrany nebo aspoň průtahů.

Proti první části řízení byla tentokrát společenská atmosféra klidnější. Pokračování přerušeného procesu nepředcházely vzrušené komentáře v médiích a účast veřejnosti a novinářů v soudní síni byla slabší. V r.2008 se jednání zúčastnilo osobně všech sedm žalobců, zastoupených jediným advokátem, Petrem Tomanem. Osobně byla přítomná i žalovaná Marie Benešová se svým advokátem Petrem Hálou.

V mezidobí vzali zpět žalobu žalobci Arif Salichov a Petr Coufal, oba veřejnosti známí z kauzy „Čunek“. Zbývajících pět žalobců se tentokrát nedostavilo. Na jejich místech je nahradilo pět advokátů zvučných jmen (řazeno podle abecedy),s vysokým intelektuálním potenciálem: Josef Lžíčař, Jaroslav Ortman, František Schulmann, Tomáš Sokol, Petr Toman. Také na straně žalované nastala změna v právním zastoupení: Marie Benešová si nepřivedla znova Petra Hálu, na něhož média v mezičase „práskla“, že byl důstojníkem Státní bezpečnosti. Nahradil ho mladý advokát Ondřej Bláha, sídlící na stejné adrese jako on. Doprovázel ho koncipient. Mezi advokáty hned na začátku zajiskřilo, když se mladý muž pobaveně smál svým odpůrcům do očí a bavil se při jednání s koncipientem. František Schulmann ho vyzval k respektování profesní etiky a Tomáš Sokol pak přiměl samosoudce, aby poslal koncipienta do lavic pro veřejnost. Pozice obhájce paní žalované nebyla snadná. Jeho protivníci jsou skvělí řečníci a vyznačují se vyvinutým smyslem pro logické třídění faktů, takže jejich závěrečné řeči byly úsporné, přehledné, podávané s plynulým přednesem. Ondřej Bláha sice rozkládal rukama a často se obracel k veřejnosti, jako by stál před americkým porotním soudem, nicméně se neobešel bez hojného prokládání svého projevu výmluvnými vsuvkami typu „eeeeeeeee…“ K tomu na sebe vzal nevděčnou úlohu obhajoby jednání zjevně neetického.

Kromě toho, že samosoudce nevyhověl požadavku žalobců na provedení jejich účastnických výslechů a zastavil dokazování, řízení nepřineslo žádné další překvapení. Strany trvají dále na svém. Rozsudek bude vyhlášen v pondělí 14. června 2010.

V podstatě by nebylo v této chvíli o čem psát, nebýt toho, že paní žalobkyně opakovaně, nejen oficiálně prostřednictvím svého obhájce, ale také po skončeném jednání na kameru vyslovila názor, že jako politička, jako stínová ministryně sociálnědemokratické strany má právo vyjadřovat se k nešvarům v justici, jež jsou dle jejího názoru prokázané, a expresivní vyjadřování do takových projevů patří.

Právo brojit proti nešvarům jí nelze upřít a v podstatě jí ho nebere ani žaloba. Bylo by dokonce prospěšné, kdyby je uplatňovala způsobem, jenž by měl naději na dosažení nápravy poměrů.

Věc má ale háček. Označení za příslušníka „justiční mafie“ je hrubě urážlivé a šířeno senzacechtivým bulvárem poškozuje žalobce v jejich profesním i soukromém životě. Směřuje proti lidem, jimž nebyla prokázána žádná vina právně účinnými prostředky. Má ničivé účinky jednak proto, že je nevyslovila nevzdělaná husopaska, ale nactiutrhačka právnicky vzdělaná, která se během dlouhé kariéry propracovala až do postavení nejvyšší státní zástupkyně, dále proto, že všichni postižení zastávají postavení, v němž otřesení pověsti znamená podlomení autority a pokles účinnosti jejich profesního působení. Přeneseně dochází k poškození důvěryhodnosti celého resortu spravedlnosti. Paní žalovaná si je při svých životních zkušenostech určitě vědoma možných účinků své zlolajnosti, takže škodí úmyslně a rozsah způsobených škod ji nezajímá.

Důkazem síly tlaku pomluv a jimi vyvolaného mediálního lynčování na psychiku poškozených je ostatně také skutečnost, že žalobci Arif Salichov a Petr Coufal svou žalobu stáhli, a to kvůli potížím v profesním a osobním životě, které jim stálé přemílání této záležitosti přinášelo.

Jak jsem výše uvedl, Marie Benešová odvozuje právo k neomalenému vystupování od skutečnosti, že je stínovou ministryní spravedlnosti sociálnědemokratické strany. Ze zdůraznění spojitosti mezi urážlivými výroky a postavením ve straně logicky vyplývá závěr, že bez funkce by její právo na ně bylo přinejmenším sporné. Tento názor svým dosahem překračuje hranice zmíněného soudního řízení a dokonce i resortu spravedlnosti. Funkce stínového ministra je nabubřelý „Titel ohne Mittel“, který není zakotven v našem právním řádu. Je tedy na místě obecná otázka, zda skutečně lze z držení vnitrostranické funkce, navíc funkce nevolené, vyvozovat více práv pro jejího nositele, než přísluší běžnému občanovi, popř. zda jsou straničtí funkcionáři nějaká vyšší kasta se zvláštními výsadami. V tomto případě jde o výsadu beztrestně urážet a ponižovat.

Na takovou otázku musím odpovědět záporně, protože kladnou odpovědí bych přitakal setrvačnému působení zvyklostí totalitního režimu, v němž skutečně vrstva funkcionářů vedoucí strany měla nadřazené postavení nad ostatními občany. Politicky zralá demokratická strana by naopak měla od svých funkcionářů požadovat, aby se navenek chovali uvážlivě a skromně a nenárokovali si zvláštní práva.

Oprávnění k hanobení protivníků nelze odvozovat ani z ústavního práva na svobodu názoru a projevu. Způsobem, jakým je Marie Benešová používá, naráží na ústavní právo postižených na ochranu osobní důstojnosti. Také tato stránka sporu mezi paní žalovanou a žalobci má obecnou povahu, přesahující hranice tohoto soudního řízení, a přirozeně se netýká jen jí.

Od 4. června 2007, tedy od vydání usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o odebrání případu Jiřího Čunka přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a jeho přikázání jihlavskému Arifu Salichovovi jsem se k tomuto zásahu do „kauzy Čunek“ opakovaně veřejně vyjadřoval, a podílel jsem se autorsky na různých úkonech, usilujících o vyvození odpovědnosti za něj. Mám podobný názor jako Marie Benešová: soudím, že zákrok byl nestandardní a protiprávní. Vůbec by mi nevadilo, kdyby paní žalovaná vystoupila se seriózním právním rozborem, podala podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popř. kdyby se s podezřením na zneužívání pravomoci úředního činitele svěřila orgánům činným v trestním řízení. Mediální štvaní nepřinese nikomu žádný prospěch, nevyvolá žádnou změnu k lepšímu.

Kritika zásahu by neměla být záminkou k vytvoření paranoidní konstrukce organizované skupiny, „mafie“, která z pozadí ovlivňuje soudní jednání, když její existenci nelze prokázat důkazy, jež by obstály v trestním řízení. Ani by neměla být důvodem ke kriminalizaci soukromých přátelských vztahů mezi lidmi, které Marie Benešová nemá ráda. Je zjevné, že hlavním vodítkem při výběru jejích členů jsou právě její zakořeněné špatné vztahy k „mafiánům“, nikoli jejich účast na rozhodování o kauze Jiřího Čunka. Kdyby tomu bylo jinak, musel by se mezi „mafiány“ dostat také státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek. Byl to totiž on, a nikoli Renata Vesecká, kdo učinil 4.června 2007 ono osudové rozhodnutí ve prospěch Jiřího Čunka, kdežto paní nejvyšší státní zástupkyně „naskočila do rozjetého vlaku“ až dodatečně tím, že se snažila čelit následnému veřejnému pobouření. Není známo, zda pan státní zástupce od ní dostal pokyn, jak má vyřídit stížnost Čunkova advokáta, či zda rozhodl o své vůli a svou nadřízenou informoval až dodatečně. Mechanismus fungování Nejvyššího státního zastupitelství ČR připouští obě možnosti a zatím nikdo nezjišťoval, jak to vlastně bylo. Je zvláštní, že ani paní žalovaná, ani žalobci nenavrhli výslech státního zástupce Stanislava Potoczka jako důkaz v řízení na ochranu osobnosti, přestože jde o ústřední postavu předmětné nepřístojnosti. Skutečně bych se rád dověděl, čím ovlivnil jeho jednání např. soudce Pavel Kučera nebo advokát Pavel Němec, kteří nemají vůči státním zástupcům žádnou pravomoc. Nechtěným (nebo snad nakonec přece jen chtěným?) účinkem humbuku, který Marie Benešová vyvolala kolem strašidla „justiční mafie“ je nemilá skutečnost, že prvotní úkony při manipulaci s kauzou Jiřího Čunka a odpovědnost za ně zůstávají tři roky po činu pro veřejnost stále neobjasněny.

Stojí za zmínku, že celý „mediální úlet“, kvůli němuž se Marie Benešová dostala před soud, přesahuje hranice „kauzy Čunek“. Vyřizování účtů s odpůrci přes média patří k jejím obecným zvyklostem. Pocítil to kdysi „mafián“ Libor Grygárek, když opouštěla Vrchní státní zastupitelství v Praze do advokacie. V průběhu trestního řízení proti lobbistům Večerkovi a Dalíkovi dělala negativní „mediální reklamu“ ostravské krajské státní zástupkyni Zlatuši Andělové, která jí tiše naznačovala, že nepodléhá její pravomoci a může si tedy zachovat nezávislost. Aktivně pak podporovala mediální běsnění proti exministrovi Pavlu Němcovi kvůli předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru, přestože věděla, že jeho rozhodnutí je zákonné. Poněkud se utišila, až po odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně měkkce přistála v advokátní kanceláři, která mimo jiné pečovala o zájmy nenáviděného „katarského prince“.

Krajský soud v Praze tak v tomto řízení řeší konflikt dvou pozůstatků totalitního myšlení: na jedné straně svévole příslušníků represivního aparátu, jistých si svou všemocností, na druhé straně víry ve zvláštní práva stranických funkcionářů, v obou případech spojených s jistotou o beztrestnosti.

Vyšlo 9.6.2010 na Politikonu a webu Šalamouna

jemelikzdenek@gmail.com