Vondráčková a Šlouf: O chybějící slušnosti
Autor: Petr Žantovský | Publikováno: 25.04.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Podobně dopadl u Ústavního soudu nově bývalý poradce Miloše Zemana Miroslav Šlouf. Tomu se zase nelíbilo, že s jeho jménem a tváří (v karikatuře) týdeník Respekt spojil výraz „gangster“ a parafrázi na westernové zatykače s dominantním nápisem „Wanted Dead Or Alive“ (Hledá se – živý nebo mrtvý).

Kauza Heleny Vondráčkové, o níž kritik Jan Rejžek prohlásil, že se zapletla s mafiány, a po pěti letech mu dal Ústavní soud za pravdu, neboť se prý jedná o kritické zhodnocení, nikoli urážku, vyvolala na mnohých tvářích úsměv. Známá zpěvačka se chce soudit o svoji čest? Může ale zpěvačka nějakou mít? A neměla by prostě vydržet větší kalibr od novinářů, než tzv. obyčejný člověk? Tak zněly nejčastější otázky. Nikdo se příliš neptal, zda kritik Jan Rejžek měl pro své tvrzení o mafiánech nějaké konkrétní důkazy. Je to přece kritik, proto vynáší kritické soudy. Je mu dovolena libovolná nadsázka. I ta s mafiemi.

Podobně dopadl u Ústavního soudu nově bývalý poradce Miloše Zemana Miroslav Šlouf. Tomu se zase nelíbilo, že s jeho jménem a tváří (v karikatuře) týdeník Respekt spojil výraz „gangster“ a parafrázi na westernové zatykače s dominantním nápisem „Wanted Dead Or Alive“ (Hledá se – živý nebo mrtvý). Také v Respektu šlo o jistou nadsázku, přinejmenším v té karikatuře. A také u Respektu šlo o jistý druh kritického zhodnocení Šloufa a jeho díla. A také u Šloufa jde o osobu veřejně činnou, která by dle mínění některých měla unést větší míru veřejné kritiky. A také zde rozhodl Ústavní soud ve prospěch média, tedy Respektu.

Obě kauzy jsou si podobné jak vejce vejci. Snad s tím rozdílem, že u Šloufa jde o člověka z politiky, k němuž se vyjadřují dnešní ústavní soudci, někteří sami bývalí politici, příkladně Miloslav Výborný, lidovec, muž, jehož politické afinity a celá politická praxe vedla jinudy, než ta Šloufova, a často v protisměru. Řekl bych, že ve slušné společnosti by se Výborný měl oprávněně cítit podjatý a k případu se vůbec nevyjadřovat. Je pro naši tuzemskou politickou a vůbec kulturu symptomatické, že to Výborného ani nenapadlo, ani mu to nikdo v médiích neporadil.

Problém Šloufovy kauzy je ale v něčem jiném, ostatně stejně jako u případu Vondráčkové. Nespočívá ani tak v hodnocení a jeho kladném či záporném znaménku, nýbrž ve formě, jakou bylo „hodnocení“ vysloveno. Je něco jiného říci o někom, že za komunistů spolupracoval s oficiální pop kulturou, díky čemuž požíval všech výhod konformních umělců, například neomezeně vydával desky, koncertoval doma i v zahraničí atd., a něco jiného je nalepit mu prostě štempl s nápisem „mafián“. Stejně jako lze říci, že poradce expremiéra byl v minulosti funkcionářem komunistické moci a jeho noví spolupracovníci se rekrutují právě z těch kruhů. Napsat o něm, že je gangster, je prostě nejapné. Krom toho, že se asi neshodneme na přesném a společném obsahu pojmu gangster (též mafián). Myslím, že tato slova nezná ani náš trestní zákon. Zato dosud zná slovo pomluva. A k té mají obě mediální zkratky zbytečně blízko.

Není to tak dávno, co na Slovensku proběhl podobný případ. Šlo v něm o bývalého šéfa tajné služby Ivana Lexu, o němž týdeník Domino fórum napsal, že je největší gauner. Opět se kolegové na východ o řeky Moravy nenamáhali vymýšlet lecjaká přesnější hodnocení: příkladně, že Lexova role v tehdejší slovenské politice vzbuzuje podezření a pochybnosti. Je to nepochybné, o Lexovi to neříká nic pěkného, a přitom je to zcela v mezích zákona – a též aspoň elementární slušnosti. Slovenský soud dal za pravdu Lexovi a odsoudil noviny k omluvě. Žurnalisté volali o porušení svobody slova. To je ale chyba: nešlo o omezení nezadatelného práva napsat pravdu, nýbrž korekci pochybného práva psát, co se mi zlíbí a jak se mi zlíbí, bez ohledu na to, zda mám, či nemám pravdu. Říci o někom, že je gauner, je prostě urážka, ne hodnocení. Podobně jako gangster či mafián.

Ústavní soud vyvolal zlého džina z láhve, když prohlásil, že mediální výkřiky o gangsterech a mafiánech spadají do sféry hodnocení, a tedy svobody slova. Důsledkem bude ještě nižší kultura, o níž už tak jako tak mnozí říkají, že v médiích a mezi lidmi obecně chybí. A konečným důsledkem bude, že slovo ztratí poslední špetku své ceny. Bude jedno, co kdo o kom říká, protože za svá slova nikdo neponese žádnou odpovědnost. Pak ta slova ale ztratí váhu a smysl. A nejen slova hloupá a nepravdivá, ale i slova pravdivá a potřebná. A to je mimo jiné začátek konce žurnalistiky.

Publikováno ve spolupráci se serverem Česká média.
(nadpis vlastní)