Vládní krize: Hrozí nám další Vítězný únor?
Autor: Miroslav Červenka | Publikováno: 23.02.2005 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Píši-li o neprůhlednosti médií, mám v prvé řadě namysli fakt, že zatímco relativně alespoň něco víme o zázemí a morálních kvalitách našich politiků, tak o lidech hrajících nejdůležitější roli v našich médiích nevíme prakticky nic.

Před každým důležitým sjezdem „strany růže” nebo jejím důležitým rozhodováním (např. před volbou prezidenta) pravidelně nastává čas, kdy se „přítel příteli” stává vlkem. Vynořují se různé „Bambergy, Olova či Podsedice” dokladující skutečné poměry v ČSSD, poměry plné falše, přetvářky, závisti, udavačství a především intrikánství v takové míře, v jaké se vyskytují snad pouze ve stupidních jihoamerických telenovelách, v „Dallasu” nebo „Dynastii”. Každá další provalená kauza dokumentuje nesoudržnost nejsilnější vládní strany hraničící s možným nastupujícím procesem rozkladu.

Pro pravicověji - vhodnější by bylo spíše označení zodpovědněji a realističtěji - smýšlející občany této země by aktuálně probíhající další kolo „přátelského džihádu” mohlo být sice důvodem k pocitům zadostiučinění a optimismu, současný úpadek socanů provázený posilováním role komoušů na levici však nabádá spíše k ostražitosti.

A to zejména v těchto dnech, kdy si připomínáme neslavnou část historie naší země - tzv. Vítězný únor. Téměř přesně před 57 lety totiž nastala podobná vládní krize, jakou prožíváme dnes. I tehdy vyvolali nesocialističtí ministři ve vládě krizi kvůli praktikám jejich levicových vládních kolegů, i tehdy vyvstala otázka jejich demise a rekonstrukce vlády. Shodnost tehdejší a dnešní situace až navozuje otázku, není-li snad v tomto ročním období zakódováno nějaké tajemné prokletí, které může za souběhu různých neblahých okolností přinést zemi dlouholeté strádání.

Dnešní situace je však naštěstí v mnohém jiná:

- komunisté nemají silnou zahraniční oporu

- historická negativní zkušenost nás varuje před opakováním někdejších chyb

- na postu prezidenta nesedí k levici vstřícný vládce, ale přesvědčený občanský demokrat

Právě dnešní krize nám ukazuje, o jak mnoho šlo při volbě hlavy státu a na jak chatrných základech mnohdy stojí existence svobody a demokracie. Umíte si, vážení čtenáři těchto řádek, představit, jak dalece odlišná by byla nejbližší budoucnost naší země, kdyby na pražském hradě teď seděli třeba pánové Motejl, Bureš, Zeman nabo dokonce Kříženecký? Je nějaká záruka, že bychom se opět neocitli v zemi, v níž vládnou socialisté s komunisty? A co když premiér Gross na sjezdu i zásluhou svých osobních rodinných nesrovnalostí prohraje boj o post předsedy strany a v jejím čele stane ke komunistům o mnoho vstřícnější Škromach? Nenastal konečně čas začít skutečně za svobodu a demokracii bojovat a postupovat striktně dle ústavy proti všem projevům levicového extremismu (a tím komunismus skutečně je) stejně jako je tomu v připadě pravicového extrémismu?

Probíhající krize ale odhaluje i další číhající skrytou hrozbu naší byť okleštěné, ale přeci jenom jakés takés svobodě, a to obrovskou moc neprůhledných médií. Píši-li o neprůhlednosti, mám v prvé řadě namysli fakt, že zatímco relativně alespoň něco víme o zázemí a morálních kvalitách našich politiků, tak o lidech hrajících nejdůležitější roli v našich médiích nevíme prakticky nic. A přitom jejich důležitost při ovlivňování chodu společnosti a možnost prosadit si často i své úzké sobecké zájmy jsou s možnostmi politiků plně srovnatelné.

Neexistuje v tomto směru ani základní ochrana v podobě lustračního zákona, novinářská kolegialita a loajalita prakticky eliminuje veškeré náznaky směřující k nabourání oné mediální semknutosti a uniformity rozhodujících médií, které jsme dnes svědky. Jasně o tom svědčí i zevrubná analýza srovnání obsahu článků nejznámějších internetových webů věnujících se společensko-politické oblasti s totožným publicisticko-zpravodajským spektrem mainstreamových médií. Kdo sám někdy zkusil zaslat třeba do Mladé fronty Dnes nebo Lidových novin nějaký pokus o příspěvek nekorespondující s jejich dominující obsahovou linií, se s tím dozajista již setkal, odpověď zpravidla žádná.

Je na ODS, aby se pokusila po pravděpodobně vyhraných příštích volbách prosadit zprůhlednění této oblasti doprovázené daleko širším uplatněním principů vyváženosti a veřejnoprávnosti, než je tomu dnes. Nevolám přitom po změně České televize a Českého rozhlasu na stranické hlásné trouby ODS, ale po odstranění stávající názorové jednostrannosti a jejím nahrazení důsledně demokraticky kontrolovanou skutečnou názorovou pluralitou.

Volby jsou totiž, málo platné, jediným skutečně hodnověrným průzkumem opravdu převažujících názorů většiny obyvatelstva. Jejich výsledky jsou přitom již po dlouhou dobu v až příliš velkém rozporu s ideologicko-agitačním zpravodajsko-publicistickým trendem rozhodujících českých médií. Nepokusí-li se ODS o razantní změny v mediální oblasti, i ona se nepochybně dočká mnohých dalších Sarajev či „Vánočních krizí” a o naši svobodu a demokracii budeme trnout nadále kdykoliv, když se to „mediálnímu hegemonovi” jenom trochu hodí.