Romové žízní po penězích, vydírají stát a hrozí bouřemi!
Autor: Pavel Křepelka | Publikováno: 09.02.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Cikáni ve velké většině pracovat nechtějí. Samozřejmě nelze házet všechny do jednoho pytle, ale naprosto převážná část jich pouze touží pobírat sociální přídavky a vydělávat si jinými “bokovkami”. Proto je pro ně snížení dávek krajně nevýhodné. Proto hrozí bouřemi, vydírají stát tím, že zvýší svoji kriminální činnost atd.

“Nedá se udělat škrt v sociálních dávkách a nechat ty lidi bez práce. To nepomůže, to se nám vrátí obratem jako bumerang, například ve formě kriminality,” vyhrožuje Emil Ščuka, předseda “parlamentu Romů”. Tak přesně takhle – vpodstatě vydíráním státu – reaguje nejsilnější etnická menšina – a mocná lobbistická skupina – v Čechách na chystané snížení životního minima.

Jakýkoliv prvák-ekonom, může to být klidně i Rom, potvrdí, že snížení životního minima umožní redukovat minimální mzdy, jež vyplácí firmy svým zaměstnancům, a tím dodatečně najmout osoby – třeba právě Romy –, pro něž by jinak bylo výhodnější nepracovat a pobírat sociální dávky. Tento kýžený efekt vyústí v růst zaměstnanosti, snížení přerozdělování ze strany státu a tím pádem ke zvýšení blahobytu celé společnosti – i Romů.

Ale v tom je právě háček! Oprostěme se nachvíli od levicového slovníku politické korektnosti a nazývejme věci pravými jmény. Cikáni ve velké většině pracovat nechtějí. Samozřejmě nelze házet všechny do jednoho pytle, ale naprosto převážná část jich pouze touží pobírat sociální přídavky a vydělávat si jinými “bokovkami”. Proto je pro ně snížení dávek krajně nevýhodné. Proto hrozí bouřemi, vydírají stát tím, že zvýší svoji kriminální činnost atd. Cikáni jsou vlastně polovzdělaní odboráři. Zatímco odbory hrozí stávkami, Cikáni to berou přes kriminalitu.

Dle statistiků je až osmdesát procent práceschopných Romů bez zaměstnání! Proč? Ony “bokovky” jsou finančně výhodnější než poctivá práce za malý peníz. Barva pleti v tom samozřejmě nehraje roli, spousta “lumpenproletriátu” je také mezi bílými, žlutými, černými, a třeba fialovými. Žádná menšina se ale nemůže “chlubit” tím, že osm jejích příslušníků z deseti, jež by mohli klidně pracovat, oficiálně zaměstnáni nejsou.

Romové neustále něco požadují, chtějí své lidi na úřadech, někteří dokonce požadují kvóty pro zaměstnání určitého počtu z nich atd. Musí však začít u sebe. Je to běh na velmi dlouhou, mezigenerační, trať. Je to běh, jehož cíle se ti, kdo jej odstartovali, nedožijí. Ale přesto to stojí za pokus. Začít mohou třeba nyní tak, že přijmou nižší dávky, zapomenou na “bokovky” a začnou poctivě makat. Utopie? A napadá vás jiné řešení?