Německo ještě neratifikovalo Lisabonskou smlouvu
Autor: Jan Zahradil | Publikováno: 22.09.2008 | Rubrika: Rozhovor
Ilustrace
Čím méně je EU oblíbená u lidí, o to pevněji se vámi zmiňované politické elity drží svého přesvědčení, že všemu rozumějí lépe. Jinak by se totiž na svém projektu, který je ve své podstatě správný, uzoufali. Proto sami sebe stále více a více chápou jako exekutivu-vychovatele, který ať už s podporou obyvatel nebo bez ní, v evropských záležitostech prosazuje, co je podle jeho mínění pro občany správné.

Tento fakt je před evropskou veřejností částečně tajen, částečně bagatelizován. Poslanec vládní (!) strany CSU Peter Gauweiler nicméně vede proti Lisabonské smlouvě řízení u spolkového ústavního soudu, do jehož ukončení prezident Kohler nemůže smlouvu podepsat a dokončit tak její ratifikaci.

Pana Gauweilera osobně neznám a nikdy jsem s ním nehovořil. Mám za to, že bychom se v mnohém neshodli (protože je z CSU, tak asi především v pohledu na odsun sudetských Němců). Jeho názory na Lisabonskou smlouvu jsou ale naprosto racionální. Nabourávají také obecně vžitou představu, že celá německá politická reprezentace bez výhrad přijímá oficiální eurofederalistickou doktrínu. Následující rozhovor s poslancem Gauweilerem vyšel krátce po irském referendu v časopise Die Stern.

Několik málo politiků proti 490 miliónům občanů


Je Irské "NE" k Lisabonské smlouvě katastrofa? V žádném případě, je názor poslance Spolkového sněmu za CSU Petera Gauweilera. V interview pro Stern vysvětluje proč proti smlouvě podal stížnost k ústavnímu soudu a proč jsou v ohrožení sociální jistoty.

Pane Gauweilere jak ovlivnili Irové svým NE Evropu, uškodili jí, nebo jí pomohli?
Pomohli. Irové pořádně probudili evropskou veřejnost. Ve své podstatě nejsou důsledky Lisabonské smlouvy a její obrovská komplexita dosud pořádně známy. A to i u velkých politických stran. Diskuse, kde by se mluvilo o pozitivech a negativech, vůbec neproběhla. Nyní je konečně vzbuzen zájem veřejnosti se dozvědět, co že vlastně ta skupinka mocných v Evropě připravila pro budoucnost nás všech. Výsledek irského referenda je šance pro Evropu.

Ale jak je možné, že necelý milión Irů předepisuje 490 miliónům Evropanů co mají a co nemají dělat?

Ale výsledky průzkumů v ostatních zemích, které nesměly o smlouvě nechat hlasovat v referendech, také nejsou pozitivní. Ve skutečnosti totiž proti tomu vámi jmenovanému miliónu Irů stojí celkem ne více než 10 000 politiků, kterým nyní nevychází jejich plány. Tudy prochází ta frontová linie, ne mezi občany jednotlivých členských zemí. V žádném jiném referendu by totiž taky nebyla většina pro schválení smlouvy.

Jürgen Habermas (známý německý filozof, pozn. p.) ostře kritizuje domnělé poručníkování občanům. Odkud pochází ta obrovská nedůvěra politických elit k mínění lidí?

Habermas má pravdu. Čím méně je EU oblíbená u lidí, o to pevněji se vámi zmiňované politické elity drží svého přesvědčení, že všemu rozumějí lépe. Jinak by se totiž na svém projektu, který je ve své podstatě správný, uzoufali. Proto sami sebe stále více a více chápou jako exekutivu-vychovatele, který ať už s podporou obyvatel nebo bez ní, v evropských záležitostech prosazuje, co je podle jeho mínění pro občany správné.

Spolkový sněm a Spolková rada odsouhlasily Lisabonskou smlouvu velkou většinou. Vy jste nejen hlasoval proti, ale také podal žalobu u ústavního soudu. Co Vám na smlouvě tak vadí?

Lisabonská smlouva přichází zadními vrátky na rozdíl od Ústavní smlouvy, která byla zamítnuta v referendech ve Francii a Nizozemí. Velké symboly jako vlajka a hymna zmizely. Co ve smlouvě ale zůstalo, jsou vnitřní předpisy, které zasahují hlouběji do kompetencí, než jakékoliv jiné dohody Evropských hospodářských společenství, Evropských společenstvím nebo EU. "Nová smlouva se snaží zakrýt svůj původ i obsahově", řekl k Lisabonské smlouvě nedávno prezident Spolkového ústavního soudu Hans-Jürgen Papier.

Co Vám vadí konkrétně?

Dlouhodobý deficit demokratičnosti Evropské unie je Lisabonskou smlouvou dále prohlubován. Evropské právo je s konečnou platností plně nadřazeno národnímu právu. V jednotlivých členských státech se poměr moci mezi exekutivou a kontrolujícím parlamentem fakticky otočí: Například v Německu - spolková vláda prosadí v nové Evropské radě jako část evropských směrnic pravidla, které pak spolkový sněm musí implementovat do praxe. Ale v ústavě je jasně dáno, že vztah spolkové vlády a Spolkového sněmu má být přesně opačný. V Lisabonské smlouvě je dokonce zakotvena možnost aby si EU sama rozšiřovala své kompetence pomocí takzvané "klauzule flexibility". To už s ústavní dělbou moci nemá nic společného.

Proč by to ale mělo být protiústavní?

To porušuje nejen v ústavě zakotvené a chráněné principy suverénní státnosti, ale hlavně principy demokracie, právního státu a sociálního státu. Ve své podstatě nám naše ústava zajišťuje, jak by řekli právníci, že organizace výkonu státní moci musí odpovídat demokratickým principům: občané mohou volit ty, kteří ve veřejném zájmu mohou něco nařídit nebo zakázat - a musí mít možnost tyto lidi znovu nezvolit. Na to má každý občan právo - v jeho obci, okresu, spolkové zemi a také na spolkové úrovni. V 19. a 20. století se za toto právo po generace bojovalo. Evropské unii, která nyní chce proniknout do všech klíčových oblastí státnosti, se mohou takovéto kvazistátní pravomoci předat jedině, pokud budou tyto fundamentální ústavní principy plně splněny i na evropské úrovni. I evropská organizace státní moci nesmí být méně demokraticky legitimizována než na národní úrovni. Ale přesně to je ten problém, který dnes EU má.

Evropská rada je ale přece složena z volených vlád.

Ale tyto vlády nejsou podle současného chápaní ústavy zákonodárci. Nikdo nemůže předávat pravomoci, které nemá. V nové Evropské radě podle Lisabonské smlouvy bude každá spolková vláda moci spolurozhodovat a přijímat závazné rozhodnutí, pro které nebude mít ve vlastním parlamentě, lidem zvoleném Spolkovém sněmu, žádnou většinu.

A Evropský parlament? Ten přece dostává v Lisabonské smlouvě více pravomocí.
Evropský parlament není demokraticky legitimizován, dokud jeho poslanci nebudou voleni na základech demokratické rovnosti hlasů. A to nyní nejsou. Dánský poslanec reprezentuje okolo 380000 občanů, ale poslanec stejného Evropského parlamentu ze sousedního Šlesvicko-Holštýnska 830000 občanů. O rovnosti hlasů tu nemůže být řeč.

Jakých konkrétních pro občany citelných důsledků se obáváte?

Už dnes stále více vidíme, jak EU obětuje stát a právo hospodářské soutěži: spolek, země i obce nesmí nově v boji proti platovému dumpingu vázat udílení veřejných zakázek na dodržování tarifních platů. Evropský soudní dvůr v Lucemburku zrušil takovéto pravidlo v Dolním Sasku, s tím, že takovéto spojení není ospravedlnitelné a odporuje evropskému právu, jak rozhodli soudci. V podstatě tak Evropský soudní dvůr odporuje ve výkladu práva Spolkovému ústavnímu soudu. Ten totiž v roce 2006 na příkladu zákona o udílení veřejných zakázek země Berlín mimo jiné konstatoval, že zákonné pravidlo na dodržování tarifních platů při udílení zakázek je důležitým cílem ve veřejnému zájmu. S Lisabonskou smlouvou dostává Evropský soudní dvůr rozhodující kompetence a možnosti přebít rozhodnutí Spolkového ústavního soudu. Lisabonská smlouva tak nedává EU jen komplexní zákonodárné kompetence, ale i možnosti jak pokrýt všechny zbývající mezery.

Máte tedy strach o sociální vymoženosti Německa?

Minimálně je vkládáme do cizích rukou, které o nich nebudou rozhodovat podle našeho demokratického a sociálního principu a nebudou kontrolovány voliči a občany.

Příznivci EU argumentují existencí principu subsidiarity, který tomuto zabrání. Podle něj může EU, zjednodušeně řečeno, dělat jen to co neumí rozhodnout členské státy sami.
Tak to je jen velmi špatný vtip, protože o dohled nad tímto principem se stará opět Evropský soudní dvůr, neboli ta instituce, jejíž zástupci se sami označují výslovně jako "motor evropské integrace". Evropský soudní dvůr zatím ve všech kompetenčních sporech rozhodl ve prospěch EU. A ta častokrát zmiňovaná možnost německých poslanců podat žalobu na subsidiaritu nemíří k Spolkovému ústavnímu soudu, ale právě k Evropskému soudnímu dvoru. Takže z kozla děláme zahradníka.

Takže až bude Spolkový ústavní soud rozhodovat o Vaší žalobě, tak přímo rozhoduje i o tom, jestli se sám zbaví svých vlastních pravomocí.

Samozřejmě ale nejen to: především bude rozhodovat , jestli naše nepochybně vysoká ústavněprávní kultura bude moci býti narušována Evropským soudním dvorem.

Posílil výsledek referenda v Irsku Vaši pozici v Karlsruhe (sídlo ústavního soudu pozn.p.)?
Výsledek v Irsku činí rozhodnutí jednodušší. Nakonec jsou všichni aktéři takovéhoto procesu minimálně nepřímo pod politickým tlakem. Doteď panovala obava, že kritické rozhodnutí Spolkového ústavního soudu udělá z Německa outsidera. Tento strach je nyní neopodstatněný.

A co má tedy následovat?
Povýšení EU na státoprávní útvar je možné jedině, pokud občané všech členských států toto podpoří svou ústavodárnou silou. A aby se zabránilo deformaci výsledků, mělo by takové referendum proběhnout ve všech státech najednou.

V Bruselu se nyní schází vámi kritizovaná Evropská rada. Co by tedy měly vlády na svém zasedání schválit?

Pokud jde o Brusel, musím vždy myslet na Marka Twaina: "Jakmile ztratili cíl z očí, zdvojnásobili svoje odhodlání". Jasné je, že i v jiných zemích existují ústavněprávní námitky k Lisabonské smlouvě, třeba v Česku. Politické elity EU budou muset pochopit, že už dále nemůžou pracovat na nové formě EU podle principu "hlavou proti zdi". Každopádně by Spolková vláda měla před jakýmikoliv sliby vyčkat na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu.

Jan Zahradil

Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS.
Zveřejněno na blog.aktualne.cz.