Ať žije švarcsystém! Aneb proč je dobrá destrukce důchodového systému?
Autor: Tomáš Munzi | Publikováno: 29.01.2005 | Rubrika: Ekonomika
Ilustrace
Nejstrašnější ale většinou je, že úděl parazita je ve státně-paternalistickém systému nedobrovolně vnucován prakticky každému. Na prvopočátku stál především bismarckovský etatismus, jenž se i díky své militaristické povaze postupně šířil a dodnes je hluboce zakořeněn v rozličných formách tzv. sociálních států. Mezi ty nejzrůdnější prvky patří především tzv. průběžný důchodový systém.

V nedávné době se opět dostalo do popředí už dost zprofanované téma tzv. švarcsystému (neboli „zaměstnávání“ živnostníků). Je až k neuvěření, jak velké emoce může tento, tak trochu „fetiš“, působit. Nedivme se ale. Pro podnikání je vždy absolutní katastrofou, pokud je jakkoliv zpochybňována smluvní svoboda. Navíc už jen z povahy ekonomických vztahů je naprosto obskurní rozlišovat mezi tzv. obchodními vztahy a tzv. „závislou činností“. Deal je prostě deal a ten se buď uskuteční anebo ne...

Je to ale přesně v duchu odborářských pohádek o vykořisťovatelské buržoazii a na ní závislých proletářích. Což je právně institucionalizováno např. v podobě různých socialistických pohrobků marxismu typu zákoník práce či zákon o zaměstnanosti. Paradoxem ale přitom je, že mezi ty, kteří jsou skutečně závislí, patří především jistá významná skupina státní byrokracie a různých dalších parazitů. Ti jsou závislí na státním přerozdělování a jsou pro ten svůj kus „žvance“ přeneseně nejvíc závislí na tom, aby ti skuteční tvůrci hodnot - nezávislí živnostníci, podnikatelé a kapitalisté - byli co nejvíc przněni a vykořisťováni. Ten žvanec je pro některé natolik atraktivní, že se tento parazitismus dost často transformuje až do rolí skutečných lidských pijavic, pro něž se atribut té vysněné „závislé činnosti“ stává skutečným perverzním údělem.

Nejstrašnější ale většinou je, že úděl parazita je ve státně-paternalistickém systému nedobrovolně vnucován prakticky každému. Na prvopočátku stál především bismarckovský etatismus, jenž se i díky své militaristické povaze postupně šířil a dodnes je hluboce zakořeněn v rozličných formách tzv. sociálních států. Mezi ty nejzrůdnější prvky patří především tzv. průběžný důchodový systém. Princip tohoto systému (v odborné hantýrce „pay-as-you-go“) je zhruba následující: Registruj se na socku, plať na socku během svého života pořádný odvody a nezapomeň doplatit na socku vždy po pár letech nějaké to penále… tak, abys na sklonku svého života se sám sockou závislou na státu a parazitující na aktivních stal a dostával od nich pravidelné milodary v podobě pořádně sockovského „důchodu“.

Jedná se však o naprosto absurdní zmatení pojmů. Stát nikdy žádný důchod nebo pojistné plnění v pravém slova smyslu vyplácet nemůže. Důchod je výnos z investice a pojistné plnění se vyplácí v případě pojistné události. Stát umí jedině přerozdělovat. Proto platí přímá úměra, že čím víc dneska někdo odvádí ze svého příjmu sockám, tím větším, tak trochu „nedobrovolným“ státním parazitem a sockou se v budoucnu stane. Čím více někdo spoléhá se zabezpečením ve stáří na socky spíše než na vlastní investice a na rodinu … tím spíše pak skončí v domově „důchodců“.

Je přitom až k neuvěření, jak je kruh socialisticko-paternalistických perverzit v mnoha lidech hluboce zakořeněn. Faktem ale je, že to je celkem pochopitelné pro někoho, kdo si nechal většinu života vymejvat mozek tím, že práce začíná „píchačkami“ a končí „píchačkami“… že existuje něco takového jako „placená“ dovolená či zdravotnictví „zdarma“ apod. Přitom se jedná z pohledu historie o relativně krátkou epizodu. Epizodu, jejímž „hrdinou“ je pak nějaký padesátník před „důchodem“, který se, jak často slyšíme, už vyloženě těší na „důchod“… na to vysvobození od jha „píchaček“… Je přitom až společenskou tragédií, že lidé vůbec dokážou klesnout takhle nízko. Vdova po tomto „hrdinovi“ pak většinou dožívá separována někde v osamění… či je operativně vlastní rodinou přemístěna do nějakého pečovatelského ústavu.

I to je jeden z důvodů, proč lidé ctící životní individualismus, pevnost rodiny, podnikavý duch a myšlenkovou nezávislost nejsou představitelům socialisticko-paternalistickému etatismu vůbec po chuti. Bez těchto lidí by se totiž na jednu stranu nedalo říkat, že „zdroje tu jsou“ a perverzní okrádání v podobě přerozdělování by se tedy vůbec nedalo uskutečňovat. Na druhou stranu jejich úplné osamostatnění, by znamenalo smrt socialistickému paternalismu. Až ve chvíli, kdyby všichni lidé pracovali v tzv. švarcsystému a ne v žádné perverzní „závislé“ činnosti, tak by se ukázalo, kdo je tím skutečným tvůrcem hodnot. Parazit by totiž stál před naprosto neřešitelnou otázkou… co má vlastně vyfakturovat…