Bambini di Minsk
Autor: Michal Simkanič | Publikováno: 25.01.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Je sice možné, že se dotyčný diplomat pokoušel navázat na vyspělost našeho kulturního podhoubí založením chlapeckého sboru Bambini di Minsk a hloupé, totalitní, úřady pro to neprojevily pochopení, ale i tak si myslím, že reprezentace České republiky by měla vypadat trochu jinak.

Český diplomat zval v Bělorusku tamější dětské prostituty na „čajíček“! Ačkoliv patřím mezi ty poslední, kdož by věřili výplodům tajné služby řízené „samosoudruhem“ Lukašenkem do poslední čárky, nemohu se nepozastavit nad jednou skutečností. Je k nevíře, že zpráva o opravdu netradičním chování českého diplomata v Bělorusku nebyla naším ministerstvem zahraničí dementována a bylo pouze přistoupeno k jakýmsi odvetným opatřením.

Chápu, že diplomatické posty v této zemi nejsou zrovna z těch, o něž se zápasí s nožem či obálkou v ruce. Přesto bych rád i nadále žil v doufám, že ne úplně naivní představě, že náš diplomatický sbor je vybírán z těch nejlepších odborníků a jeho hlavním posláním je co nejlépe reprezentovat naši zemi, obhajovat v místě svého působení české národní zájmy a současně být jakýmsi záchranným servisem pro naše spoluobčany, jež se dostanou do jakýchkoliv problémů.

Je sice možné, že se dotyčný diplomat pokoušel navázat na vyspělost našeho kulturního podhoubí založením chlapeckého sboru Bambini di Minsk a hloupé, totalitní, úřady pro to neprojevily pochopení, ale i tak si myslím, že reprezentace České republiky by měla vypadat trochu jinak.

Není to zdaleka jediný exces „zamini“ a jsem velmi zvědav, jak se k němu náš první diplomat Cyril Svoboda postaví. Mám navíc za to, že právě v zemích, s nimiž je žádoucí nemít přespříliš dobré vztahy, záleží o to více na lidských kvalitách. To je pro naši vládu zřejmě úvaha nezvladatelně složitá.

Je nesporné, že jakákoliv, na zakázku pracující tajná služba dokáže zkompromitovat kohokoliv na počkání, tím spíše však záleží na tom, aby jí to nebylo usnadňováno. Přicházející informace svědčí o pravém opaku. Nejeví se též jako příliš moudré řešení odpovídat na tento typ zveřejněných informací tak, že „oni zase bijí černochy“ – toho jsme si, myslím, užili v dobách bolševické totality docela dost. Naše odpověď by měla poněkud přesněji vycházet z ověřené reality.

V souvislosti s českými poslanci se rádo a často hovoří o jejich imunitě a – především – o její míře. Tento případ jasně svědčí o tom, že by možná nebylo na škodu proklepnout si aktuální pravidla imunity zahraničních zastupitelů a – podotýkám – zabezpečit, aby této „kvalitě“ poskytované imunity odpovídal i lidský potenciál. Mělo by to být neskonale snazší, než je tomu u funkcí volených.