Političkou dočasně (ne jako sovětská vojska)
Autor: Jana Bobošíková | Publikováno: 29.05.2004 | Rubrika: Politika
Ilustrace
V dějinách každé země jsou období, kdy je třeba bez ohledu na osobní prospěch přiložit ruku k dílu. Jsem přesvědčena, že takové období právě prožíváme.

Mnoho let jsem jako novinářka zpovídala politiky. Bylo mi někdy smutno z toho, jak se ti, co tvrdili, že normální je nelhat, kroutili, mlžili a vědomě říkali nepravdy. Jak ti oficiálně pravicoví se zaklínali neviditelnou rukou trhu, vysvětlovali, proč není možné privatizovat banky, a že je lepší dát továrnu za korunu, než ji řádně prodat. A ti, co zvítězili s politikou skoro úplně nalevo, pak přemýšleli o spoluúčasti pacientů a prodávali všechno, co v republice ještě zbylo. Pochopila jsem, že pro takové politiky není důležité být vpravo nebo vlevo, ale zejména být u toho. Důvody se vždycky najdou a hlavně – dají se popsat mnoha slovy o službě vlasti, osobním nasazení, morálním kreditu a podobně. Ty skutečné motivy, o kterých se mlčí, jsou nadstandardní, v občanském životě pro mnohé nedosažitelné finanční podmínky, pocit moci a nadřazenosti, pocit osobního uspokojení. A právě tyto motivy vedou řadu našich politiků k touze udržet se v téhle „branži“ co nejdéle a vnutit občanům, že politika je profese jako každá jiná. A u některých celoživotní. Ostatně, co je lepším důchodem než poslanecký či senátorský plat. Podle mě jde o zásadní omyl! Profese je lékař, prodavačka, soustružník, manažer nebo učitel. Politik – to je služba a poslání. Tedy ne profese a ne doživotní trafika.

Často jsem se v duchu sama sebe ptala, zda to nejde jinak. Jestli není správnější do politiky vstoupit jen tehdy, když je člověk ve svém oboru profesionál, který se má z politiky kam vrátit, a nemusí se tedy politického křesla držet zuby nehty za cenu špinavých kompromisů. Jestli není správnější zabývat se věcmi veřejnými až tehdy, když člověka neoslňuje např. post místopředsedy nějakého parlamentního výboru jen pro to, že tak má čtyři roky zajištěné leasingové splátky na auto z funkčního příplatku. V tomto směru se je co učit od komunálních političek a politiků v těch nejmenších obcích. Dají si úkoly: já tu břízu nepopílím!, tady autobusovou zastávku nezruší! A potom, dokud svůj úkol nesplní, za něj v zastupitelstvech obcí bojují do posledního dechu. Mnohdy bezplatně, bez ohledu na spoustu volného času, který své práci věnují, prostě pro to, aby pomohli lidem, se kterými žijí.

V dějinách každé země jsou období, kdy je třeba bez ohledu na osobní prospěch přiložit ruku k dílu. Jsem přesvědčena, že takové období právě prožíváme. Česká republika se dostává do úplně jiné situace, než kterou jsme znali doposud. Její začlenění do evropských struktur přinese řadu nových situací, řadu problémů, se kterými se budeme denně potýkat. Proto je čas zkusit politiku opravdu velmi jinak, zkusit ji jako skutečnou konkrétní službu občanům v konkrétní nové situaci. Využít odborných znalostí pro splnění jednoho jediného úkolu: zajistit České republice v Evropské unii rovnoprávné postavení s ostatními státy a českým obcím co největší množství zdrojů na jejich rozvoj a snížení nezaměstnanosti. Je o mně známo, že když mě vyhodí dveřmi, vrátím se oknem. A Evropský parlament má oken snad dost. Mým heslem je: do Evropské unie s rovnými zády. A to dodržím.

Vyšlo v Portálu 3/2004