S Paroubkem proti Paroubkovi
Autor: Bohumil Pečinka | Publikováno: 13.10.2007 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Otázkou je, jak se začít nově tvářit na komunistickou stra­nu a neztratit ony „vlažné komunisty“, a současně nevyplašit středové liberály. Socialističtí politikové totiž vědí, že politic­kým meziprostorem mezi KSČM a ČSSD se v posledních letech přesouvá kolem tří set tisíc voličů a nějaké mechanické rozkro­čení bez příslibu budoucí společné politiky může být pro ČSSD kontraproduktivní.

Opoziční sociální demokracie diskutuje o své nové tváři. Jádrem všeho je ovšem otázka, jaký má být přístup ke komunistické straně. Teprve od toho se odvodí další strategie hlavní levicové politické strany.

ŠPIDLŮV KONCEPT

Socialističtí politici si v uplynulých letech vyzkoušeli obě hlavní varianty. První můžeme označit za Špidlův koncept. Tehdejší předseda sociální demokracie od svého zvolení na jaře 2001 usiloval o spolupráci se stranami středu (KDU-ČSL a US, sdruženými tehdy ve Čtyřkoalici) a odmítal vazby na nereformovanou KSČM. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v létě 2002 zvítězila ČSSD se ziskem třiceti procent hlasů, při­čemž u jejího elektorátu došlo ke zřetelnému pohybu. Tradiční levicové voliče ČSSD přenechala komunistické straně, která získala o více než šest procentních bodů více než v předcho­zích volbách. I když vítězná ČSSD ztratila oproti roku 2002 půl milionu voličů (stejně jako druhá ODS), dokázala své ztráty nalevo kompenzovat přízní názorově nevyhraněných voličů ze středu politického spektra.

Z hlediska zájmů politické levice (ČSSD, KSČM) šlo o mi­mořádně úspěšné volby, protože poslanci obou stran získali většinu 111 z 200 poslaneckých křesel, což je vzhledem k po­vaze českého volebního zákona těžko uvěřitelný výsledek. Vladimír Špidla ovšem tento potenciál nevyužil, protože svou dosavadní politiku založil na odmítnutí komunikace s KSČM.

Komunistický předseda Miroslav Grebeníček naopak cí­til, že jde o největší vítězství levice od května 1946, které se v takové podobě nemusí opakovat po celou jednu generaci. Krátce po vzniku levostředové Špidlovy vlády vstoupil vůči nastupujícímu premiérovi do tvrdé opozice ve stylu známého gottwaldovského hesla „třeba s čertem, jen když to bude proti kapitalismu“ (Špidlovi). Do tohoto kontextu také spadala pod­pora části volitelů KSČM Václavu Klausovi v době prezident­ské volby, protože Grebeníček už tehdy aktivně provozoval politiku, že cokoli oslabí Špidlu, to komunisty posílí. Když si uvědomíme, k jakému sblížení obou stran došlo už za dva roky v éře Jiřího Paroubka, musíme připustit, že ze strany předsedy KSČM nešlo o tak špatný předpoklad.

PAROUBKŮV KONCEPT

Krátce po svém uvedení do premiérské funkce v dubnu 2005 se Jiří Paroubek vědomě rozhodl využít dřímající levi­covou stojedenáctičlennou většinu v Poslanecké sněmovně. Předcházelo tomu oficiální jednání s komunistickou delegací, již tehdy ještě vedl Miroslav Grebeníček, ve vládní Kramářově vile. Výsledem bylo společné vládnutí „nanečisto“ v podobě hlasování o důležitých podobách zákonů. Vznikl tak hybrid­ní systém: na vládní úrovni spolu zasedali socialisté, lidovci a unionisté, na parlamentní se krok po kroku začala prosazo­vat nová levicová majorita.

Bylo to právě toto období, kdy do té doby nejvýraznější po­stava české stranické scény, Miroslav Kalousek, úplně ztratil tvář, stejně jako jeho strana. U veřejnosti mu tehdy neulehči­lo ani tvrzení, že svým setrváváním v exekutivních křeslech lidovci zadržují nástup komunistů do výkonných pozic, byť z jistého úhlu pohledu to byla pravda.

Jiří Paroubek mezitím svými projevy a rozhovory připra­voval veřejnost na povolební variantu své menšinové vlády s podporou komunistů. Nové vedení komunistické strany v čele s Vojtěchem Filipem se mu revanšovalo způsobem, kte­rý je možný snad jenom u polovojensky řízené strany. Ze dne na den totálně vyklidilo politickou scénu, přestalo se jakkoli vyjadřovat o vedení ČSSD a pokorně přijalo roli problematic­kého partnera, který čeká, že bude uveden do salónu vchodem pro služebnictvo. Jediným autentickým mluvčím levice se stal Jiří Paroubek.

STRANA VÍCE TVÁŘÍ

V době sčítání volebních výsledků začátkem června 2006 dlouho nebylo jasné, jestli sázka na jednotný postup levice předsedovi ČSSD přece jenom nevyjde, protože jeden levicový mandát dlouho visel ve vzduchu. Konečný výsledek sto ke stu ukázal, že ČSSD se sice stala hegemonem v levé části spektra, ale přišla o část voličů středu. Vzhledem k sázce na spolupráci s KSČM ztratil Jiří Paroubek i možnost vytvořit širší povolební koalici s latentně levicovými zelenými. Svou představu men­šinové vlády nedokázal zrealizovat ani v době povolebních vyjednávání, když koncem srpna 2006 překvapivě vtáhl do hry s komunisty i lidovce, jejichž členská základna se proti Kalouskovu vedení vzbouřila.

Když se pak začal tvářit jako reformátor a na jednání s ODS přinesl velice vstřícný program s názvem Agenda 2010, byl už u veřejnosti natolik stigmatizující osobou, že se s ním české pravici do otevřené koalice vstoupit nechtělo.

Nejednou se ukázalo, že pro potřebu historického manév­ru, s cílem částečně zatáhnout komunisty blíž k vládní moci, byla ve skutečnosti vhodnější Špidlova strategická orientace na střed. Jinak řečeno, nechat tradiční levicové voliče komu­nistům a se zbylými stranami se poprat o nevyhraněné voliče ze středu spektra. Výsledný součet pak daleko snáze přinese potřebnou levicovou většinu.

Z tohoto poznání vznikl o několik měsíců později kon­cept modernizace ČSSD, spočívající v rozkročení směrem ke středu, oslovení mladších voličů a drobných podnikatelů. Jak stojí v jednom z materiálů komise politických analýz ČSSD: „Současná ČSSD je občany vnímána jako příliš nalevo. Zatím­co pouhých osmnáct procent voličů ČSSD se domnívá, že stra­na by měla být levicová, levostředový charakter podporuje 46 procent a středový 32 procent našich voličů. To však v žádném případě neznamená, že máme opustit svůj tradiční levicový elektorát, nýbrž se musíme rozkročit od vlažných komunistů ke středovým liberálům. Musíme být strana více tváří.“

Otázkou je, jak se začít nově tvářit na komunistickou stra­nu a neztratit ony „vlažné komunisty“, a současně nevyplašit středové liberály. Socialističtí politikové totiž vědí, že politic­kým meziprostorem mezi KSČM a ČSSD se v posledních letech přesouvá kolem tří set tisíc voličů a nějaké mechanické rozkro­čení bez příslibu budoucí společné politiky může být pro ČSSD kontraproduktivní.

Modernizátoři se proto rozhodli zvolit poněkud krkolomný postup. V jednom z pokladů komise politických analýz ČSSD, otištěné v sociálnědemokratickém časopise Ventil, se na toto téma píše: „Účinnost antikomunistické propagandy a odcize­ní naší strany od středových voličů, ke kterému došlo, musí vést k rozchodu s předvolební politikou otevřené parlamentní spolupráce s KSČM. Platí zásada: o komunistech se především nesmí mluvit! V tomto ohledu chybovali Paroubek i Špidla. Pa­roubek chyboval tím, že otevřeně mluvil o spolupráci s komu­nisty, Špidla tím, že komunisty otevřeně kritizoval z antikomu­nistických pozic. Ohledně komunistů musí platit zásada: vysát a odhodit. My můžeme v parlamentu využívat jejich hlasy, ale veřejně si s nimi nesmíme zadat.“ Kdo by tento manévr v du­chu rčení s komunisty proti komunistům měl provést?

KONEC EPOCHY

Dramatik Milan Uhde kdesi vyprávěl, jak v osmdesátých letech měl první čtení své hry o Karlu Marxovi. Na konci se zvedl tehdejší disident a marxistický filosof a řekl, že když se dnes píšou takto znevažující hry o Marxovi, znamená to, že skončila jedna epocha.

Podobně to platí i v politice: určité ideje a jejich nositele může mít společnost ráda, nebo je třeba i nenávidět, ale epo­cha končí, když se dostatečnému počtu lidí tyto osoby přestá­vají jevit jako autority nebo - a co hůř - začínají být směšní. Potom už následuje rychlá nebo pomalá eroze v závislosti na momentální stranické konstelaci. Ve sportu se tomu také říká „mít po sezóně“. To je případ postavení Jiřího Paroubka v rám­ci ČSSD.

Vlivní lidé z vedení této strany už pochopili, že Paroubek v čele je jistota velmi dobrého volebního výsledku, ale nejisté­ho vítězství a současně poměrně úzkého vyjednávacího pro­storu po volbách. Mnoha z nich také začíná být jasné, že z Pa­roubkova „odstrašujícího“ potenciálu nejvíce těží nevýrazné vedení ODS v čele s Mirkem Topolánkem, takže v jistém smys­lu platí rovnice: silný Paroubek rovná se supersilná ODS.

Začínají proto vznikat první nápady, jak Paroubka upozadit, a tak minimalizovat jeho umrtvující koaliční potenciál. Tím by si sociální demokraté znovu otevřeli dveře k zeleným, lidov­cům, ale také lidem z uskupení „pravdy a lásky“, a zároveň neztratili přitažlivost pro oněch tři sta tisíc voličských tuláků na trase KSČM - ČSSD.

V čele tohoto „neviditelného hnutí“ stojí lidé kolem Bohu­slava Sobotky. První místopředseda sociální demokracie v sobě spojuje zázemí v nejsilnější krajské organizaci (jižní Morava), současně vazby na lobbisty kolem hlavní banky v zemi (ČSOB) a uskupení „pravdy a lásky“. On sám za svůj hlavní handicap považuje věk, takže jako jednu z verzí postupného zbavování Paroubkova vlivu se mluví o rozdělení funkce předsedy ČSSD a budoucího volebního lídra. A o tom je ostatně celá slavná modernizace ČSSD - získat opět silný koaliční potenciál na všechny strany. Nyní jde o to, jak to provést ve smyslu s Pa­roubkem proti Paroubkovi.

revuepolitika 8/2007