Česká republika: Jak dostat zemi na západ?
Autor: Thorstein Bjornsson | Publikováno: 17.08.2007 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Další kapitolou, která označuje ČR jako Ost-Europu, jsou místní silnice. Není ani tak zdaleka problém v jejich technickém stavu, ostatně co si budeme říkat, v takovém Švédsku vypadají velmi podobně a navzdory všemu tamnímu socialismu nikdo soudný Švédsko za Ost-Europu nepovažuje. Je to v lidech, kteří po těch silnicích jezdí. Za tu dobu, co žiji (a jezdím) v Norsku, zvykl jsem si velice na tamní způsob jízdy, tedy přesně v souladu s pravidly a rychlostními limity, s tempomatem a bez stresu.

Asi se shodneme na tom, že je Česká republika zemí moderní. Lidé používají mobily nejhojněji široko daleko, jakákoliv technická vymoženost, zejména taková, která se dá různě upravovat, v Čechách slaví úspěch. Škodovka si opět vydobyla pozici dobré automobilky místo terče vtipů. Česká kultura i státnost byla odedávna svázána se Západem, nikoliv s Východem - jenže působí ČR opravdu jako Západ? Z pohledu cizince nikoliv, i když se nám to může nelíbit. Sám pocházím z České republiky a tato pořád zůstává jednou z mých dvou vlastí, kde tou druhou je Norsko. Nedám na Českou republiku dopustit, leč neskutečně mě štve, jakou pověst tato krásná země ve světě má. Důsledně opravuji každého zde, kdo by měl pocit, že je Česká republika Ost-Europa řka, že je Sentral-Europa a že s východní Evropou nemá země, odkud pocházím, zhola nic společného. Do České republiky jezdím relativně často, nicméně dosud jsem nikdy nepřišel na to, co vidí na mé rodné zemi cizinci "východního" - až když jsem si nedávno udělal takový experiment. Zkusil jsem se po ČR pohybovat ne jako Čech, který mluví česky a vyzná se jak co chodí, ale jako Nor, který mluví norsky a anglicky, který je v Čechách poprvé. S hlubokým zklamáním jsem musel dát za pravdu těm, kteří ČR označují za Ost-Europa, protože až teď jsem viděl, co všechno ČR chybí, aby se dala skutečně za západní zemi považovat. Problém netkví ani tak v infrastruktuře, jako spíše v chování lidí. Za dobu mého experimentu jsem se setkal s mnoha scénami tohoto typu: vejdu do horské chaty, řeknu si anglicky o colu. Dotyčná p(r)odavačka s velice otráveným obličejem na mě spustila: "česky, polsky nic?" - na což jsem jí řekl, že opravdu nerozumím. Nakonec tedy tu colu nalila s výrazem tak neskutečně otráveným, že by z toho zkyslo mléko. Takové situace se opakovaly víckrát, pokud byli místní přesvědčeni o tom, že jsem cizinec, chovali se často otráveně, jako kdybych jim přidělával práci tím, že se mnou vůbec musejí mluvit. A to ani nemluvím o tom, že v Čechách pouze málokdo mluví anglicky, pokud pomineme Prahu.

Další kapitolou, která označuje ČR jako Ost-Europu, jsou místní silnice. Není ani tak zdaleka problém v jejich technickém stavu, ostatně co si budeme říkat, v takovém Švédsku vypadají velmi podobně a navzdory všemu tamnímu socialismu nikdo soudný Švédsko za Ost-Europu nepovažuje. Je to v lidech, kteří po těch silnicích jezdí. Za tu dobu, co žiji (a jezdím) v Norsku, zvykl jsem si velice na tamní způsob jízdy, tedy přesně v souladu s pravidly a rychlostními limity, s tempomatem a bez stresu.

Chci-li někde být o 10 minut dřív, o 10 minut dřív také vyrazím. Jedu ohleduplně a bez nehody klidně 3000 km (cca vzdálenost Oslo - Kirkenes). Přijel jsem do Čech, sedl jsem za volant a měl jsem pocit, že se mě všichni snaží zabít. Nebyla to jen vysoká rychlost, často naprosto zbytečná, protože jsem dotyčného agresivního jezdce zpravidla se zapnutým tempomatem dojel za nejbližším kamionem či na nejbližší červené, ale je to zejména otázka neohleduplnosti, likvidačního způsobu jízdy ve stylu "práva silnějšího".

Dalším důležitým aspektem jsou restaurace a obecně pohostinství. Jestli se někde opravdu podepsal komunistický režim na likvidaci pohostinství, tak to bylo právě v Československu. Obsluha je často protivná jako řeznický pes, restaurace neberou karty a pokud berou, často nemají bezdrátový terminál a chtějí si brát platební kartu "někam dozadu", což mnoho důvěry nebudí. Souhrnně bych tento jev označil za "knedlíkářství", tedy specifický typ plebejského buranství, kdy dotyčný buran je na své buranství jakýmsi zvláštním způsobem hrdý. Podívám-li se na jakékoliv dobové filmy z první republiky a na to, jakým způsobem pohostinství vypadalo před zásahem komunistů, dostanu obrázek stejný jako pohostinství ve kterékoliv slušné zemi. Bohužel komunisté naočkovali lidi neochotou, nevkusem a odmítáním vkusného pohodlí, v důsledku čehož mnoho restaurací vypadá jako "luxusnější" verze školní jídelny, přičemž ten "luxus" se projevuje rádobynóbl chováním obsluhy a hraním si na důstojnost, které je spíše směšné než důstojné. Kapitolou samotnou o sobě je všudypřítomná zlodějna, kdy co není přivařené to zmizí či notoricky známí taxikáři se "zázračnými" taxametry co pozapomněly desetinnou čárku posunout o jednu pozici dopředu. Do toho by lidé měli něco dělat trochu se svým životním stylem, protože pohled na vytahané obličeje těch, co nedělají jiného, než sedí v hospodě a jedí bůček s gothajem, není opravdu nic příjemného. Kdyby nevysedávali v cigaretovém kouři každý den v hospodě a místo toho chodili radši běhat a dopřávali si denně místo pěti piv jedno, vypadali by i ve stáří svěží a zdraví. Místo toho si chodí povídat s lékařem kvůli hloupostem a zdržují opravdu nemocné lidi. Výsledek je, že čtyřicetiletí vypadají na šedesát a šedesátiletí jako seschlí staříci.

Možná se ctění čtenáři pousmějí, ale i tohle určuje do značné míry charakter země. Kdyby se tyto všechny věci změnily k lepšímu, sotva by někdo pochyboval o západním charakteru země i kdyby byli lidé sebechudší. Nelze pochybovat o tom, že všechny tyto výše jmenované zlořády jsou dědictvím zločinného komunistického režimu, mnohem horším, než všechny vraždy - při vší úctě k jejich obětem. Pokřivené chování a hodnoty národa se totiž spravit bohužel jen tak nedají. A dokud se tak nestane, budu trpělivě vysvětlovat, že nejsme Ost-Europa a budu doufat, že mi to posluchači uvěří a raději moc do Čech jezdit nebudou, aby nebyli nepříjemně zklamáni...

http://nekorektne.blogspot.com/