Slovníček evropských levicových pojmů-SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST (SOCIAL JUSTICE)
Autor: Hynek Fajmon | Publikováno: 19.06.2007 | Rubrika: Slovníček levicových pojmů
Ilustrace
Třetím heslem ve slovníčku evropských levicových pojmů je "sociální spravedlnost". Připomínám, že v prv­ním letošním čísle jsme diskutovali pojem "trvale udržitelný rozvoj" a ve druhém pak termín "pohlavní rov­nost". Doufám, že i tento příspěvek vzbudí stejnou pozornost jako předchozí dva. Reakce čtenářů, včetně kritických, mne velmi těší a povzbuzují k dalšímu psaní. V příštím čísle bych se rád věnoval termínu "ob­čanská společnost".

Třetím heslem ve slovníčku evropských levicových pojmů je "sociální spravedlnost". Připomínám, že v prv­ním letošním čísle jsme diskutovali pojem "trvale udržitelný rozvoj" a ve druhém pak termín "pohlavní rov­nost". Doufám, že i tento příspěvek vzbudí stejnou pozornost jako předchozí dva. Reakce čtenářů, včetně kritických, mne velmi těší a povzbuzují k dalšímu psaní. V příštím čísle bych se rád věnoval termínu "ob­čanská společnost".

"Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu chceme."

Karel Marx
Komunistický manifest, 1845

 

Vymezení pojmu

Pojem "sociální spravedlnost" je v českém i evropském prostředí natolik zakořeněný, že jej považujeme za něco sa­mozřejmého. Všeobecně se má za to, že je to pojem, který ani není nutné vysvětlovat. Pokud ale položíte komukoliv otázku, co vlastně "sociální spravedlnost" znamená, dostanete velmi rozpačité odpovědi.

Termín "sociální spravedlnost" vneslo do veřejné debaty socialistické hnutí a dodnes jej vehementně hájí. Má definice současné evropské interpretace "sociální spravedlnosti" zní takto: "Cílem prosazování programu sociální spravedlnosti je zajištění základního blahobytu pro všechny členy společnosti bez ohledu na jejich výkon. Sociální spravedlnosti je dosaho­váno prostřednictvím práva na práci, sociálním zabezpečením, bezplatným školstvím a zdravotnictvím, progresivním zdaně­ním příjmů a majetkovými daněmi."

Ronald Reagan říkával, že rozdíl mezi "demokracií" a "lido­vou demokracií" je stejný jako rozdíl mezi "kazajkou" a "svě­rací kazajkou". Myslím, že velmi podobné je to také ve vztahu mezi "spravedlností" a "sociální spravedlností". Hlavní motiv argumentace o "sociální spravedlnosti" funguje následovně: Společnost je rozdělena na třídy, které se vyznačují různým podílem na výkonu moci a na rozdělení majetku. Toto rozdě­lení je dle socialistů nespravedlivé, a proto je třeba politické akce, která prosadí "sociální spravedlnost". Termín má samo­zřejmě velmi blízko k "rovnosti", zvláště pak k požadavku na příjmovou rovnost, k pojmu "sociální stát" či "právo na práci". K tomu se ale dostaneme později.

Socialisté byli a stále jsou přesvědčeni, že rozdělení majet­ku, peněz a moci ve společnosti je z mnoha důvodů nespraved­livé. Poukazovali na to, že někteří lidé mají nízké nebo žádné příjmy a mají špatné nebo žádné bydlení a podobně. Tuto zjev­nou skutečnost potom přičítali za vinu kapitalistickému systé­mu, který je nutno odstranit a nastolit "sociální spravedlnost", kde bude panovat rovnost mezi lidmi v hojnosti.

Tržní hospodářství při svém provozu vytváří dle socialistů nespravedlivou nerovnost mezi lidmi. Úkolem státu je proto zajistit přerozdělení zdrojů tak, aby to odpovídalo zásadám "sociální spravedlnosti". K zajištění tohoto úkolu je využívána celá řada nástrojů. Stát, který takový program realizuje, se na­zývá "welfare state" nebo – v české verzi zpopularizované Vla­dimírem Špidlou – "sociální stát". Jeho hlavní charakteristikou je, že usiluje o rovnoměrné rozdělení blahobytu mezi všechny vrstvy společnosti.

 

Nástroje "sociální spravedlnosti"

Hlavním nástrojem k prosazování "sociální spravedlnosti" se ve 20. století stalo vyvlastňování. Již Karel Marx prohlásil in­stituci "soukromého vlastnictví" za největší krádež v dějinách. A naznačil cestu k postupnému vyvlastnění všech soukromých vlastníků. Tento program se po jeho smrti podařilo do značné míry uskutečnit, a to téměř po celém světě. Vyvlastňování bylo založeno na přesvědčení, že vlastnická struktura je výsledkem nespravedlivých poměrů, a proto musí být politickou akcí změ­něna.

Cílem bylo vlastníkům jejich vlastnictví odejmout a svěřit jej pod kontrolu státu a jeho vlády. Tento program se podařilo uskutečnit v plném rozsahu například v bývalém SSSR, v Číně a také v bývalém Československu. Znárodnění se ale do jisté míry týkalo celé Evropy včetně Británie, celé Asie, Afriky a La­tinské Ameriky. Vyhnout se znárodňování se podařilo snad pouze USA a několika dalším menším státům světa. V někte­rých státech se ostatně vesele znárodňuje dodnes – příkladem budiž Chávezova Venezuela. Nositeli teze o nutnosti znárod­ňování byli především komunisté, ale nejen oni. Znárodňování jako cestu k "sociální spravedlnosti" doporučovali a realizovali také sociální demokraté a labouristé a různí další levicoví ra­dikálové a populisté.

Znárodňování mělo ve většině států, kde se uskutečnilo, zpočátku velkou společenskou podporu. Lidé byli přesvědče­ni, že státní vlastnictví bude schopno garantovat "spravedlivé" rozdělení výsledků příslušného podniku. Postupem doby se ale ukázalo, že státní vlastnictví vede pouze k ekonomickému úpadku a navíc se také postupně ustavila byrokraticko-mana­žerská elita, která jej fakticky ovládala ve svůj prospěch. Státní firmy se nakonec ukázaly být v konkurenci se soukromými na­prosto neschopnými – nikdo v nich nechtěl převzít podnikatel­ské riziko a nikdo neměl zájem na inovaci.

Prosazování principu "sociální spravedlnosti" bylo na ce­lém světě spojeno s obrovským krveprolitím. Vyvlastňování se vždy setkávalo s odporem vlastníků, kteří zpravidla do svého majetku vložili um svůj a několika předchozích generací a ne­chtěli se jej bez boje vzdát. Výsledkem byly zpravidla masové represálie, na které doplatily životem miliony lidí. Například kolektivizace zemědělství v SSSR vedla na Ukrajině k maso­vému hladomoru, v jehož důsledku zemřelo několik milionů lidí. Obdobné následky měla kolektivizace také v Číně a mno­ha dalších státech světa.

V západní Evropě se postupně rozvinula druhá metoda pro prosazení "sociální spravedlnosti": zdanění. Nositeli této myšlenky byly sociálnědemokratické strany. A v podstatě ji hájí dodnes. Základem je přesvědčení, že přímé vyvlastnění je přece jen barbarské a nelidské, ale cíl "sociální spravedlnosti" je šlechetný.

Zde se zrodil důraz na progresivní zdanění příjmů a majet­kové daně. Připomínám slůvko "důraz"; samotná myšlenka se objevila již v Komunistickém manifestu. Vazba mezi daní a vyvlastněním je ostatně velmi jednoduchá. Vyvlastnění je prostě daň ve výši 100 % zdaněného majetku. A k této metě se také často daňové zákony dostávaly. V dějinách je dokonce zaznamenán kuriózní případ švédské autorky dětských knih Astrid Lindgrenové, které jednou daňový úřad vyměřil daň vyšší než 100 % jejích tehdejších příjmů, což vedlo k tomu, že se ze Švédska odstěhovala do daňově přívětivějšího evrop­ského státu. Obdobně postupovalo v posledních desetiletích obrovské množství talentovaných lidí, kterým se podařilo vydělat větší množství peněz. Cílem sociálnědemokratické verze "sociální spravedlnosti" bylo nechat bohaté, podnikavé a pracovité vydělávat a realizovat se, ale výsledek jejich práce, talentu a podnikání jim prostě sebrat a přerozdělit ve prospěch těch, kteří zpravidla nic netvoří.

Tato metoda je velmi oblíbená mezi socialisty dodnes. Al­bert Einstein říkával, že nikdy nepochopil, proč existuje něco takového jako daň z příjmu, a to navíc ještě progresivní. Pře­sto tato forma zdanění existuje desítky let a nikomu to divné nepřijde. A má to přímou souvislost s tím, co si převládající mínění představuje pod pojmem "sociální spravedlnost". Ži­jeme ve světě, kde se stále ctí "sociální spravedlnost", a proto člověk s příjmem 1 milion Kč ročně platí na dani z příjmu cca 350 000 Kč, zatímco člověk s příjmem 100 000 Kč ročně ne­platí téměř nic. Oba využívají veřejných služeb svého státu, jako je například policejní, soudní a vojenská ochrana, na­prosto stejně. Ale pokud přijde pravicový politik s plánem, že sníží daně, tak jej levicoví konkurenti začnou obviňovat z toho, že na snížení daní vydělá pouze bohatý a chudý na to doplatí.

Často se říká, že lidé jsou si před zákonem rovni, ale v praxi to neplatí. V evropských státech naopak platí, že čím víc vy­děláváte, tím víc svému státu platíte. Základní služby státu ale téměř všichni využívají stejně. To, že je někdo úspěšný a vydělává více, než je průměr, vede k trestu v podobě vyšších daní. Je navíc otázkou, zda skutečně všichni lidé dostávají od státu stejný objem veřejných statků, protože sociální transfery, které tvoří největší část státních výdajů všech států blahoby­tu, zpravidla směřují k lidem s podprůměrnými příjmy. Lidé s nadprůměrnými příjmy na daních odvádějí daleko více než ti s příjmy podprůměrnými a navíc ještě od státu zpátky získávají méně než ti, kteří platí daleko méně nebo vůbec nic. V takovéto situaci se nelze divit, že se masivně rozšiřuje fenomén odlivu peněz a někdy i osob do "daňových rájů", kam lidé s vyššími příjmy část svých příjmů "odkloní".

 

"Sociální spravedlnost" v práci, bydlení, zdraví a vzdělání

"Sociální spravedlnost" se přirozeně jako téma objevuje v oblasti zaměstnávání osob. Výsledkem uplatnění této kon­cepce je teze o "právu na práci". Sociálně spravedlivá je dle zastánců této teorie pouze taková společnost, která garantuje všem svým členům "právo na práci". Toto právo je zakotveno v celé řadě mezinárodních smluv počínaje Chartou OSN a kon­če Evropskou sociální chartou a jsou jím vázány téměř všechny evropské státy včetně České republiky. V praxi to ale příliš ne­funguje, protože tržní hospodářství z mnoha důvodů vytváří určitou míru nezaměstnanosti. Ta se u jednotlivých států liší – a liší se rovněž v čase. V 60. letech byla ve státech západní Evropy míra nezaměstnanosti pod 3 % práceschopného oby­vatelstva. V 70. letech se tato míra ale zvýšila na cca 10 % a na této úrovni zůstává v podstatě až dodnes.

"Sociální spravedlnost" měla a dosud stále má i u nás své uplatnění v oblasti bydlení. Jejím přímým důsledkem je tzv. regulace nájmů. Ta je založena na myšlence, že zajištění byd­lení pro každého stojí výše než vlastnická práva majitelů nemo­vitostí. Aby každý mohl bydlet, byla vlastnická práva majitelů nemovitostí radikálně omezena. Toho jsme ostatně byli svědky i v naší zemi. Do velkých vil buržoazie byly nastěhovány rodiny lidových milicionářů nebo zasloužilých členů KSČ, do činžov­ních domů další zájemci o bydlení a majitelům bylo nařízeno, aby byty pronajímali za ceny nižší, než je tržní úroveň. Větší činžovní domy byly samozřejmě vyvlastněny. Po roce 1989 byly takové nemovitosti původním vlastníkům vráceny, ale zpravidla zdevastované a obsazené "regulovanými nájemní­ky", kterým nelze jejich "dekrety" vypovědět. A tímto "opat­řením" se zajišťuje "sociální spravedlnost" a "právo na byt" až dodnes. V České republice je takto regulováno 750 000 bytů ve vlastnictví obcí i soukromých firem a osob. V různé míře se s tímto fenoménem setkáme v celé Evropě či dokonce v New Yorku.

Sociální spravedlnost má své dopady také v oblasti péče o zdraví. Jako dominantní požadavek zastánců principu "so­ciální spravedlnosti" se prosadil princip "bezplatného zdravot­nictví". Tím je pochopitelně myšleno to, že konečný uživatel zdravotní péče neplatí při výkonu péče přímo žádnou úhradu. Zdravotní péče je samozřejmě normální ekonomickou aktivi­tou, která má své náklady a již někdo musí financovat. Toto financování však probíhá skrytě a opět na základě masivního přerozdělování od bohatých směrem k chudým. A od výděleč­ně činných směrem k dětem, studentům a důchodcům.

Systém bezplatného zdravotní péče funguje s drobnými od­chylkami v podstatě v celé Evropě. V České republice je finan­cován prostřednictvím zdravotního pojištění, které je prudce progresivní. Čím více vyděláváte, tím více platíte. Není zde žádný strop, a to bez ohledu na to, kolik zdravotní péče reál­ně čerpáte. Podobně fungují zdravotní systémy v celé Evropě. Jediný podstatný rozdíl mezi nimi je v tom, zda jsou placeny přímo z daní jako například v Británii nebo ze zdravotního po­jištění jako v Německu nebo v České republice. U nás se nyní vede velká debata o tom, zda by se měl zavést strop pro platbu zdravotního pojištění a zda by se měl zavést poplatek za recept a za pobyt v nemocnici. Strop pro platbu zdravotního pojištění je nutné zavést co nejdříve a je zarážející, že dosud neexistuje. Míra "solidarity" je díky tomu extrémně vysoká, a to se všemi negativními dopady. Poplatek za recept a za pobyt v nemocnici představují určitý velmi omezený pokus o zavedení ekonomic­ké regulace do chování pacientů. Je příznačné, že levice tomu klade zuřivý odpor, neboť to nabourává její představu o "soci­ální spravedlnosti".

Konečně poslední důležitou oblastí, kde se v Evropě uplat­ňuje "sociální spravedlnost", je vzdělávací systém. Základním postulátem socialistů v této oblasti je "bezplatné školství". To v praxi znamená, že pro studenta má být vzdělávání na kte­rémkoli typu školy zaručeno jako bezplatné. I zde však platí totéž jako u "bezplatné zdravotní péče", tedy že nic není zadar­mo. Bezplatné školství je organizováno a financováno státem z daní. Vzdělávací systém v Evropě je kvůli tomu mimořádně zastaralý a nefunkční. V žebříčku nejlepších univerzit světa se objevuje pouze několik málo evropských škol. Na evropských univerzitách nepůsobí až na několik málo výjimek nositelé No­belových cen z jednotlivých vědních oborů. Evropa v této ob­lasti zkrátka mimořádně zaostává za USA. Příčinou jsou státní univerzity, které nejsou stejně jako státní firmy v mezinárodní konkurenci schopny uspět.

Program "bezplatného školství" byl v Evropě zaváděn zpravidla se zdůvodněním, že se dá možnost studovat dětem z chudých rodin. V praxi to ale nefunguje. Podle mezinárod­ních srovnání má v USA daleko větší šanci vystudovat vysokou školu dítě z dělnické rodiny, kde dosud žádný z rodičů nestu­doval na univerzitě, než je tomu v Evropě. A rozdíl je mimo­řádně velký. Přesto jakékoliv snahy zavádět v Evropě školné narážejí na zuřivý odpor levice.

 

Má pravicový politik podporovat "sociální spravedlnost"?

Samozřejmě nemá. Liberálně-konzervativní politik musí klást důraz na prosazování termínu "spravedlnost". Pojem "sociální spravedlnost" má naopak velmi důrazně odmítat, protože je přímým útokem na demokratické, liberální i kon­zervativní principy. Hlavním problémem termínu "sociální spravedlnost" je, že neuznává vlastnická práva, čímž neustále ohrožuje vlastníky i svobodu všech.

Uplatnění termínu "sociální spravedlnost" je rovněž v abso­lutním rozporu s "individuální odpovědností", protože vytváří dojem, že osobní neúspěch nebo selhání je kolektivním dílem a všichni jsou za něj povinni platit ze svých daní. To, že se ně­kdo odmítá v životě chovat racionálně, ničí si život alkoholem a drogami a vede život bezdomovce, je pro socialisty důvodem k tomu, aby lidi, kteří se takto nechovají, zdanili a z jejich daní provozovali programy na pomoc nezodpovědným.

Pravicový politik vychází z přesvědčení, že svobodný trh v zásadě produkuje spravedlivé ohodnocení práce a podnikání každého účastníka trhu. A každá snaha tento výsledek politic­kou akcí upravit nebo předělat ve skutečnosti vede k neefek­tivnímu chování lidí a neefektivnímu rozmisťování vzácných zdrojů. Přerozdělování je proto z pohledu pravicového politika nástrojem, který by se měl používat co nejméně. Pravicový po­litik také upřednostňuje, aby se přerozdělování uskutečňovalo prostřednictvím v prvé řadě rodiny, potom obce a teprve nako­nec státu. Pravicový pohled rovněž dává přednost dobrovolné solidaritě občanů mezi sebou prostřednictvím charitativní čin­nosti před solidaritou vynucenou prostřednictvím daní.

Pravicový politik musí z principu bojovat proti všem ná­strojům, které socialisté používají k prosazení "sociální spra­vedlnosti", jako je vyvlastnění, progresivní zdanění, majetkové daně nebo regulace nájmů. Tyto nástroje ničí soukromý ma­jetek, osobní odpovědnost a nakonec také svobodu každého jednotlivce. A to jsou hodnoty, které naopak pravicový politik musí chránit jako oko v hlavě.

Vyvlastňování – nebo chcete-li znárodňování – je z pra­vicového hlediska prostou krádeží. Snad jediné myslitelné přijatelné odůvodnění pro vyvlastnění majetku je vlastizrada během války. Jakákoliv jiná motivace pro znárodnění je pro pravicového politika nepřijatelná. Obdobně je rovněž nepři­jatelné progresivní zdanění příjmů, protože trestá úspěch v práci a podnikání a podporuje mentalitu nízkých příjmů a neodpovědnosti. Majetkové daně jsou rovněž nepřijatelné, protože zdaňují majetek vytvořený z již nejméně jednou zda­něných příjmů. Majetkové daně jsou útokem na rodinu a při­rozenou mezigenerační solidaritu. Ne nadarmo Karel Marx v Komunistickém manifestu žádal okamžité a úplně zrušení dědického práva.

Pravicový politik uznává jako objektivní skutečnost to, že lidé jsou ve svých životech různě úspěšní a že mnozí se již do­konce rodí s objektivním postižením, které jim neumožňuje uspět. Levice se intenzivně snaží vykreslit pravici jako poli­tické hnutí zastupující pouze zájmy bohatých, které nehledí na těžký osud chudších. Tato levicová strategie je stále velmi účinná a pravice dodnes těžko hledá nástroje, jak jí čelit. Spor se ale nevede o to, zda se má chudým a postiženým pomoci, ale o to, jak se jim má pomoci.

Levice tvrdí, že jedinou účinnou cestou je státem vynuce­ná "solidarita", která je založena na přerozdělování a právně vymahatelných závazcích. Tento systém se v mnoha státech světa podařilo zavést, ale chudobu se tím odstranit nepodařilo. Pravice naopak tvrdí, že nejlepší sociální sítí jsou, jak říkával Ronald Reagan, "jobs, jobs, jobs". Kromě toho je trvalým úko­lem pravice podporovat skutečnou solidaritu, jíž je dobrovol­né dárcovství od bohatého směrem k chudému. To je klasická charitativní činnost, která má v mnoha státech světa obrov­ské rozměry a pomáhá obrovskému množství lidí. Příkladem v tomto směru mohou být především USA s dlouhou tradicí charity a filantropie.

Rozdíl mezi státem organizovanou solidaritou a solidaritou soukromou je zřejmý. Morální kredit v obou případech získá­vají jiní lidé. V případě státem organizované solidarity jsou to levicoví politikové, kteří tzv. "dělají něco pro lidi". V případě soukromé solidarity jsou levicoví politikové ze hry a o všem rozhoduje přímý vztah mezi dárcem a obdarovaným. Možnost nákupu hlasů pro levici nebo jakoukoliv politiku je zde nulová, a proto soukromou solidaritu založenou zpravidla na křesťan­ské víře levice tak nenávidí.

Kromě charity a filantropie má pravice obrovské možnosti působení rovněž v obhajobě rodiny jako základní jednotky společnosti, kde se provádí legitimní přerozdělování. Tuto funkci rodiny levice svými návrhy na registrované partner­ství nebo podporu svobodných matek soustavně ničí. Pravice zvláště v Evropě by si proto měla vzít poučení ze slov mimořád­ně úspěšného malajského premiéra Mahathira, který na dotaz evropských partnerů, jakou má jeho země sociální politiku, odpovídá jedním slovem: rodinu.

Revue Politika, 18.04.2007