Recenze multikulturního dvojčísla Revue Prostor
Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 31.05.2007 | Rubrika: Recenze
Ilustrace
Novinář, politický komentátor a redaktor Jan Jůn například připomíná odstrašující příklad multikulturalismu v Británii. Nebo spíše to, jak se jeho kanadskou verzí inspirovala sama mateřská země Commonwealthu. Ivan Štern si klade otázku, jak vlastně multikulturalismus vznikl. Podle něj ne z otevřenosti světovému dění, ale díky pohodlnosti a špatnému svědomí Evropy: „Jak to tak v životě chodí – ze selhání uděláme ctnost. Znechucení z přítomnosti podivných sousedů proměníme v ideologii a staneme se jejími horlivými stoupenci,“ píše ve svém zamyšlení.

Na každé nové číslo Revue Prostor se vyplatí si počkat. Vychází sice jen čtyřikrát do roka, o to více je ale nabité esejemi, úvahami a intelektuálně zaměřenými texty. 

Poslední dvojčíslo 73/74 si vzalo na mušku téma multikulturalismu a tzv. "kanadského experimentu". Tato země Commonwealthu totiž zašla v prosazování multikulturní společnosti zatím nejdále – z multikulturalismu se zde stala státem podporovaná doktrína, jejíž důsledky pociťují obyvatelé Kanady již několik desetiletí. Zda převažují spíše klady nebo zápory, na to se snaží Revue Prostor najít odpověď. 

Redakci se podařil úctyhodný výkon, když shromáždila několik desítek textů od mnoha různých autorů z obou stran názorového spektra - jak od těch, kteří danou politiku vehementně hájí, tak těch, kteří jsou jí přinejmenším zneklidněni nebo ji otevřeně považují za nebezpečnou a škodlivou. Všechny však mají společné to, že pocházejí z pera lidí, kteří s Kanadou mají své osobní zkušenosti. Snaží se tak poctivě zodpovědět otázku, zda je touto zemí nastolená cesta správná a hodná následování, či zda bychom se z kanadských úskalí a nezdarů měli naopak poučit a do podobných dobrodružství se raději nepouštět. 

Hned první příspěvek Martina Skály, který v Kanadě prožil část svého života, nás spolehlivě uvede do problému. Autor popisuje své osobní zkušenosti se získáváním kanadského občanství i postupnou změnu, ke které došlo v sedmdesátých letech, kdy se země více otevřela a "uhodila hodina kanadského multikulturalismu". 

Poněkud smířlivější tón udává esej Tomáše Samka (Umíme se domluvit?), kterou si čtenáři mohou přečíst například zde

V rubrice polemika proti sobě stojí příspěvky několika autorů, kteří na multikulturní problematiku nahlíží z opačných pozic. Vyhraněné stanovisko (a vysloveně nejradikálnější ze všech otištěných) zaujal Roman Joch (k přečtení zde). Multikulturalismus vidí jako ideologii, která má od počátku jediný cíl - být nástrojem politické destrukce a intelektuální delegitimizace západní společnosti. Multikulturalismus byl podle něj zrozen z nenávisti k Západu. V konečném důsledku vede k vzestupu jiných civilizačních kultur, které tolerance nejsou schopny a které pouze západní vstřícnosti umně využívají. 

V protikladu k Jochovu textu se Stanislav Komárek v příspěvku "Umění žít spolu i vedle sebe" vyslovuje pro to, aby každé menšině bylo povoleno vlastní rodinné právo, vlastní školství či vlastní sociální síť. Etnická pestrost je podle něj pro společnost obohacením. Problém Západu pak spočívá v uvažování stylem „vše nebo nic" a v lavírování mezi oběma extrémy - zakazováním vlastní kultury na straně jedné či násilným vynucováním integrace na straně druhé. 

K podobným názorům se přiklání Petr Pithart, který si hned v úvodu stěžuje, že jsme z multikulturalismu udělali strašidlo a jeho vyznavače prohlásili za levičáky. Různorodost je podle něj nutná - nejlépe se vidíme očima těch druhých. Za násilí muslimů ve Francii nemůže ideologie multikulturalismu, ale rozevírající se nůžky mezi Jihem a Severem. Pokud svůj přístup nezměníme, skončíme nakonec v ghettu my sami - hlídáni bezpečnostní agenturou a odděleni v našem luxusu vysokou zdí od bídy za ní. 

V rubrice Konfrontace pak sborník nabízí přehlídku názorů lidí, kteří si život v Kanadě mohli sami vyzkoušet nebo v ní doposud žijí. Odpovídají na shodné otázky, v čem podle nich spočívají přednosti a nedostatky multikulturní politiky, zda je tato lepší, než americký způsob integrace, a jak se jim samotným v "kanadské mozaice" žilo / žije. Odpovědi jsou různé - od smířlivých (bývalý senátor Eduard Outrata, publicista Aleš Březina, prof. Josef P. Skála) až po ty, kteří v kanadské imigrační politice vidí nebezpečí, zvláště v souvislosti s rozrůstajícím se islamismem. 

"Není nutné, aby se z každého bez rozdílu stal požírač hamburgerů a milovník baseballu snící svůj malý American Dream, je ale nutné, aby si všichni předem uvědomili, že je přijala cizí země, které za to vděčí a jejíž nesmírně tolerantní pravidla se nesmí zneužívat,“ píše například Jan Rothbauer. 

Peter P. Formánek, prezident Kanadské obchodní komory, pak připouští, že ač je myšlenka multikulturalismu nádherná, v praxi je neproveditelná. Vyžaduje totiž, aby se většina národa (starousedlíci) vzdala svých práv a přizpůsobila své tradice jiným kulturám, aby se ty necítily ukřivděné a méněcenné. To pak vede například k zákazu vánočních koled a stromků a dalšímu omezování židovsko-křesťanských tradic. Tolerance je to však jednostranná. Média v Kanadě jsou v područí politické korektnosti a kritika některých společenských jevů je přitom často naprostým tabu. 

Astrid Wenigerová-Noga obohatila sborník hned o dva příspěvky. V povídce, založené na skutečné události, si všímá problematického vztahu Kanaďanů k původním obyvatelům země – indiánům. Vláda jejich odlišnost podporuje a aby zakryla své špatné svědomí, vyplácí jim tučné dotace. Tím jen ale uzavírá bludný kruh, ze kterého není úniku – Indiáni si na tento životní styl navykli a nic je nepřiměje, aby ho změnili. Zneužívají sociální dávky a jejich domov představují alkohol, drogy, devadesátiprocentní nezaměstnanost a ulice plné odpadků. 

V druhém příspěvku (Železná kostka v hrnku čaje) pak autorka zpochybňuje hlavní předpoklad multikulturní ideologie – tvrzení, že všechny kultury si jsou rovny. Teorie multikulturalismu podle ní naopak v Kanadě „roztříštila společnost, upevnila ghettoizaci etnických menšin, oslabila sdílené vazby a tradice a přivedla většinu Kanaďanů k téměř úplné ztrátě vlastní kulturní a národní identity.“ Několik absurdních příkladů pak v závěru eseje vyjmenovává. 

Novinář, politický komentátor a redaktor Jan Jůn zase připomíná odstrašující příklad multikulturalismu v Británii. Nebo spíše to, jak se jeho kanadskou verzí inspirovala sama mateřská země Commonwealthu. Ivan Štern si klade otázku, jak vlastně multikulturalismus vznikl. Podle něj ne z otevřenosti světovému dění, ale díky pohodlnosti a špatnému svědomí Evropy: „Jak to tak v životě chodí – ze selhání uděláme ctnost. Znechucení z přítomnosti podivných sousedů proměníme v ideologii a staneme se jejími horlivými stoupenci,“ píše ve svém zamyšlení. 

Podobně si soužití s přistěhovalci bere na mušku i kanadský autor Niel Bissoondath. Podle něj je multikulturalismus jeho země povrchní a předstíraný: „Budu mít rád tvoje kari, zatleskám tvým tancům a budu obdivovat tvé kroje; budu si užívat pocitu (byť lehce nepohodlného), že když potkám tebe nebo tobě podobné na ulici, cítím se jako tolerantní člověk. Avšak neočekávej ode mne, že tě upřímně přijmu jako jednoho z nás, a už vůbec ne v těžkých dobách. Toleruji tě, neznám tě a zcela určitě tě nepřijímám.“ A nabízí myšlenku, že kanadský multikulturalismus je jen a pouze reakcí na americký integrační model tavícího kotlíku. „Pokud oni mají tavící kotel, pak my budeme mít mozaiku. Pokud oni žádají po emigrantech, aby se odpoutali od minulosti a přijali novou identitu, my budeme po imigrantech chtít, aby svou minulost uchovali a vytvořili z ní svou jedinou identitu.“ 

Ve sborníku najdeme i reportáže (Adéla Muchová), fejeton (Petr Chudožilov), rozhovor s Josefem Škvoreckým (úryvek naleznete zde), básně kanadského autora Serge Patrice Thibodeaua inspirované Prahou či povídku od Reneé Hartleibové. Zajímavou sondou je anketa mezi v Česku žijícími Kanaďany, jak vnímají naši zemi, českou mentalitu, jak jsou Češi k přistěhovalcům přívětiví či naopak zda z nich necítí xenofobii a provincionalismus. 

Pro ty, které nezajímá jen úzké téma multikulturalismu, ale Kanada jako taková, přináší dvojčíslo i historický exkurz o české emigraci do této země, pohled na současnou kanadskou literární tvorbu, novinky z tamní divadelní a filmové scény či rozhovor s uměleckou fotografkou Helenou Wilsonovou o místních indiánech. Encyklopedicky zpracovaná hesla osobností, časopisů a vydavatelství českokanadského exilu jsou pak už jen třešničkou na dortu za tímto povedeným dvojčíslem. 

Těm, kteří se multikulturalismem a příbuznými tématy rádi zabývají, by tedy nemělo poslední číslo Revue Prostor uniknout. Je na rozdíl od akademicky úvah, studií a teorií psaných od pracovního stolu unikátním sborníkem názorů lidí, kteří si kanadský experiment mohli vyzkoušet a s multikulturním pohledem na svět a jeho důsledky mají bohaté zkušenosti. 

časopis si můžete objednat zde - http://www.revueprostor.cz/index.php?menu=last