Více zbraní neznamená více svobody
Autor: Petr Kopáček | Publikováno: 10.05.2004 | Rubrika: Reakce
Ilustrace
Mnoho zločinů se děje v afektu a více zbraní mezi obyvatelstvem by tedy také mohlo vést k tomu, že např. při manželské hádce by místo talířů a váz vzduchem létaly kulky. Více zbraní mezi občany povede k vyšší pravděpodobnosti použití jinak zcela legálně držené zbraně k zcela nelegálnímu činu.

Autor Tomáš Munzi zveřejnil v minulém čísle Portálu pozoruhodný text. Snažil se v něm dokázat, že vlastnictví zbraní je otázkou individuální svobody a práva člověka, a že restrikci této držby přináší „socialistický paternalismus“.

Vyjděme z jedné jeho teze: V normální svobodné společnosti by proto byla otázka zbraní k osobní obraně a vůbec kultura zbraní natolik samozřejmá a důležitá jako třeba rozhodování kam chodit do školy či do práce, přičemž by vůbec nikoho nepřekvapovalo a nepohoršovalo, kdyby se náboje prodávaly třeba vedle kondomů, plínek a vložek někde v supermarketu či na benzínce. Spíše naopak.

V následujícím textu se pokusím ukázat, kam by realizace této absurdní představy vedla. Pomiňme přitom fakt, že všude na světě je držba zbraní podrobena jisté restrikci. A že dle autorovy logiky by nejnormálnějšími a nejsvobodnějšími společnostmi byly rozedrané a zhroucené státy v Africe, kde je ruční zbraň opravdu k dostání na každém rohu.

Munzi tvrdí, že zbraně mohou v mnohem větší míře „zlu“ vzdorovat, než ho samy páchat. Jedná se o podobně zvrácenou logiku, jako když někdo argumentuje, že zákazy držby zbraní napomáhají daleko více zločincům než poctivým občanům.

Pokud ale bude lupič tušit, že počestný občan – jeho potenciální oběť – s velkou pravděpodobností vlastní zbraň, pak ho to neodradí. Naopak se také ozbrojí, ač by to třeba jinak neudělal. Navíc bude počítat s možností ozbrojeného odporu a nebude váhat při sebemenším podezření nebohého občana rozstřílet jako řešeto. Zločinec nejen že neztratí náskok před obětí, ale pravděpodobnost tragédie a počet obětí poroste úměrně se zvyšujícím se množstvím zbraní mezi obyvatelstvem. Lidé sice už nebudou bezbranní, zato se ocitnou v mnohem větším nebezpečí. Více zbraní tak nepovede k větší bezpečnosti, ale bude spíše pekelnou stezkou vedoucí rovnou na divoký západ.

Munzi také zcela absurdně a nepravdivě tvrdí, že každý kriminálník, který zbraň využívá, implicitně předpokládá a ví, že není v právu. Jeho odhodlání k použití zbraně je tudíž jistým způsobem omezeno. (...) Odhodlanost oběti k obraně je z logiky věci proto vždy větší než útočníka k agresi. Autor by se měl probudit. Takové teze se snad hodí do liberálně-konzervativní čítanky pro začátečníky, ale ne do reálného života.

Pokud se počestný občan odváží pozvednout svou legálně drženou zbraň proti raubíři, který ohrožuje jeho bezpečnost, bude velmi pravděpodobně čelit odhodlanému soupeři, jenž se díky své „živnosti“ naučil s kvérem dobře zacházet. Docela jistě lépe než oběť. Počestný občan zkrátka bude i nadále v nevýhodě, navíc nebude tak rozhodný jako zločinec, který nemá co ztratit. Zbraň v domě tak odradí nanejvýše drobné začínající zlodějíčky, zatímco na lupiče a vrahy neplatí.

Mnoho zločinů se děje v afektu a více zbraní mezi obyvatelstvem by tedy také mohlo vést k tomu, že např. při manželské hádce by místo talířů a váz vzduchem létaly kulky. Více zbraní mezi občany povede k vyšší pravděpodobnosti použití jinak zcela legálně držené zbraně k zcela nelegálnímu činu. A to už se vůbec nezmiňuji o možnosti tragických nehod i omylů způsobených zbraněmi v rukou nedostatečně zkušených jedinců...

Munzi také naznačuje, že zbraně mezi obyvatelstvem slouží jako prevence proti možné tyranii. Opět si vypomožme příkladem Afriky, kde velké rozšíření zbraní mezi občany naopak přispívá k tamní nestabilitě, vnitřním konfliktům a vzniku rozličných diktatur.

Vlastnictví zbraně není dle mého názoru právo (z nějž by tedy vyplýval nárok), ale privilegium. Jsou s ním nutně spojeny také přesné podmínky a povinnosti. Všeobecná atmosféra násilí, kultu zbraní a braní zákona do svých rukou přímo vytváří prostředí vhodné pro rozličné násilné kriminální činy. Vůbec nechci tvrdit, že se nemá tvrdě a aktivně zasahovat proti všem druhům zločinu. Místo zbytečného ztrácení času v obchodě se zbraněmi a později na střelnici bychom však měli ponechat tyto záležitosti těm, kteří je mají mít profesionálně na starost, tedy policii a potažmo státu. Místo braní zákona do svých rukou bych pak doporučoval spíše tlačit na ty zodpovědné „nahoře“, aby své bezpečnostní služby občanstvu zlepšili.

Vyšlo v Portálu 2/2004