Václav Klaus: Naštěstí je pořád spousta silných myšlenek – výpisky č. 13 (polovina 90. let)
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 18.05.2020 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
V polovině 90. let jsem toho moc nečetl. Spíše jsem psal, ale hlavně se pokoušel zajistit úspěch naší radikální politické a ekonomické transformace. Musel jsem zužitkovávat své předchozí čtení, svůj naakumulovaný „human capital“. Přesto ve svých zápiscích z tehdejší doby leccos zajímavého nacházím.

V polovině 90. let jsem toho moc nečetl. Spíše jsem psal, ale hlavně se pokoušel zajistit úspěch naší radikální politické a ekonomické transformace. Musel jsem zužitkovávat své předchozí čtení, svůj naakumulovaný „human capital“. Přesto ve svých zápiscích z tehdejší doby leccos zajímavého nacházím.

Na konferenci v Charlotte (Severní Karolína) jsem poprvé viděl Paula Heyneho, jehož knihu „The Economic Way of Thinking“ (Ekonomický způsob myšlení) jsme mnozí považovali za skvělou učebnici, v niž nedominovaly matematické formulky a „křivky“, ale myšlenky. A to je dodnes v ekonomických učebnicích výjimkou. Rozdíl mezi standardní učebnicí typu Samuelsonovy Economics a Heyneho učebnicí The Economic Way of Thinking je nemalý.

Z jeho myšlenek je možné vybrat leccos, ale pro dnešek se mi zdá relevantní citovat jeho debatu v Charlotte s prof. McKenziem, který viděl v mobilitě lidí (v pohybu lidí přes hranice) hlavní cestu k omezení role státu. Klasický libertariánský postoj. Klasický liberál Heyne se však ptal: „Když bude všechno mobilní, co zůstane na místě?“. Mobilitu lidí – velmi konzervativně, a pro mne více než srozumitelně – spojoval s „ztrátou loajality“ (a disappearance of loyalty). Mobilní, nebo supermobilní lidé nemohou vytvořit ani kulturu, ani civilizaci. Něco přece musí zůstat na místě. Jsem moc rád, že oba moji synové nikdy neměli sklon odejít někam do světa. Bylo to rodinnou výchovou.

Když se na konferenci celé jedno dopoledne mluvilo o technologiích, Heyne připomněl, že Hayek o technologii nikdy nemluvil. Naproti tomu George Gilder, známý liberál či libertarián, v technologiích viděl spásu i pro lidskou svobodu. Proto „nechtěl jen čtyřicet televizních kanálů, chtěl jich čtyři miliony. Pak to teprve bude svoboda volby“! Po uplynutí čtvrt století, kdy televizních kanálů nesmírně přibylo, musím říci, že ani stovky televizních kanálů žádnou svobodu volby nezaručují. Vytvářejí pouhou iluzi svobody volby, existující nesvobodu dokonce zakrývají. Volba předpokládá existenci skutečných alternativ, ale jejich existenci ani velké množství televizních kanálů nezaručuje. Ty jsou v současnosti skoro všechny stejné. A ze čtyř milionů kanálu se stejně nedá vybírat.

Kdosi na této konferenci citoval Solženicyna, že „v průběhu posledních 300 let západní civilizace radikálně ubývalo povinností a přibývalo práv“. Někteří z nás to – stejně jako Solženicyn – považují za problém.

V CATO Policy Report vysvětloval Milton Friedman, jak je to s jeho slavným výrokem, že „žádný oběd není zadarmo“. Argumentoval, že „si tezi, že nejsou žádné free lunches on nevymyslel, ač je mu to stále připisováno“. Trval však na tom, že si vymyslel výrok, že „nikdo nevydává cizí peníze tak pozorně a opatrně jako své vlastní“. Proto rezolutně odmítá, aby nám stát peníze formou daní nejdříve bral, a pak je „za nás“ podle svých kritérií vydával.

Na frankfurtském Evropském bankovním kongresu jsem v roce 1996 polemizoval s jedním z nejvíce arogantních, ale bohužel nejvlivnějších (a nejdéle sloužících) europoslanců Němcem Elmarem Brokem. Teď se s ním naštěstí hádám už jenom jednou za rok na přelomu června a července na velmi pěkném Athénském semináři.

Elmar Brok je již celá desetiletí jedním z nejzarputilejších obhájců evropského superstátu (dlouhá léta z pozice předsedy ústavně právního výboru Evropského parlamentu) a už čtvrt století mám zapsán jeho tehdejší výrok, že „historie národních států v posledních třech stoletích je historií válek“. Tato lež představuje klíčovou myšlenku evropských „unifikátorů“. Je to od nich naprosto falešné odůvodnění nutnosti (a oprávněnosti) evropské unifikace, centralizace a dedemokratizace.

Na tomto frankfurtském kongresu se asi pořád hádám – dobře si pamatuji na svůj střet s nesmírně ambiciózní  Christine Lagardeovou, když byla v roce 2006 francouzskou ministryní zemědělství. Spor byl tehdy o evropském systému regulace zemědělství, který ona po francouzsku obhajovala, zatímco já jsem ho označil za něco velmi podobného našemu starému známému centrálnímu plánování. Je věčná. Je pořád na špici, právě teď je guvernérkou Evropské centrální banky.

V lednu 1996 se mi dostala do rukou kniha Thomase Sowella „The Vision of the Anointed“ (vize vyvolených, nebo i pomazaných), která vyšla v roce 1995 v nakladatelství Basic Books. Tento mimořádně bystrý, dnes by se politicky korektně řeklo zástupce „of people of color“ (jak to hezky popisuje Christopher Caldwell v únorovém Imprimis roku 2020) provedl v této knize snad nejničivější kritiku všech vyvolených či pomazaných. My jsme k tomu vždy dodávali „ale nezvolených“. O tom je konec konců celých posledních 30 let České republiky.

„Vyvolenost“ je podle Sowella „převažujícím pocitem intelektuálních a politických elit naší doby“. Vyvolení vždy mají – podle nich samotných – „nejen věcně pravdu, ale jsou i morálnější“ (str. 5). Z toho plyne jejich „morální úloha ve světě“. Problémy současného světa podle nich existují jenom proto, že „ostatní lidé nejsou tak chytří, tak starající se o druhé, tak nápadití a tak stateční jako vyvolení“. O tom je celá Sowellova kniha.

Je v ní samozřejmě spousta dalších neuvěřitelně chytrých tezí, vyberu z nich jen několik:

- „Každý se smí mýlit ohledně budoucnosti. Mýlit se o minulosti je však něco úplně jiného“ (str. 79);

- „Francouzská revoluce byla založena na předpokladech, které byly velmi blízko vizi vyvolených“ (str. 119);

- vyvolení stále mluví o „public service“ (o veřejné službě) a Sowell vtipně poznamenává, že do veřejné služby podle nich nepatří upečení chleba;

- vždy mne trápil tzv. interdisciplinární přístup vyvolených, např. zelených. Sowell říká, že tento přístup není interdisciplinární, nýbrž nedisciplinární (já ještě přísněji říkávám nedisciplinovaný). Důležitou výhodou je pro tyto lidi to, že „interdisciplinarita nevyžaduje zvládnutí jakékoli vědní disciplíny“ (str. 205).

Barry Eichengreen ve studii „A More Perfect Union“ (Princeton, říjen 1996) říká pro nás dnes banální tezi, že „měnová unie, aby mohla fungovat, vyžaduje unii fiskální, avšak fiskální politika představuje jádro státní suverenity“. To je nesporně pravda. On, Američan, by však tu naši suverenitu – za nás v Evropě – rád obětoval. A žádá to už čtvrt století. Své vlastní suverenity se ale vzdát nechce.  

 

Václav Klaus, ECHO24, 12. května 2020