Ve vyspělých zemích přínosy mezinárodního obchodu sklízely pouze nadnárodní korporace a finanční sféra
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 10.04.2020 | Rubrika: Ekonomika
Ilustrace
V kapitole „Vítězové a poražení světového obchodu“ (str. 57) se říká, že „ve vyspělých zemích přínosy mezinárodního obchodu sklízely pouze nadnárodní korporace a finanční sféra“ (str. 63). Klíčová je teze, že „vlivem asijského vzestupu narostla ve všech vyspělých zemích váha terciárního sektoru, často se to vykládalo jako výhoda, jako důkaz pokročilosti rozvoje ekonomiky. Ve skutečnosti to bylo zčásti vynucené tím, že byla do ekonomik vpuštěna konkurence zemí s řádově nižší mzdovou úrovní a často i zmanipulovaným měnovým kurzem“ (str. 64). Zatímco ve vyspělém světě rostly dluhy, rostly v rozvojovém světě finanční úspory (str. 68) – postupné splácení těchto dluhů v budoucnosti je zejména pro jižní země eura „nerealistickým scénářem“ (str. 75).

V momentu vrcholících karanténních opatření a narůstajícího neklidu veřejnosti byla v našem institutu vydána publikace č. 48 (za 7 let jeho existence to není špatné číslo) s trochu matoucím názvem „Obchodní války a pozice České republiky“, matoucím, protože tam jde o víc. Její autorkou je asi největší česká ekonomka současnosti Stanislava Janáčková. Mladší, velmi nadějné generace žen v naší ekonomii se o tuto poctu teprve budou muset poprat.
 
Je to vlastně knížka (pouhých 114 stránek) o soudobém světě z pohledu velmi poučené ekonomky, která nemá na očích žádné „ekonomické“ klapky, ale které ekonomický pohled nezavírá oči před světem politické reality.
 
 Je svými názory samozřejmě zcela na straně volného obchodu proti protekcionismu, ale dobře cítí, že se v dnešní realitě „chvála volného obchodu stále více stává prázdným a pokryteckým sloganem“ (str. 15). Je to proto, že „původní koncept volného obchodu (myšleno obchodu mezi zeměmi – VK) vycházel z předpokladu dokonalé konkurence bez státních zásahů“, které v dnešní světové ekonomice naopak dominují. Tento předpoklad proto neplatí. „Autorita WTO (Světové obchodní organizace) není velká“, a proto „WTO dnes funguje převážně jako instituce sledující vývoj mezinárodního obchodu a publikující o něm statistické údaje“ (str. 24). Nic více. Volný trh nehájí.
 
Při srovnávání jednotlivých zemí světa vidí dvě hlavní skupiny, které charakterizuje takto: „ekonomický růst tažený exportem“ (zejména v Číně, ale i v Německu) a „spotřeba tažená dluhem“ v USA i v řadě evropských zemí. Od konce 80. let do roku 2010 se čínský vývoz zvýšil 59krát. Byl to sice růst z nízkého základu, ale i mezi roky 2000–2017 vzrostl čínský export více než 7krát (str. 35). „Po celé desetiletí USA sloužily jako „spotřební motor“ růstu asijských ekonomik, zatímco země jako Čína byly „výrobním motorem“ celého světa“ (str. 37).
        
V kapitole „Evropská unifikační past“ se autorka zabývá „utopií homogenní Evropy“, kterou považuje podobně jako celý IVK za „vizi politiků, nikoli za autentické přání občanů evropských států“ (str. 45). Jedna část této kapitoly se jmenuje „Unifikací k zaostávání“ (str. 46). Je to proto, že „původní myšlenka volného trhu mezi západoevropskými státy byla nahrazena koncepcí jednotného trhu, jednotného díky stovkám regulací“ (str. 48). Prakticky ve všech zemí EU postupně klesal podíl ostatních členských zemí na jejich zahraničním obchodě (str. 48), všudypřítomná harmonizace zamezovala konkurenci různých řešení. Líbí se mi věty typu, že „Proklamování cílů je vydáváno za strategii.“ (str. 49).
 
Druhá část této kapitoly se jmenuje „Euro jako časovaná bomba“ (str. 51). Ač byl očekáván opak, po vzniku eurozóny se „Řecko, Španělsko a Itálie dále propadaly pod průměr eurozóny, zatímco nad průměr rostlo Německo, Francie a Irsko, a zejména země Beneluxu“ (str. 53). Žádné ekonomické vyrovnávání nenastalo. Německo, které se – na rozdíl od Francie – zavedení eura zprvu bránilo, ve skutečnosti touto cestou získalo další mohutný impuls pro konkurenceschopnost svého zboží, protože „euro jakožto zprůměrovaná měna bylo kurzově slabší, než by byla německá marka“ (str. 54). Němci, i solidní ekonomové, to nechtějí slyšet.
 
V kapitole „Vítězové a poražení světového obchodu“ (str. 57) se říká, že „ve vyspělých zemích přínosy mezinárodního obchodu sklízely pouze nadnárodní korporace a finanční sféra“ (str. 63). Klíčová je teze, že „vlivem asijského vzestupu narostla ve všech vyspělých zemích váha terciárního sektoru, často se to vykládalo jako výhoda, jako důkaz pokročilosti rozvoje ekonomiky. Ve skutečnosti to bylo zčásti vynucené tím, že byla do ekonomik vpuštěna konkurence zemí s řádově nižší mzdovou úrovní a často i zmanipulovaným měnovým kurzem“ (str. 64). Zatímco ve vyspělém světě rostly dluhy, rostly v rozvojovém světě finanční úspory (str. 68) – postupné splácení těchto dluhů v budoucnosti je zejména pro jižní země eura „nerealistickým scénářem“ (str. 75).
 
Autorka se dotýká i „migračního stěhování národů“, i problémů dnešní demokracie „zdegenerované do nadvlády menšin a utopických iluzí levicových elit“ (str. 84).
 
Předposlední kapitola se jmenuje „Evropská unie v nekončící krizi“, jejíž největší „hrozba přichází zevnitř od jejích vlastních politických a kulturních elit“ (str. 91). Vše má být obětováno v zájmu vzniku poslušného „nového evropského občana“ (str. 92). Hezký postřeh je, že situace v eurozóně připomíná další „studenou válku severu proti jihu“ (str. 93).
 
Poslední část knížky se jmenuje „Pozice České republiky“ v situaci, kdy je „velká část naší výrobní základny v rukou zahraničních vlastníků a podřízena subdodavatelské pozici“ (str. 96). Po roce 1997 „přišlo období politicky motivovaného výprodeje českých bank a řady produktů do zahraničních rukou za neúměrně nízké ceny“ (str. 99). Dodal bych za Zemana, nikoli za Klause.
 
Přesto je Česká republika „jedinou postkomunistickou zemí, která se kvůli členství v EU nevylidňuje“ (str. 104), i když „členství v EU prohloubilo majetkový výprodej české ekonomiky do zahraničních rukou“ (str. 107). Poslední věta knížky říká, že bychom měli „začít strategicky uvažovat o budoucnosti naší vlasti“ (str. 108). Je na naší rozpadlé politické scéně ještě někdo, kdo si je toho vědom? Knížka si zaslouží tisíce čtenářů, vyšla i v podobě e-knihy.
 
Václav Klaus, ECHO24, 31. března 2020