O blbostech se jim to vyjednává a předvádí důležitost, natřásá se unijní peří, markýruje se horečná činnost. Ale když jde do tuhého, najednou objevíme jedinou věc, která fakt funguje: národní stát
Autor: Ladislav Jakl | Publikováno: 16.03.2020 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
V krizi bývají obvykle dočasně suspendované některé svobody. Asi je to tak nutné. Doufejme, že jednotkou této dočasnosti nebude opět jeden furt. A že nám po krizi naše svobody vrátí. Ale jedna jediná věc by mohla zůstat i po covidové krizi: vědomí, že demokratický stát je jedinou institucí, schopnou a zároveň oprávněnou řešit veřejné problémy. Ostatní instituce jsou k ničemu. Pryč s nimi.

Známe to z nedávných minulostí dobře. Objeví se vskutku zásadní problém (třeba zakřivenost banánů importovaných z Ekvádoru), a ihned se konaly summity, Evropské rady, mimořádné jednání Evropské komise, noční tiskovky, a řešilo se a řešilo.

A na každý problém existovala stejná odpověď: je nutno přijmout evropské řešení (myšleno unijní, pochopitelně). Je třeba více Evropy, mudrovali bruselohujeři. Je nezbytné postupovat společně. Problém vyžaduje celoevropský koordinovaný přístup, píše na blogu Ladislav Jakl.

Jenže pak přijde covid ostrovid, a co ostrovidí? Kde je teď ta Evropská unie? Kde jsou ony summity? Proč se nejedná do rána? Kde je to pracné a usilovné hledání konsenzu? Kdy už bude to jednotné komuniké? I když normálně se u piva bavíme o ženských, muzice, bolení v zádech, vaření a chlastu, posteskl jsem si včera u stolu: kde je najednou ta slavná Unie? Kde jsou ty summity? Kde je to vyjednávání o společných strategiích? Proč nic takového nevidíme? Proč o nich není slyšet? Z druhé strany stolu dostalo se mi odpovědi: protože tohle je fakt skutečnej problém. Hřebík to dostal rovnou na hlavu.

Přesně tak. O blbostech se jim to vyjednává a předvádí důležitost, natřásá se unijní peří, markýruje se horečná činnost. Ale když jde do tuhého, najednou objevíme jedinou věc, která fakt funguje: národní stát. Vlády. Domácí instituce. Tam sedí lidé chytří i hloupí, schopní i neschopní, pracovití i líní, jako všude jinde. Ale mají jasnou odpovědnost a jasné kompetence. A jednají a rozhodují, jak umějí. Najednou objevují kouzlo té zatracované čáry v krajině, které říkáme hranice. Najednou se přijímají opatření v řádu hodin a ne týdnů a či měsíců. Najednou víme, kdo konkrétně je za který konkrétní krok odpovědný.

V krizi bývají obvykle dočasně suspendované některé svobody. Asi je to tak nutné. Doufejme, že jednotkou této dočasnosti nebude opět jeden furt. A že nám po krizi naše svobody vrátí. Ale jedna jediná věc by mohla zůstat i po covidové krizi: vědomí, že demokratický stát je jedinou institucí, schopnou a zároveň oprávněnou řešit veřejné problémy. Ostatní instituce jsou k ničemu. Pryč s nimi.