Konzervatismus je stav mysli. Je to typ charakteru člověka
Autor: Václav Klaus | Publikováno: 18.03.2020 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Na začátku 90. let jsem hledal, a spolu se mnou lidé podobných názorů, jak výstižně a srozumitelně nazvat naše ideové ukotvení – a musím se přiznat, že vhodný název hledám dodnes. Pohybovali jsme se mezi slovy liberální a konzervativní, ale na obou nám něco vadilo. Washingtonský Heritage Foundation v roce 1993 znovuvydal klasický text Russella Kirka, původně napsaný v roce 1953, o kterém jsme – v době smrti Stalina a Gottwalda – v naší zemi samozřejmě nic netušili. Proto bylo to nové vydání tak cenné. V knize The Conservative Mind (mé výpisky jsou z 26. 1. 1993) autor napsal: „konzervatismus není ideologie. Je to stav mysli. Je to typ charakteru člověka“. Velmi se mi to líbilo.

Na začátku 90. let jsem hledal, a spolu se mnou lidé podobných názorů, jak výstižně a srozumitelně nazvat naše ideové ukotvení – a musím se přiznat, že vhodný název hledám dodnes. Pohybovali jsme se mezi slovy liberální a konzervativní, ale na obou nám něco vadilo. Washingtonský Heritage Foundation v roce 1993 znovuvydal klasický text Russella Kirka, původně napsaný v roce 1953, o kterém jsme – v době smrti Stalina a Gottwalda – v naší zemi samozřejmě nic netušili. Proto bylo to nové vydání tak cenné. V knize The Conservative Mind (mé výpisky jsou z 26. 1. 1993) autor napsal: „konzervatismus není ideologie. Je to stav mysli. Je to typ charakteru člověka“. Velmi se mi to líbilo.

Nesmírně jsem si vždy vážil Petera Bauera (Maďara, který před druhou světovou válkou odešel do Anglie). Stal se jedním z revolucionářů v pohledu na ekonomický rozvoj a na rozvojové země. V roce 2018 jsem měl příležitost o něm promluvit na konferenci v Budapešti, která byla věnována jeho odkazu (https://www.klaus.cz/clanky/4254). V roce 1993 v CATO Institute – v diskusi, na které jsem byl přítomen, o tom, zda má smysl zahraniční pomoc – zopakoval svou slavnou větu: „Mít peníze (neboli kapitál) je výsledkem ekonomické aktivity, nikoli jejím předpokladem.“ Byl zásadním odpůrcem státem, státy a mezinárodními organizacemi organizované zahraniční pomoci. Dnes by určitě rezolutně odmítal myšlenku (i praxi) evropských dotací. O zahraniční pomoci a o její naprosté kontraproduktivnosti pro ekonomický rozvoj napsal mnoho knih a článků. 

Gary Becker z University of Chicago, se kterým jsme se léta dobře znali, ve svém projevu při udělení Nobelovy ceny za ekonomii vysvětloval a obhajoval svůj důsledně „ekonomický přístup k analýze chování jednotlivce v jakémkoliv prostředí“ (tedy nejen striktně ekonomickém). Vyslovil větu, kterou neekonomové nechápou a vždy přezíravě popírají, že „jednotlivci se v průběhu času chovají konzistentně“. Považuji to za hlavní argument obhajoby ekonomie jako vědy. Kdyby neexistovalo konzistentní chování člověka, neměly by společenské vědy o čem bádat. (Gary Becker byl členem komise na pražské VŠE, která rozhodla o tom, že mi byla udělena profesura.)

Angelo Codevilla, americký ekonom narozený nedaleko Milána, v článku The Euromess v únoru 1993 napsal: „Příčinou opozice k Maastrichtské smlouvě není nacionalismus. Příčinou je to, že lidé nechtějí vládu, kterou nemohou přímo kontrolovat“. To zůstává zásadní tezí v evropské diskusi dodnes. A zůstane navždy.

Další velký kritik nesmyslnosti zahraniční pomoci Deepak Lal, který mi už mnoho let každý měsíc posílá svůj, vždy velmi kvalitní a inspirativní odborný článek, jenž pravidelně vychází v jednom indickém měsíčníku, napsal v článku „India’s Economic Crisis“ tuto úžasnou větu: „Indičtí rolníci chápou obrovské přednosti trhu, zatímco většina indických intelektuálů je nechápe“. Bylo to v roce 1993 v Indii, v roce 2020 to v Evropě platí neméně. Možná ještě více.

Pozorně jsem celá léta sledoval Margaret Thatcherovou (ona jednou řekla, že jsem její nejlepší žák). V září 1993 mluvila o legitimitě národního cítění na rozdíl od umělosti byrokratického supranacionalismu. V obhajobě autentického národního cítění zmiňovala „společně sdílenou historii, stejné písničky a mýty, stejný jazyk a stejnou kulturu“. Pořád čekám, kdy vzniknou nějaké skutečně evropské písničky – určitě ne v každoroční soutěži Eurovision Song Contest.

Dalším člověkem, který mne nesmírně ovlivnil (a který byl v osobním kontaktu mimořádně přátelský a příjemný), byl další nobelista James Buchanan. V rozhovoru pro časopis The Region (už netuším, o jaký region šlo) striktně odlišoval „romantický a realistický pohled na politiku“, což je pro mnohé z nás intuitivně jasné, ale pro mnohé nikoli. Na tomto základě vytvořil (nebo s Gordonem Tullockem spoluvytvořil) jednu nesmírně produktivní větev ekonomie, která se nazývá Public Choice School, my to česky překládáme jako škola veřejné volby. Hezky říkal, že „Public Choice  netvrdí, je trh dokonalý. Říká však, že politika často selhává“.

B. Coury – v sérii Policy Analysis, kterou celá desetiletí vydává CATO Institute (dnes mi shodou okolností přišla poštou studie, která má číslo 818) – napsal o NATO tyto velmi politicky nekorektní věty: „Aliance byla zkonstruována tak, aby bránila Západ před Sovětským svazem. Jiné cíle a smysl nemá“. Dodával k tomu, že „žádná aliance ještě nikdy nepřežila déle, než dokud trvala hrozba, která ji zformovala. Myšlenka aliance je neoddělitelná od myšlenky hrozby“.  Něco podobného jsem si myslel vždycky, ale neodvažoval jsem se to říkat takto čistě nahlas. Neméně přesná je další Couryho věta: „Úkolem NATO není podporovat demokracii a bránit vzniku regionální nestability“. Mám strach, že něco takového dnes už ani v CATO nikdo tak jasně neříká.

Pokračování bude následovat za pár dní.

Václav Klaus, ECHO24, 3. února 2020