Klíčovým předpokladem všudypřítomnosti unijní regulace je nesmírný rozsah a neostrost pravomocí, které Unii svěřují zakládací smlouvy
Autor: Tomáš Břicháček | Publikováno: 11.03.2020 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Klíčovým předpokladem všudypřítomnosti unijní regulace je nesmírný rozsah a neostrost pravomocí, které Unii svěřují zakládací smlouvy. Tyto pravomoci se dotýkají širokého spektra odvětví lidské činnosti, přičemž umožňují Unii mnohá z těchto odvětví ovládnout prakticky v úplnosti.

V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjívým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. Čtvrtý díl je věnován EU a její blízkosti a všudypřítomnosti v našich životech.

■ Evropská unie je blízká a všudypřítomná, pokud jde o působení na naše životy. Politická rozhodnutí učiněná na unijní úrovni mají zásadní vliv na ekonomickou a společenskou realitu kolem nás. Projevuje se to ve věcech obzvlášť významných a citlivých, a proto viditelných, i v tisících sotva postřehnutelných jednotlivostí všedního dne.

■ Klíčovým předpokladem všudypřítomnosti unijní regulace je nesmírný rozsah a neostrost pravomocí, které Unii svěřují zakládací smlouvy. Tyto pravomoci se dotýkají širokého spektra odvětví lidské činnosti, přičemž umožňují Unii mnohá z těchto odvětví ovládnout prakticky v úplnosti. Řada kompetencí je vymezena vágně odkazem na všeobjímající pojmy a koncepty či cíle, z čehož vyplývá, že nemají zřetelné hranice. Zásady subsidiarity a proporcionality, kterými se de iure výkon pravomocí EU řídí a které by měly fungovat jako jejich korektiv, jsou jen abstraktními politickými apely, které si každý může vyložit po svém a které unijní instituce nijak hmatatelně neomezují v rozletu.

■ Nastavení sdílených pravomocí je zřetelně vychýleno ve prospěch Unie. Oblasti patřící do těchto pravomocí jsou potenciálně vydány k regulaci Unii, přičemž záleží jen na ní, jak dalece tu kterou z nich opanuje.

■ Rozhodovací postupy v rámci unijních pravomocí jsou převážně založeny na tzv. komunitární (nadnárodní) metodě, kdy jednotlivý stát nemůže zabránit přijetí rozhodnutí – v zásadě jde o hlasování kvalifikovanou většinou –, a i přes svůj nesouhlas je tímto rozhodnutím vázán. Jako výhoda většinového hlasování se uvádí snadnější a rychlejší přijímání rozhodnutí. Odvrácenou stránkou je, že členský stát se vzdává svých svrchovaných práv v dané oblasti; ze suveréna se stává menšinovým akcionářem a může docházet k vytváření situací, které jsou v rozporu s jeho zájmy. Nad oblastmi, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou, ztrácí jednotlivé členské státy kontrolu. Může zde být rozhodnuto takříkajíc „o nás bez nás“ a jsme pak vázáni rozhodnutími, která byla přijata proti naší vůli.

■ Neodmítám komunitární metodu jako takovou. Vše je však věcí míry a kontrolních mechanismů. Jde o koncept, který může přinášet velké výsledky, zároveň je však velmi rizikový. V této souvislosti lze použít přirovnání k živlu jaderné energie. Ten je vysoce výkonným, efektivním, úsporným sluhou člověka, přičemž v těchto ohledech předčí ostatní dostupné zdroje k výrobě elektřiny – to vše nicméně pouze za předpokladu, že je plně pod kontrolou, jištěn dostatkem bezpečnostních mechanismů. Jakmile se vymkne z rukou, stává se naopak kolosálně ničivou, smrtící silou. Stejně tak komunitární metoda může při širokém a nedostatečně kontrolovaném užití rozpoutat širokou centralizační řetězovou reakci; reaktor utržený ze řetězu může pohltit své konstruktéry.

V Unii jsme v situaci, kdy nadnárodní metoda byla uplatněna v rozsáhlém a nejasně ohraničeném prostoru, a kdy nejsou zajištěny funkční kontrolní mechanismy. Není tudíž divu, že zažíváme skutečnou centralizační havárii, kterou, budeme-li se držet příměru k jaderné energetice, nelze než označit za Černobyl.

■ Použití komunitární metody lze snad odůvodnit v rámci správy vnitřního trhu, pokud tento pojem budeme vykládat střízlivěji, než se nyní často děje, a dále pro otázky velmi úzce související, jako je společná obchodní politika ve vztahu ke třetím zemím nebo mezinárodní právo soukromé. Zásadní problém nastává tehdy, mají-li se stejným způsobem řešit citlivé otázky spojené s vnitřními věcmi států, ba i s jejich svrchovaností. Zde by měl být ponechán prostor pro případnou dobrovolnou spolupráci jednotlivých států na základě klasických mezivládních postupů, tj. zejména uzavírání mezinárodních smluv k úpravě konkrétních jednotlivostí. Bohužel v Unii bylo většinové hlasování zavedeno v širokém spektru oblastí, včetně azylové a přistěhovalecké politiky, trestního práva, ochrany životního prostředí či některých aspektů sociální politiky.

■ Unijní instituce mají z logiky věci zájem na expanzi činnosti Unie a tedy i své vlastní moci.

■ Aby instituce EU byly drženy v mezích a byl zajištěn rozumný výklad pravomocí a dělby úkolů mezi Unií a členskými státy, byl by třeba účinný, nestranný a přísný kompetenční dohled. Takový dohled by nejlépe vykonával mezivládní orgán, resp. platforma, např. ad hoc svolaný výbor ústavních soudců či jiných expertů členských států. V žádném případě není vhodným řešením vytvořit další nadnárodní instituci nezávislou na členských státech, která bude nevyhnutelně na stejné lodi s ostatními nadnárodními institucemi integračního celku, a která bude mít vlastní zájem na jeho expanzi a tedy i svého vlastního vlivu. Bohužel v EU byl zvolen právě posledně uvedený model.

■ Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci Unie ve spojení s převažujícím hlasováním kvalifikovanou většinou, expanzivním zápalem institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy předurčují unijní konstrukci k centralizaci. Toto nasměrování mohutně umocňují dva stěžejní, velikášské projekty integračního procesu: společná měna euro a schengenský prostor.

■ Vliv Unie na náš každodenní život navzdory rozsahu a intenzitě jejích zásahů zůstává pro běžného občana ve většině prakticky neviditelný. Vyplývá to především z toho, že základním prostředkem a nositelem evropské integrace a mocenského působení unijních orgánů je právo, které je navíc v každodenní praxi uváděno v život především orgány členských států. Moc Unie narůstá pozvolna, ale neustále s tím, jak se unijní právo rozpíná do všech stran.

■ Staré říše se šířily a upevňovaly svou moc „krví a železem“, tedy cestou vojenské síly. Takové byly i předchozí pokusy o sjednocení evropského kontinentu. Dnešní evropský integrovaný celek naproti tomu nevzniká pod pásy tanků a za hřmotu dělových salv, ale postupným rozpínáním unijního práva. Tato skutečnost, která bývá velmi často vyzdvihována, má i problematické důsledky: Klasická expanze násilnou cestou s sebou zpravidla přinášela to, že podmaněné země ztratily svou nezávislost naráz, způsobem viditelným a společností silně vnímaným, uprostřed vášní a emocí. Řečeno s odstupem, vzniklá situace byla pro společnost velmi přehledná. Evropská unie se prosazuje způsobem v mnoha ohledech opačným. Její moc narůstá po malých dávkách s tím, jak unijní právo skrze reformy zakládacích smluv, právní předpisy vydávané institucemi EU a aktivistické rozsudky Soudního dvora EU obsazuje další a další oblasti. Členské státy jsou zbavovány nezávislosti pomalu, způsobem pro občany nepřehledným, který nebudí větší emoce.