Neodbytný Lukašenko
Autor: Michal Simkanič | Publikováno: 27.10.2004 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Je to složitější než se zdá. V případě Afgánistánu či Iráku nebylo o čem pochybovat a ať už tam byly zbraně hromadného ničení či ne, bylo jasné, že tamní režimy jsou pro své okolí jasnou a nepřijatelnou hrozbou. Běloruský režim však je primárně hrozbou v podstatě pouze pro své vlastní občany a není úplně jasné, jestli si jej nakonec opravdu nepřejí.

Na málokterý problém panuje v našich médiích úplná shoda. Zaplať za to pánbůh, protože právě to je jasným důkazem, že jsme na tom lépe než před patnácti lety - i když plnohodnotná svoboda to zdaleka ještě není. Přesto se i v okamžicích takovéto shody dá pochybovat a snad je to i žádoucí.

Jsem samozřejmě dalek toho, abych běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, který lidu sám sebe vybral na věčné časy, považoval za demokratického politika. I bez přímé osobní zkušenosti pak množství indicií jasně svědčí o tom, že tamní referendum nebylo zdaleka čisté a bez manipulací. Celkem logicky se pak naskýtá otázka, zda by svobodný svět měl tamním občanům přijít na pomoc či ne.

Je to složitější než se zdá. V případě Afgánistánu či Iráku nebylo o čem pochybovat a ať už tam byly zbraně hromadného ničení či ne, bylo jasné, že tamní režimy jsou pro své okolí jasnou a nepřijatelnou hrozbou. Běloruský režim však je primárně hrozbou v podstatě pouze pro své vlastní občany a není úplně jasné, jestli si jej nakonec opravdu nepřejí. Pro nás je těžko představitelné a zvláště po vlastních zkušenostech s komunistickým „svinstvem“, že bychom si mohli přát jeho návrat třeba i v jakékoliv mírnější podobě. Máme totiž poměrně hodně informací, jasnou zkušenost a možnost srovnávat.

I tak se však najde v naší zemi neuvěřitelných dvacet procent reálných voličů, kteří by se mnou nesouhlasili a pro návrat totality soustavně hlasují. Kolik jich pak asi je v zemi, která nikdy neprošla svobodným a demokratickým obdobím a kde možná jen mladá generace - jak jí bývá vlastní - má dostatečný rozhled a ze svého mládí pak vyplývající vůli po změně.

Představme si, že po jakémsi silovém zásahu by se běloruské referendum opakovalo v bezproblémově prokazatelných svobodných podmínkách a dopadlo by řekněme 55 ku 45 pro Lukašenka. Myslím si, že to není nic nemožného. Jak je to potom s právem lidí vybrat si pro nás sebenepřijatelnější společenské uspořádání? Chceme-li zůstat demokraty, pak jim ho těžko můžeme upřít. Není vůbec náhoda, že v této věci nejhlasitěji křičí ti, kteří raději uspořádávají životy druhých a mnohdy mají problém se svým vlastním…