Fandím Británii. A Brexit? Jen další arogance bruselských elit
Autor: Pavel Jurutka | Publikováno: 08.02.2019 | Rubrika: Polemika
Ilustrace
Správně by (podle nich) měl každý loajální občan EU tleskat Tuskovi, Junckerovi a Merkelové za to, jak si s Británií nekompromisně vytřeli zadní část blankytně modrého evropskounijního těla. Chtěli odejít, tak jim to nandáme.

Správně by (podle nich) měl každý loajální občan EU tleskat Tuskovi, Junckerovi a Merkelové za to, jak si s Británií nekompromisně vytřeli zadní část blankytně modrého evropskounijního těla. Chtěli odejít, tak jim to nandáme.

Při vyjednávání dvou entit (dvou lidí, zemí, firem) je vždycky velké množství variant a šancí, jak uspět, pokud ovšem obě strany mají shodný záměr alespoň v základním tématu. Hezky nám to ukázal nedávno Donald Trump, který doslova vytáhnul severokorejského touštíka z ulity a začala se, světě div se, úplně nová éra vztahů demokratického světa a Severní Koreje. Vím, že to Trumpovi novinářská elita včetně klubu neslyšících novinářů v ČT nikdy nepřizná, ale je to tak.

Bez ohledu na to, jak to vře i v samotné Británii, byl Brexit rozhodnutím demokratickým, svobodným a legitimním. A ukázkovým. Po celou dobu i férově komunikované vůči EU. Británie není v jednoduché situaci a proces to bude ještě náročný, nicméně před evropskounijními elitami se najednou objevila obrovská šance: přistoupit k Británii jako k váženému partnerovi a najít slušnou a oboustranně prospěšnou cestu k dalšímu spolužití.

Nestalo se tak. Viděl jsem proslovy unijních "špiček" a víte co jsem viděl? Kromě neústupnosti, odmítání dialogu, odmítání hledání nových řešení, tvoření až vyděračských podmínek a nepříjemné atmosféry kolem celé kauzy ještě nebývalou aroganci. Aroganci nikoliv systémovou, ale aroganci osobní. Z těch lidí doslova čiší zloba, jako z nervózního rodiče, kterému dítě odmítne poslušnost a nesplní nesmyslný úkol. V těch tvářích lze číst obrovský strach, nikoliv o občany Evropy (ty už tihle mocnáři dávno hodili přes palubu likvidací demokracie a kriminální ilegální migrací), ale strach o sebe sama, o své pozice, posty, metály a rajcovní luxusní život.

Fandím Británii. Británie nemůže prohrát, ať už bude Brexit jakýkoliv. Dočasně se dostane do dílčích problémů, nějakou dobu bude hledat řešení pro toky lidí, služeb a zboží mezi ní a státy EU. Ale to není nic, co by se nedalo relaitvně rychle vyřešit. Naopak, Británii se otevře šance být zase velmi svobodnou obchodní velmocí a patnerem pro zbytek světa. Otevře jí to možnost začít razantně řešit problémy s ilegální imigrací, což EU neodpustitelně blokuje. A mnoho dalších důležitých pravomocí se opět vrátí do britského parlamentu. Díky za to. Je třeba ukázat ostatním zemím v EU, jaký to může a bude mít pozitivní důsledek. Je třeba ukázat, že to jde. A že to funguje i bez NICH.

Fandím Británii, ale o tom tento článek není. Je o oné aroganci lidí, kteří sami sebe pasují na neomylné kreatory lidského štěstí. Zaštiťují se evropským mírem a sami sobě připínají metály za neexistující zásluhy pro evropské občanstvo. Jejich zloba je příliš patrná, jejich neschopnost a zejména neochota najít řešení Brexitu je varováním, protože Evropu čekají mnohem náročnější problémy a tihle lidé na ně rozhodně nemají. Ti už selhali.

Fandím Británni, a v tom vašem pekle, mistr Tusk, se spolehlivě potkáme.

 

text byl převzat z autorova blogu