Neskutečná arogance Norska. Z krádeže dětí tam udělali prospěšnou záležitost
Autor: Tomáš Zdechovský | Publikováno: 09.12.2018 | Rubrika: Ostatní
Ilustrace
Bývalá norská velvyslankyně v České republice ukázala neskutečnou míru absence norské sebereflexe. Přesvědčit jsme se o tom mohli na nedávném semináři „Norská péče o děti v mezinárodních očích“, který se konal 22. října v Os

Bývalá norská velvyslankyně v České republice ukázala neskutečnou míru absence norské sebereflexe. Přesvědčit jsme se o tom mohli na nedávném semináři „Norská péče o děti v mezinárodních očích“, který se konal 22. října v Oslu.

Seminář se konal na půdě norského parlamentu a nesl název „Norská péče o děti v mezinárodních očích“. Během něj zazněl projev bývalé velvyslankyně v Česku Siri Sletnerové, která příčiny ztráty reputace Norska způsobené děním kolem kauzy Evy Michalákové, hledala na mnoha místech, jen ne na straně Norska a tamního barnevernetu:

Hlavním problémem je podle paní exvelvyslankyně nedostatek informací a neschopnost lidí v Česku pochopit, jak funguje západní ochrana dětí. Poučením proto podle ní bylo nečekat příliš dlouho, pokud se takové případy objeví. Norské autority prý musí v takových případech rychle a aktivně jednat a více komunikovat s českými médii. (což bychom tu i uvítali, z norské strany totiž vždy přicházely jen informace, že na žádné otázky kvůli údajné ochraně dětí nebudou odpovídat)

 

Kdo nesouhlasí s kradením dětí, je součástí propagandy

Češi nesouhlasící s praktikami norské sociálky měli být rodiče malých dětí, kteří reagovali emocionálně na to, co nazývala „propagandou proti Barnevernetu.“ Lidé v tomto regionu jsou podle ní velmi negativně citliví na to, čemu říkají arogance moci, přičemž je prý rozšířený postoj, že kdo nekomunikuje, tak něco skrývá. Napadá mě, není náhodou prakticky v každé svobodné a demokratické společnosti nedostatečná ochota ze strany politiků a úřadů uspokojivě informovat o důležitých rozhodnutích důvodem k podezření z nekalostí?

Paní ex-velvyslankyně nemohla samozřejmě nechat nit suchou ani na skutečnosti, že zaostalost Česka se projevuje mj. i v tom, že zde není zákonný zákaz fyzických trestů dětí. Plácnutí na zadek je podle ní široce akceptované jako součást výchovy dětí, hlavně mimo větší města, postěžovala si publiku.

Vinu přikládala paní Sletnerová i českým médiím a jejich honbě za ziskem: Několik hlavních médií mělo být podle ní pod ostrým ekonomickým tlakem a v norské kauze viděli možnost většího nákladu, což mělo jít na úkor objektivity.

Dalšími viníky jsou údajně i bezskrupulózní čeští politici, kteří použili tento případ cynicky jako téma pro voliče. Ve zjevné narážce na novopečenou senátorku Jitku Chalánkovou proto zmínila volby do senátu, když mluvila o kandidátce podporující Evu Michalákovou, která se do horní komory dostala o pět hlasů.

 

Česko se spiklo proti Norsku

Takže si to celé shrňme. Viníků toho, proč paní Sletnerová narážela ve funkci velvyslankyně na řadu problémů, bylo hned několik: Postkomunistické uvažování lidí v Česku, přecitlivělí čeští rodiče, nepokroková česká výchova, údajně senzacechtivá česká média i populističtí čeští politici. Celé Česko se zkrátka spiklo proti ní, resp. samotnému Norsku.

Vina tedy podle ní leží na straně Česka a jedinou norskou chybou bylo, že severská země kauzu „píárově“ alespoň na začátku nezvládla. Upřímně se divím tomu, že člověk s takto přezíravým postojem k Česku mohl působit na místě velvyslance v Praze.

Ať hledám, jak hledám, sebemenší připuštění toho, že vina by mohla být i na straně Barnevernetu, jsem nikde najít nemohl ani u paní Sletnerové, ani třeba ve vystoupení norského advokáta před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP), o němž jsem informoval v blogu Kradení dětí v Norsku je součástí státní politiky. Smysl některých lidí pro sebereflexi je jednoduše naprosto nulový.

Norsko ústy svého právního zástupce u ESLP fakticky přiznalo, že odebírání dětí je součástí státní politiky. Čekat ale od těchto lidí alespoň drobné připuštění toho, že chyba mohla být i na straně norského systému ochrany dětí, je dnes skoro jako čekání na Godota.

 

převzato z blogu autora, titulek upraven redakcí