Lidovci zas o něco levicovější
Autor: Lukáš Kovanda | Publikováno: 09.05.2004 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Vraťme se k lidovkyním. Ano, v naší společnosti stále přetrvává určitá „diskriminace“ žen. Tato „diskriminace“ je však způsobena objektivními skutečnostmi. Ženy nemají o nic horší předpoklady vykonávat stejnou práci, třeba právě práci v politice, jako muži, pokud vezmeme v potaz čistě pouze hledisko mentální. Z biologické stránky věci je valná většina žen budoucími nebo současnými matkami a čas strávený výchovou dětí může muž využít ve prospěch zlepšování svých pracovních dovedností, což ženu objektivně diskriminuje.

KDU–ČSL je bezesporu stranou, která je v Česku nejblíže pomyslnému středu osy levice–pravice. Během prvního březnového víkendu se tato strana přesunula zas o kousek doleva. Co se stalo? Členky lidovecké strany založily po vzoru komunistických a socialistických kolegyň svou vlastní vnitrostranickou frakci, jejímž cílem je dosáhnout třetinového zastoupení žen ve vedení KDU–ČSL. Jak šlechtené, Zuzka Rujbrová a Jana Volfová mají ze svých následovnic jistě radost. Zejména proto, že dochází k popření jednoho z pilířů demokracie, svobodné volby jednotlivce, a to na úkor sociálního inženýrství, jež se dnes jako blesk šíří celou Evropou. Více žen v politice, více francouzských filmů v kinech, více dotací neefektivním – to jsou hesla, jimiž se sociální inženýři zaštiťují a lidé jim často tleskají, neuvědomujíc si nebezpečí plíživého procesu nastolení skrytého diktátu nejen bruselských demiurgů. Evropská horečka schvátila nyní i lidovce, což při současném postavení strany není nikterak překvapující, účast v socialistické vládní koalici vyžaduje socialistické manýry.

Lidovci, či spíše lidovkyně tak svým voličům a veřejnosti zřetelně ukázali, pro jaké ideály a společenské řády bijí jejich srdce, ukázali, že uměle stanovené kvóty jsou jim bližší než leckdy nepříjemná a nevyvážená rozhodnutí jednotlivců řízená svobodným a racionálním uvažováním. Proč se těmito záležitostmi vůbec zabývat? Tyto jednotlivosti jsou samy o sobě zcela marginální, jejich agregací však dospíváme k poznání, že mezi námi stále žije spousta těch, kteří by rádi vpašovali své vlastní preference, zájmy a světonázory do preferenčních uspořádání jiných. Komunisté na to šli příliš okatě a agresivně, což je nakonec stálo hlavu. Dnešní samozvaní plánovači jsou poučenější a šikovnější, ale o to nebezpečnější, jelikož jimi vyvolaný proces může trvat déle než pouhých čtyřicet let a v konečném důsledku napáchat srovnatelné nebo i vyšší škody.

Vraťme se k lidovkyním. Ano, v naší společnosti stále přetrvává určitá „diskriminace“ žen. Tato „diskriminace“ je však způsobena objektivními skutečnostmi. Ženy nemají o nic horší předpoklady vykonávat stejnou práci, třeba právě práci v politice, jako muži, pokud vezmeme v potaz čistě pouze hledisko mentální. Z biologické stránky věci je valná většina žen budoucími nebo současnými matkami a čas strávený výchovou dětí může muž využít ve prospěch zlepšování svých pracovních dovedností, což ženu objektivně diskriminuje. Stejně bychom mohli argumentovat, že muž je objektivně diskriminován nižší průměrnou nadějí na dožití při narození. Biologicky je prostě dáno, že ženy se dožívají téměř všude na světě vyššího věku než mužští protějšci. Požadují snad muži kompenzaci v podobě vyšších starobních důchodů?

Možná namítnete, proč se o dítě nemůže starat muž. Ano, i to je možné a v poslední době tento model získává na oblibě. Získává na oblibě úplně spontánně a bez donucovacích kvót. Jednotlivé rodiny samy poznají, co je pro ně efektivnější. Pokud rodinná preferenční agregace ukáže, že dané rodině přinese vyšší blahobyt práce ženy a mužova výchova dítěte, je pak zcela legitimní a společensky prospěšné takový postup zvolit. Analogické je to i v dalších rovinách. Zjistí-li firma, že zaměstnankyně přinese svou prací i při započtení případných ztrát způsobených absencí související s mateřstvím vyšší zisk než zaměstnanec, nikdo uvedené firmě nemůže bránit zaměstnat tuto ženu. Pokud volič shledá, že kandidátka lépe vystihuje a prosazuje jeho postoje a zájmy než nějaký jiný kandidát, zvolí tuto ženu.

Jestliže uvěříme v racionální uvažování jednotlivců a nebudeme nijak zasahovat do společenské spontánní evoluce, dospějeme k optimálním výsledkům. Budeme-li však požadovat umělé zásahy do evoluce, budou výsledky vždy suboptimální. Kvóty splňující političtí zástupci budou v nižší míře reprezentovat preference voličů, kvótám vyhovující francouzské filmy budou v kinech navštěvovány užšími skupinkami diváků než hollywoodské blockbustery a kina tak nebudou profitovat, společenský blahobyt bude nižší – toto je jen část negativních výsledků, ke kterým spěje mílovými kroky současná Evropa a ke kterým další krůček učinily ženy strany lidové. V konečném důsledku popřely samy sebe, daly najevo, že přirozeným způsobem se „nahoru“ nedostanou.

Vyšlo v Portálu 2/2004