Francouzský arogantní centralismus v kombinaci s německou precizní důkladností vytvořily v Bruselu děsivý byrokratický systém, kterým si tamní elity odcizily evropskou veřejnost. Přehnaný důraz na budování unijních institucí a arogantní úřednické prosazování integračních kroků cestou dalších a dalších regulací, opovrhování názory veřejnosti členských zemí a nakonec ovládnutí Bruselu progresivistickou ideologií učinily z EU kontroverzní vyhraněný politický projekt prosazovaný nedemokratickými metodami.
Vedle těchto omezení však v Islámské republice existuje velmi živý a autentický politický život, vyhrocené soupeření konzervativních a progresivních politických sil na všech úrovních, parlament je místem skutečných politických bojů atd. To je v regionu zcela výjimečné. Íránská regulovaná polodemokracie na jedné straně vynucuje oddělování pohlaví na veřejnosti, tradiční oděvy a formální cudnost žen, na druhé straně je však veřejná a politická aktivita žen normální, stejně jako garantované zastoupení etnických a náboženských menšin v politickém životě.
V hysterii nad záběry jednotlivých lidských tragédií migrantů, kterou média a politici rozehrávají, a ve vlně solidarity s nešťastnými běženci, kterou mají v evropské veřejnosti vyvolat, zanikají souvislosti daleko podstatnější, které s dnešní vlnou migrace do Evropy souvisejí, ale nemluví se o nich vůbec.
Nadcházející desáté výročí vstupu České republiky do Evropské unie bude nepochybně reflektováno a komentováno z mnoha stran. Pro mě to je příležitost zamyslet se trochu obecněji a komplexněji nad celým fenoménem evropské integrace a připomenout si její motivy, hybné síly a křižovatky a pokusit se postihnout některé důležité příčiny a perspektivy dnešní nezpochybnitelné krize Evropské unie.
Dnes, zdá se, se bude sarajevský scénář opakovat, tentokrát v dva roky občanskou válkou zmítané Sýrii. Scéna je více než podobná, aktéři z části totožní, možné důsledky eskalace konfliktu však ještě daleko brizantnější než tomu bylo na Balkáně první poloviny 90. let.
Dění kolem MUS však vede k závěru zcela opačnému - potvrzuje nezbytnost rychlé a úplné privatizace, jíž Václav Klaus prosazoval. V Mostecké uhelné k úplné privatizaci nedošlo, stát si tam ponechal příliš velký podíl, a tak mohl vzniknout dnešní podivný spor, který řeší švýcarský soud.