Marx měl možná přece jen pravdu, i když ne v roce 1848, kdy mluvil o strašidlu revoluce obcházející Evropu – tenkrát konzervativní proletariát nehodlal zlikvidovat kapitalistickou společnost – teprve dnes nová třída polovzdělanců z humanitních fakult uvěřila revolučnímu příslibu, že lze během „jedné generace odstranit veškerou nespravedlnost na světě” a vybudovat rovnostářskou internacionální společnost.
Je děsivým paradoxem, že antirasistické hnutí vyvolává rasismus a škodí těm, jimž údajně hodlá pomáhat. A co je ještě absurdnější, exportuje rasovou nevraživost a nenávist vůči bělochům a jejich dějinám do Evropy, která zlikvidovala otroctví po křesťanské konverzi Říše římské (313), znovu ve vrcholném středověku, a když přece jen v zámoří opět vzniklo, dokázala nakonec Británie zrušit obchod s otroky (1807) a s použitím své flotily většinu obchodních cest z Afriky přerušit.
S takovou zásadou připravujeme svým dětem a vnukům černou budoucnost. Celonárodní karanténa je cestou do pekel. Světová krize bude mít stokrát víc obětí, než těch pár desítek, které nám hrozí. Vláda se má rozhodnout pro menší zlo. Apelujme i v této pozdní hodině na politiky, aby okamžitě otevřeli školy, obchody i restaurace.
Konzervativci celého světa jsou dnes ve smutku, sir Roger po sobě ale zanechal veliké dílo, zdůrazňoval vděčnost, zbožnost, noblesu i pět švestek obyčejných věcí života, jak by řekl Karel Čapek, čili rodinu, přátelství a domov. Nikdo se v obraně západní civilizace, jež se před naším zrakem hroutí, za posledních 50 let nevyjádřil lépe a inteligentněji.
Britská královna má za sebou tolik rodinných krizí svých dětí, až to vypadá, jako by královskou rodinu snad pronásledoval zlý osud. Princové a princezny mají sloužit národu, což znamená být příkladem řádného rodinného života, zastupovat královnu i státní moc a svým vystupováním udržovat etiketu a ceremoniály monarchie. Zatímco Alžběta II. za svého dlouhého panování 68 let vykázala přímo heroické sebeovládání dle nepsaného motta aristokratické tradice, nikdy si nestěžuj, nikdy nic nevysvětluj, a stala se nejoblíbenější královnou, co sahá paměť, jejím dětem se to nikdy nedařilo, vyrůstaly v uvolněné době a důstojně se pohybovat na otevřeném jevišti veřejného zájmu vyžaduje nadlidskou sílu.
Před našima očima se západní Evropa stává, tak jako tradičně severní Amerika, útočištěm milionů politických a ekonomických běženců, kteří prchají hlavně ze zemí sužovanými hladem, politickou zvůlí, válkou, či terorismem.
Ještě nikdy za třicet let, co čtu The Economist, ten úžasně informovaný a s velkou erudicí psaný časopis, jsem nezažil takovou snůšku nepravd a protimluvů.
Tolik jsem si přál, a se mnou jistě i 120 milionů euroskeptiků, aby měla revoluční řecká vláda revoluční kuráž, odmítla diktát europolitiků a s trochou štěstí vypadla z eurozóny.
„Pokud euro padne, zhroutí se i Unie,“ prohlásila kdysi německá kancléřka (Bundestag, 19. 5. 2010) a ze stejného důvodu se rozhodla na spiklenecky tajném zasedání ekonomické rady eurozóny v létě 2012 nenechat Řecko padnout.
V Edinburghu se po desetiletém budování a dopravních kalamitách rozjely tramvaje. Projekt trval dvakrát déle, než se plánovalo, stál dvakrát tolik a trať je poloviční (14 km). No comment brání se magistrát. Ovšem, stát není firma, nekoná racionálně, a bankrot mu nehrozí, může zvýšit daně.
57 článků (6 stránek)