Většina lidí stále nějak žije v iluzi, že socialismus je doménou východní bývalé, nikoliv západní budoucí Evropy. Chyba lávky. Tahle iluze se možná zrodila ze setrvačnosti. Řada lidí ještě pořád v duchu žije někdy v devadesátých letech, kdy tohle platilo. Lidem, kteří na tuhle vějičku věří, ale unikla jedna podstatná věc:
Na tomto místě jsem opakovaně mluvila poněkud netradičním tónem o inflaci. Mnohokrát jsem tu v posledních letech říkala, že bezprecedentní politika světových centrálních bank musí zákonitě vést k inflaci.
Problémem do budoucna je, že vedení EU zneužilo situaci, kdy lidé propadli panice, a pod rouškou pandemie prosadilo plán Next Generation EU, jehož součástí jsou společné dluhy členských zemí EU a jednou i společné daně. Vedení EU se tak podařilo prosadit to, o čem se dlouho mluvilo a nikdo neměl odvahu a sílu to realizovat. To právě takhle se obchází vůle jednotlivých národních států.
Podle teorie, na jejímž základě eurozóna vznikala, by měly být všechny dluhy všech členských zemí úročeny téměř stejně. Jenže tomu tak není – například rozdíl mezi dluhem německým a řeckým v létě 2019 činil 2,6 procentního bodu! To je moc. Jen to ukazuje, že trh vidí mezi dluhy jednotlivých států dramatické rozdíly. Což zase dokazuje, že dluhová krize není ani omylem vyřešena.
Například ve Švýcarsku měli v roce 2007 ukazatel na 26,3 % a v roce 2018 ho mají jen na 28,1 % – a Švýcarsko je jistě bohatou a rozvinutou ekonomikou, kterou i Němci chtějí dohnat. Spíše je to tedy obráceně: vysoké daně každou ekonomiku dusí.
Kvantitativní uvolnění tak zcela vědomě a oficiálně do ekonomiky zavádí novou formu socialismu, v němž je soukromé vlastnictví nahrazeno vlastnictvím centrální banky. To je prakticky kolektivním státním vlastnictvím, protože centrální banka není soukromá. Není to tedy dřívější sovětský či čínský socialismus, ale je to úplně nová forma svého druhu, která však definici socialismu dokonale splňuje. A stejně jako sovětský socialismus je rovněž neefektivní.
Mluvit o Řecku se možná může zdát vzdálené. Nás přeci zajímá, jak se máme my tady a teď postarat o naše peníze. Tak proč do toho tahat Řecko? Ale všechno souvisí se vším.
Řecko by dost dobře mohlo být jakýmsi předobrazem toho, jak bychom taky mohli my sami dopadnout. Zvláště poté, co druhá z obou obřích hospodářských krizí, totiž ta aktuální v roce 2020, drtivě dopadla i na české veřejné finance. A to už by naši kapsu zajímalo hodně.
Napadlo vás někdy, jak obrovská paralela je mezi naším přístupem ke covidu a k ekonomice? Ne? Tak vězte, že to není paralela čistě náhodná. Je to důsledek našeho - míněno civilizačního - přístupu k přírodním či „evolučním“ jevům.
Konkrétní příklad? Za „normálnějších“ okolností by při recesi prudce vzrostla nezaměstnanost, bankrotovaly by slabé a historicky přežité firmy. Uvolněné pracovní síly by se přelily do nově vznikajících startupů. Nic takového se ale neděje, protože vládní dotace platí na dluh pracovní sílu za to, aby seděla doma a nepracovala. Nové firmy nemohou vnikat, protože jim chybí lidé. Ano, je to kuriózní, ale dnes v recesi není možné sehnat zaměstnance!
Čím víc - tím víc. Čím víc se do ekonomiky šťourá – tím hůř se všichni vespolek máme. Ano, skutečně se nacházíme v historicky unikátní době. Před rokem 1989 jsme zažili lecjaké ekonomické šílenosti, ale například ještě nikdy lidstvo nemělo zkušenost se zápornými úroky. Výraz záporné úroky byl dokonce považován za protimluv asi jako záporný čas. Vítejte v RVHP 2.0.
271 článků (28 stránek)