Dokumentarista Jiří Ovečka natočil reportáž z prostředí české muslimské komunity. Vzápětí se stal terčem útoku ze strany strany politicky korektních českých pseudointelektuálů. Takzvaní „bojovníci za lidská práva“ se neštítili ani trestního oznámení a stížnosti u Rady pro televizní a rozhlasové vysílání.
Představte si, že by pan doktor Uzel musel čelit útokům radikálních pedofilů, kteří odmítají přijmout kritiku o společenské nebezpečnosti svého chování nebo, že by se Dr. Plzák obával atentátů podvedených manželů, kteří se nevyrovnají s vysvětlením, že lidé jsou ve svém rozhodování, alespoň co se týká výběru partnera, svobodní.
Kolik tureckých žen a dívek bude ale muset v Evropě ještě zemřít, než se sami přistěhovalci otevřeně postaví proti vraždám ze cti, nuceným manželstvím, domácímu násilí – silně zakořeněným tradicím v islámských zemích? Kolik generací může trvat, než muslimové začnou chápat pojem svoboda, kterému často nerozumí ani Evropané
Předseda vlády v Brandenburku, Matthias Platzeck (SPD), podlehl začátkem letošního roku diplomatickému tlaku Turecka. Na jeho popud byla z učebních osnov zemského Ministerstva pro vzdělávání vyjmuta informace o vyvraždění 1,5 miliónu Arménů ve dvacátých letech minulého století.
Žena v islámské společnosti naopak chápe svou podřízenou roli, její mužský protějšek ji to, když tak, bitím připomene. Ví, že má rodit muslimské děti. Nesmí se líčit, poslouchat hudbu, řídit vůz a navštěvovat bary. Slibovaný ráj se jí však ani přesto netýká.