Podpořte nás v boji proti propagandě mediálního a politického mainstreamu!
Budeme vám vděční za pravidelné příspěvky v jakékoli výši. Můžete se spolehnout, že ani jedna koruna z darované sumy nepřijde nazmar. Předem děkujeme. Společně zvítězíme!
Číslo účtu: 2700168305 / 2010, Fio banka a.s., Variabilní symbol: 002
Ze zahraničí: IBAN: CZ2320100000002700168305, BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX
Nelze nezmínit i možné úspory omezením výdajů na Evropskou unii, které jsou také nemalé (ty přímé, a ještě více ty nepřímé, které nikdo nepočítá). Nebudou-li tyto naše výdaje, nebudou ani příjmy, ale vadí to? Vadí, že budeme mít méně ošklivých dětských hřišť standardizového evropského typu, že budeme mít méně – pro pár jedinců budovaných – cyklostezek, méně sporných rozhleden, méně progresivisty protlačovaných zelených, genderových a multikulturálních projektů? Drtivé většině lidí chybět nebudou.
Na tuto krizi jsme nebyli připraveni, ne Babiš, Vojtěch či Prymula, ale my všichni. A s námi celý svět. Částečně i proto, že se na podobné krize připravit nelze
Na začátku 90. let jsem hledal, a spolu se mnou lidé podobných názorů, jak výstižně a srozumitelně nazvat naše ideové ukotvení – a musím se přiznat, že vhodný název hledám dodnes. Pohybovali jsme se mezi slovy liberální a konzervativní, ale na obou nám něco vadilo. Washingtonský Heritage Foundation v roce 1993 znovuvydal klasický text Russella Kirka, původně napsaný v roce 1953, o kterém jsme – v době smrti Stalina a Gottwalda – v naší zemi samozřejmě nic netušili. Proto bylo to nové vydání tak cenné. V knize The Conservative Mind (mé výpisky jsou z 26. 1. 1993) autor napsal: „konzervatismus není ideologie. Je to stav mysli. Je to typ charakteru člověka“. Velmi se mi to líbilo.
Kéž by měl pravdu. Ale i kdyby měl, ekonomické dopady tu určitě zanechají dlouhodobou stopu. Přijměme dnešní krizovou situaci jako příležitost bořit příkopy uvnitř naší země s vědomím, že jsou věci důležitější než ty zdánlivě aktuální politické. Chovejme se jako příslušníci jednoho národa
Mnozí se obávají pokračování či dokonce zesilování existujících trendů, což vyplývá z toho, že se dnes otázka školství stále více dostává do rukou aktivistických pokrokářů či progresivistů, kteří – jak ukazuje vývoj na Západě – univerzity fatálně proměňují a zabraňují v nich existenci svobodného diskursu. Poslední větou debaty bylo, že bychom měli „bránit alespoň to, co u nás přežívá, abychom nespadli do stejné pasti“. Přiznávám, že mnohé z toho, co jsem tu teď napsal, už je obsaženo v podkladovém textu Jiřího Weigla. Ten byl konzistentní a koherentní.
Opět se ukázalo, že demokratické uspořádání nepřijímají, pokud není výsledek voleb takový, jaký by si přáli oni. Není to nic nového. Stalo se to opakovaně v minulosti, např. při volbě prezidenta Zemana, při výsledcích parlamentních voleb, v nichž uspěla strana premiéra Babiše a v mnoha dalších případech. Výsledek demokratických voleb nepřijímají.
Vývoj evropské společnosti byl v průběhu staletí a tisíciletí pomalý, nelineární, opakovaně přerušovaný, ale souhlasím s výrokem prof. Elsta z roku 1991, že „evropská historie byla ve své podstatě procesem odmítání supranacionálních dynastických států – jako byla Otomanská říše, Habsburské císařství, Napoleonovo impérium, Hitlerova věčná říše i Stalinův komunistický projekt“. Chápu to tak, že byla úsilím o likvidaci dynastií a říší, které lidskou svobodu a autentickou demokracii neumožňují.
Všichni naši patolízalové v roce 2003 s americkou politikou v Iráku souhlasili, i když bylo zřejmé, že touto cestou byl destabilizován Blízký východ, který se stal naprosto rozvráceným regionem (a do jisté míry i proto zdrojem masové migrace do Evropy). Dnes už v USA s tím, co Spojené státy udělaly v roce 2003 v Iráku, nesouhlasí nikdo politicky aspoň trochu relevantní.
Mohl bych citovat ještě dlouho, ale je více než zřejmé, že jsem dostal časopis lidí, kteří se zaštiťují Amerikou, ale kterým o naše země nejde. Jde jim jen o to, že není po jejich. Proto se opět cítí bezmocní.
Vůbec také nechápou, že bylo Trumpovo vítězství vítězstvím jiné Ameriky než té jejich. Přesto se jim daří tvářit se, že v tom žádný rozpor není. Mají to usnadněno tím, že nám, ve střední Evropě, Amerika málo rozumí.
Není náhodou, v které zemi to vzniká. Politicky nekorektně říkám, že mám obavu, že nejšílenější věci v Evropě skoro vždy vznikaly v Německu, spíše než na východě Evropy. Proto dávejme pozor. Někoho možná zmate dosavadní dobrovolnost účasti v tomto systému. Nebude to tak dlouho. Brzy vznikne atmosféra nucené „dobrovolnosti“, bude to prostě politicky korektní. Odhaduji, že bude přechod k povinné účasti v tomto systému velmi rychlý. Čínské „social scoring“ už není daleko.
61 článků (7 stránek)