Leckde bylo sčítání hlasů přerušeno pro poruchy proudu, jinde pro únik vody, jinde pro nedostatek barvy do tiskáren, jinde pro nedostatek hlasovacích lístků. Nechápeme podivné výpadky průběžných informací o volebních výsledcích v některých státech v průběhu volební noci a následných hodin, ani následné skokové změny průběžných výsledků. To vyvolává nejrůznější podezření. Oprávněně. My Češi také nechápeme možnost volit řadu týdnů předem.
Vydedukovat z tohoto typu uvažování, že máme obětovat staré lidi za hladký chod ekonomiky, je hrozivou manipulací společenského diskursu technokratickým stylem myslících lidí, kteří jsou nezasaženi společensko-vědním uvažováním. A zdravým rozumem.
korespondenční hlasování, které se v těchto volbách stalo masovým a o výsledku pravděpodobně rozhodujícím fenoménem, znamená mimo jiné zjevné opuštění principu tajnosti voleb, který je pro jejich nespornost, a tím i demokratickou legitimitu zásadní;
Klasický učebnicový pohled ekonomů říká – a bylo to respektováno po celá staletí – že je rozpočtový deficit státu zlo a nezodpovědnost. Platí i to, že čím větší deficit, tím větší zlo. Zde může ekonom skončit a eventuálně připustit, že sice existují výjimky jako války, ale je třeba připomenout, že ty většinou způsobují naprostý rozvrat financí státu a vedou k vysokým inflacím, které likvidují peněžní systém. Často je následkem i rozvrat politický a společenský.
Bylo to však nesmírně nákladné (pro mnohé frustrující) i lidsky. Obyvatelé východního Německa se stali objekty sjednocení, nikoli subjekty postkomunistické transformace. „Transformoval“ je někdo jiný. Přišli o šanci vyrovnat se s komunismem sami, svým úsilím, svým transformačním projektem, pro pocit člověka tak důležitou vlastní zásluhou, nikoli penězi svého bohatého bratra. Když to říkám na východě Německa, tleskají mi. Na západě Německa mne nechápou. (Asi jsou v tom reminiscence slavného výroku Konrada Adenauera – po druhé světové válce –, že na východ od Labe už jsou ruské stepi.)
Ve svém televizním rozhovoru jsem ke své původní odpovědi dodával, že celý dnešní chaos interpretuji jako dlouho připravované pokračování, rozvíjení a tragické vyústění tzv. „kulturní“ revoluce, která byla v USA a v části západní Evropy (primárně ve Francii a Německu) zahájena již v 60. letech minulého století. (O tom velmi přesvědčivě v tomto sborníku píše Ivo Strejček). Vypadá to tak, že tato revoluce právě dnes „dozrává“ a že přináší své vysoce „jedovaté“ plody. Já je jako jedovaté a zhoubné vidím.
Našim spoluobčanům jsme dostatečně jasně a hlasitě neřekli, že nedílnou součástí tzv. „vítací kultury“ je odmítání kultury a civilizace naší. Někteří z nás před tímto nebezpečím mnohokráte varovali. Varovali jsme dostatečně hlasitě? Jasně a pochopitelně? Byli jsme přesvědčiví? Využili jsme všechny možnosti? Nebyli jsme i trochu líní? Nebo byly jakékoli naše šance v éře politické korektnosti beznadějně malé? Byla naše bezmoc opravdu tak velká?
Čeští politici měli sdělit ministru Pompeovi, že se velmi obáváme, co se stane, pokud tyto extrémistické síly v USA zvítězí. A bohužel se zdá, že vývoj k tomu směřuje. Měli mu říci, že se vítězství těchto levicových extrémistů v USA obáváme více než čínského politbyra, protože pro udržení naší svobody a tržní ekonomiky představují bezprostřednější hrozbu. Upadnou-li USA do zmatků a levičáckých experimentů, bude ztracena i svoboda v Evropě a ve světě.
Ani v situaci za našich životů neznámého pádu ekonomiky a bezprecedentního nárůstu státního zadlužení není možné zůstávat u vládních opatření s krátkodobým efektem. Ta mají vůči nejnepříznivějším ekonomickým jevům současnosti v nejlepším případě pouze odkladný efekt. Je třeba jít dál. Je nezbytný koncepčně systémový pohled. Vláda musí mít odvahu a ambici sáhnout i do podstaty našeho ekonomického systému.
Šlo o historický a vysoce symbolický okamžik. Byla to „demonstrace“ za svobodu a demokracii, nikoli za politickou korektnost, v níž se svoboda a demokracie v Evropě a na celém Západě přeměnila. Churchillova socha do Prahy patří. Stejně jako socha (sovětského) maršála Koněva.