Perzekuce čsl. důstojnického sboru v letech 45-48 a po "vítězném" únoru

Autor: Marek Skřipský | Publikováno: 14.3.2007 | Rubrika: Historie
Lev

Přestože hlavní těžiště práce bude spočívat v době po únoru 1948, chci ve své práci rovněž ukázat, že čeští a slovenští důstojníci byli obětí „drobnější“ perzekuce už od roku 1945, kdy komunisté na vlivných místech ve spolupráci se sovětskými tajnými službami a za pozoruhodné nečinnosti demokratických politiků, včetně prezidenta Beneše, uskutečňovali svůj plán, který mohli plně realizovat po úplném převzetí moci.

Tyto děje mají přirozeně původ už v dobách druhé světové války, jak bude ukázáno.

Podrobněji se hodlám zastavit u role Obranného zpravodajství ( OBZ ) v čele s neregulérním generálem Bedřichem Reicinem, kterou považuji vzhledem k tématu za klíčovou. Bude také popsán rozsah uskutečněných čistek a jejich dopad na armádu jako celek . V závěru se krátce zamyslím, jak komunistická perzekuce důstojnického sboru změnila pozdější vnímání armády mezi českou a slovenskou veřejností.

 1945 – 1948. Plíživá perzekuce v době limitované svobody

 Osmého května 1945 skončila v Evropě druhá světová válka. Československo bylo osvobozeno od nacismu a po letech okupace si mělo také vytvořit novou poválečnou armádu. Již od dob první republiky – navzdory prvotnímu antimilitarismu části obyvatelstva – měla armáda ve společnosti vcelku dobrý zvuk. Těsně po druhé světové válce se pozitivní vnímání armády ještě prohloubilo, jistě díky působení českých a slovenských vojáků na třech frontách i v domácím odboji.

 Během druhé světové války se navíc zrodila druhá generace „českých válečníků“, jejichž odkaz, společně s legionářským odkazem první světové války, mohl logicky tvořit tradici a bojový duch nově vznikajícího vojska. Tak se ale nikdy nestalo.

Mezinárodní dohody vítězných mocností v Teheránu a na Jaltě přiřkly Československo do oblasti sovětské sféry vlivu, což předurčilo jeho budoucí ráz, který se měl projevit i na podobě nové armády. Stalinův Sovětský svaz hodlal prosadit v jím „osvobozených“ zemích komunistický politický model a vydatně mu v tom pomáhaly exilové komunistické reprezentace, včetně Ilegálního výboru Komunistické strany Československa, vedeného Klementem Gottwaldem.

Již v průběhu války se na východní frontě snaží komunisté získat vliv v našich vojenských jednotkách[1] a nahrává jim i situace, že na rozdíl od západní fronty má československá armáda v SSSR nedostatek důstojníků. Komunisté vyvíjejí od roku 1941 velkou snahu, aby byli právě jejich lidé školeni do velitelských funkcí. Většinou tyto snahy selhávají, nicméně tam, kde se uchytí, dokáží vytvořit velmi aktivní centra, které postupují plně podle sovětských přání a shromažďují informace, jejichž význam bude doceněn teprve po skončení války. Mnoho komunistů působí v SSSR jako takzvaní osvětoví důstojníci. Typickým příkladem je Bedřich Reicin o němž bude podrobněji pojednáno v jiné kapitole.

Koncem roku 1942 komunisté získávají do svých služeb podplukovníka Ludvíka Svobodu, do té doby ne příliš schopného velitele náhradního praporu pěchoty, kterého koncem roku 1944 Sověti dotlačí až do funkce velitele československého armádního sboru.

Svoboda zpočátku rozhodně nebyl komunistou a způsob, jakým se ocitl v rudém šiku je poměrně zajímavý. Nechme mluvit plukovníka Františka Moravce : „… (Svoboda…pozn.aut.) byl pozván na večeři několika sovětskými důstojníky. Zatímco popíjel vodku, provedli agenti NKVD prohlídku jeho bytu. Našli Svobodův deník, v němž…projevoval názory na to, co se nazývá největším sociálním experimentem v dějinách lidstva. Jeho kritika byla velmi ostrá. Druhého dne byl Svoboda předvolán na velitelství NKVD…Buď se plně dá do služeb komunistické strany…nebo ponese důsledky svých poznámek, vyjádřených v deníku…Slaboch Svoboda se podvolil a stal se nedůstojnou loutkou v rukou politických pirátů.“[2]

Už během války probíhá spor mezi většinou důstojníků a komunisty, kteří chtějí propagandisticky poslat naše vojáky, co nejrychleji do boje, bez ohledu na nutnost potřebného výcviku. Tentokrát je komunistický nápor odražen a dobrá příprava se českým a slovenským vojákům dobře hodí v několika úspěšných bojích, zejména při slavném osvobození Kyjeva.

Na podzim 1944 v průběhu karpatsko dukelské operace porušuje sovětský maršál Koněv veškeré dohody s exilovou ČSR, když odvolává zkušeného a schopného generála Kratochvíla z velení československého armádního sboru. Na jeho místo je dosazen „spolupracující“ generál Svoboda, který žene své muže do nesmyslných jatek na kótě Wrócanka. Prezident Beneš, ani ministr zahraničí Šrámek však z naprosto nepochopitelných důvodů proti porušení uzavřených dohod neprotestují. A ticho zachovávají i tehdy, když Sověti maří snahu generála Antonína Hasala provést na Podkarpatské Rusi mobilizaci rusínského obyvatelstva do československé zahraniční armády.

První politické kroky, které varovně symbolizují, co poválečnou armádu čeká, jsou obsaženy v Programu československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků z dubna 1945. Program měl být údajně kompromisem, na němž se shodla londýnská i moskevská emigrace. Ve skutečnosti však jednoznačně vyhovuje spíše komunistické reprezentaci, zatímco ta londýnská na všech frontách ustoupila. Své jistě sehrálo i levicové smýšlení prezidenta Beneše a jeho touha mstít se po válce svým oponentům. Beneš a lidé, které si pro jednání s moskevskou emigrací vybral (a nebyl mezi nimi nikdo smýšlející napravo od středu) tak komunistům v některých oblastech rádi vyhověli.

Celkové vyznění dokumentu je silně levicové, socialistické a dává tušit jasné omezení politických svobod, jakož i podřízenost vůči SSSR. Nebylo v něm zapomenuto ani na novou armádu. O legionářském odkazu ani slovo, zato se však můžeme dočíst následující : „Vláda…chce ještě více upevňovat bojovou spolupráci čsl. armády s Rudou armádou a vidí v ní vzor pro budování nové, skutečně demokratické…armády“[3] Po této víceméně komické citaci předkládám další, které se nesou v podobném duchu : „…organisace,výzbroj a výcvik nové čsl. branné moci budou stejné jako organisace výzbroj a výcvik Rudé armády.“ „…chce vláda jednou provždy skoncovat s tzv. „nepolitičností“ armády, u vědomí, že pod touto „nepolitičností“ bují reakční, antidemokratické a kapitulantské tendence.“… Zvláštní pozornost nutno věnovat výhově a uvědomění…především též osvětových důstojníků.“[4]

V těchto řádcích můžeme jasně vypozorovat přízrak podřízenosti sovětské vojenské doktríně, nástupu politických důstojníků a politizace nové armády, v níž se už nebude rozhodovat podle schopností, znalostí a osobních kvalit.

Již během války dali Sověti a „naši“ komunisté Benešovi jasně najevo, že by byli velmi rádi, kdyby někteří vysocí důstojníci byli odstaveni na vedlejší kolej a Beneš vyhověl. Například velitel Československé vojenské kanceláře v Londýně, plukovník František Moravec se měl po válce stát šéfem vojenské kontrarozvědky. Měl k tomu vynikající předpoklady – stál v čele prvorepublikové vojenské kontrašpionáže, svedl vítězný „boj o betonovou bránu“ s německým Abwehrem v letech 1936 – 1938 a z Londýna, kde vedl naši exilovou špionáž, se také podílel na řízení zpravodajských aktivit v protektorátu. Pro sovětské i československé komunisty byl však nepřijatelný. Jednalo se totiž o výrazně vlasteneckého důstojníka křesťanské víry, který se nikdy netajil silným odporem ke komunismu.

Londýnská emigrace tedy napodruhé v Košicích navrhla do vedení Obranného zpravodajství méně „provokativního“ majora Františka Sedláčka, avšak i jeho jmenování narazilo na hradbu nevole, když proti němu vystoupil sovětský generál Mechlis. Komunisté tak úspěšně protlačili do této funkce osvětového důstojníka, nadporučíka Bedřicha Reicina, který neměl žádné regulérní vojenské vzdělání a nikdy nevelel ani četě.

Podobný osud jako Moravce a Sedláčka potkal generála Karla Janouška, tvůrce a velitele československého letectva ve Velké Británii, jediného Čecha, který kdy dosáhl britské maršálské hodnosti.[5] Po válce měl velet novému československému letectvu, ale komunisté mu ukázali červenou kartu.

Ještě hůře dopadl vojenský velitel povstalecké České národní rady, generál Karel Kutlvašr. Ten byl dokonce na nátlak Sovětů a KSČ postaven na rok mimo službu a teprve roku 1946 mu bylo dovoleno vrátit se do armády. Pochopitelně, jen na necelé dva roky.

Velitel československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, generál Alois Liška, byl po válce jmenován velitelem vojenské akademie, což znamenalo vzhledem k jeho schopnostem a zkušenostem dost těžkou urážku. Ani on totiž nevyhovoval. Obětován byl i londýnský ministr národní obrany, pravicový generál Sergej Ingr, generál Miroslav a další.

To vše za plného vědomí a souhlasu nejvyššího velitele československé branné moci, prezidenta Eduarda Beneše, který nedokázal odmítnout sovětské požadavky, jako to učinili Poláci.

Přesto však měli postižení vojáci ještě štěstí. Po únoru 1948, kdy už komunisté nemuseli předstírat žádné zábrany, je čekal buď další exil anebo vězeňská cela.[6] Jiní jejich kolegové, kteří nepůsobili v zahraničí, jsou souzeni těsně po válce „lidovými soudy“ na základě směšných obvinění. Většinou se dokážou obhájit, ale několik jedinců končí za mřížemi. Odsouzení generálů Syrového a Gajdy nese jasné stopy Benešovy msty za spory v první republice, generála Prchalu, významného odbojáře a statečného vlastence, zachrání před vykonstruovaným procesem jen to, že se po válce nevrátí z ciziny.[7] Znám je také případ generála Klecandy, obviněného z kolaborace, proti němuž vedli komunisté během procesu nechutnou tiskovou kampaň. Klecanda byl nakonec obvinění zproštěn, ale zemřel za nevyjasněných okolností roku 1947

V tomtéž roce píše komunista Rudolf Slánský v Rudém právu, že v armádě bují velezrádné rejdy a volá po její očistě. Slánskému veřejně odpovídá generál Václav Petřík, který se pak právě za svou pádnou odpověď stává po únoru Slánského osobním vězněm.

Rád bych také zmínil osud československého generála Sergeje Vojcehovského, bělogvardějského emigranta a činitele prvního i druhého odboje, který byl již v květnu 1945 protiprávně unesen jednotkami sovětské SMERŠ[8] do Sovětského svazu. Oficiální místa „demokratického“ Československa let 1945 - 1948 se o Vojcechovského osud nikterak nezajímala.

To nejhorší mělo ale teprve přijít.

Období po únoru 1948. Začátek konce

 Okolnosti komunistického převratu v únoru 1948 jsou notoricky známé a nehodlám je zde proto popisovat, zaměřím se tedy na vlastní problematiku. Komunisté samozřejmě věděli, že i přes ústupky, které jim demokratičtí politici udělali, pro ně představuje armáda stálé riziko, které je třeba rychle eliminovat. Pracují na tom již od roku 1945 a v době těsně předúnorové mají zajištěné pozice, z nichž mohou chod armády významně ovlivňovat. V čele Obranného zpravodajství stojí nyní již plukovník Bedřich Reicin, který to v květnu 1948 dotáhne na generála a v křesle ministra národní obrany sedí – na úkor generála Ingra – generál Svoboda. Ten se sice maskuje jako nestraník, ovšem každému alespoň trochu politicky prozíravému jedinci je jasné, koho Svoboda zastupuje.

Reicin už má pečlivě připravený seznam nepohodlných vojáků, určených k okamžitému odstranění a Svoboda podle seznamu jedná. Čtyři dny po komunistickém převratu tak Svoboda podepíše propouštěcí dekrety na jejichž základě je z armády propuštěno 57 generálů, 1235 důstojníků a 540 rotmistrů a poddůstojníků[9] Začíná první vlna komunistických čistek v armádě. Do konce roku 1948 celkově armádu nuceně opouští 60 generálů, přes 200 plukovníků, více než tisíc podplukovníků, přibližně stejný počet majorů a přes půl druhého tisíce nižších důstojníků.[10]

Ludvík Svoboda tak roztrhal na kusy veškerou minulost vojáka, když se aktivně podílel na perzekuci svých někdejších druhů ve zbrani.

Z celkového počtu československého důstojnického sboru, který obsahoval 13 112 důstojníků, bylo jen do roku 1953, kdy skončily hlavní vlny čistek, propuštěno asi čtyři tisíce důstojníků. Z nich bylo 28 justičně zavražděno, více než tisícovka obdržela v nezákonných procesech mnohaleté tresty včetně trestů doživotního odnětí svobody. Pět set důstojníků putuje do protiústavně zřízených táborů nucených prací. A dalších 2500 komunisté úředně vystěhovali do míst, kde nebyl zrovna nejlehčí život.[11]

Kolika vojákům byl na „dobu neurčitou“ zaražen postup už asi nikdy nezjistíme, stejně jako počet těch, kteří byli převeleni na podřadné funkce.

Perzekuce, justiční vraždy a věznění šly armádou skutečně napříč. Postihly veterány ze západní i východní fronty, letce, pěšáky i tankisty, stejně jako bojovníky z domácího odboje, nebo čerstvé důstojníky, kteří chtěli sloužit své vlasti a nikoliv komunistickému režimu.

Ve věznicích a na popravištích se ocitá armádní elita. V lednu 1949 je na základě falešných obvinění spáchána justiční vražda na příslušníkovi prvního i druhého odboje, někdejším zástupci náčelníka hlavního štábu, generálu Heliodoru Píkovi. Nepomohly mu ani intervence několika vysokých důstojníků zahraničních armád a opavská petice za jeho propuštění, kterou dokonce podepsalo i pár komunistů. Jeho nadřízený, náčelník generálního štábu generál Bohumil Boček, je umlácen při výslechu, stejně jako veterán severoafrického tažení, generál Karel Lukas a několik dalších.

První „zastávkou“ zatčených důstojníků byl mnohdy neblaze proslulý hradčanský „domeček“ v Kapucínské ulici v Praze. Příslušníci Reicinova Obranného zpravodajství zde podrobovali zatčené nelidským výslechům, mučení a ponižujícímu zacházení. Domečku neomezeně vládl štábní kapitán František Pergl, podle mnohých názorů duševně nemocný sadista.

Velká část důstojníků se ocitla v táborech nucených prací, jejichž existence neměla žádné legislativní zakotvení. Tábory Mírov, Vykmanov, Rovnost, Nikolaj, Vojna, Bratrství, Mariánská nebo Bytíz byly svědky utrpení těchto zasloužilých vlastenců. Někteří z nich zdejší podmínky nepřežili. Za všechny jmenujme kupříkladu generála Jaroslava Hrabovského, plukovníka Jiřího Souhradu nebo podplukovníka Bohumila Dítě.

Po této destrukci důstojnického sboru se komunisté zbavují i svých vlastních soudruhů z armádních řad, kterým nikdy zcela nevěřili a obávali se nárůstu jejich moci. A tak jeden ze spoluautorů a vykonavatelů armádních čistek, Ludvík Svoboda, je v dubnu 1950 sesazen z ministerského postu a poté krátký čas vězněn. V letech 1955 až 1959 stál v čele vojenské akademie, předtím pracoval jako účetní v JZD a roku 1968 jej revoluční kvas Pražského jara vynesl do prezidentské funkce. Svoboda byl zrádce a zbabělec, jehož charakter v letech 1944 –1968 skvěle shrnul historik Jiří Fidler : „V každé jiné evropské armádě by byl generál,hazardující takovým způsobem se životy svých podřízených minimálně penzionován. V málo normálních poválečných československých poměrech se…dostal dvakrát do nejvyšších křesel a dvakrát – v únoru 1948 a v srpnu 1968 – se zachoval způsobem,který s pojmem důstojnické cti měl jen velmi málo společného.“[12] Na Svobodovo místo nastupuje vojín v záloze, JUDr. Alexej Čepička, homosexuální zvrácenec a člen Gottwaldovy rodiny. Čepička se stal téměř přes noc generálem a hned zavedl do armády bizarní kulty odkoukané od manýr některých sovětských maršálů a obecně směřoval armádu k ještě těsnějšímu kopírování sovětského vzoru. Za dobu jeho úřadu přichází do Československa sovětští vojenští poradci ( lidová kultura pro ně vymyslela přízvisko „poraděnkové“), kteří získali nad československou armádou absolutní dozor. Poradci seděli na všech stupních vojenských těles od praporu výše.

Z Čepičkovy iniciativy byly v září 1950 vytvořeny Pomocné technické prapory (PTP) určené pro „politicky nespolehlivé“, nepřátele režimu a také kriminálníky a zdravotně oslabené.

 Do armády se rovněž zaváděly sovětské předpisy a řády a proběhla další obměna velitelských kádrů. Ta skončila roku 1953, což je rok, který můžeme považovat za datum definitivního dokonání zkázy československého důstojnického sboru. Budování armády, v níž už nerozhodovaly schopnosti, vzdělání a vojenské ctnosti bylo dokončeno.

Sám Čepička se postupně stal přítěží i pro vlastní stranu. Smrt svého protektora Gottwalda přežil bez úhony, ale roku 1956 ho dvacátý sjezd KSČ zbavil všech funkcí a daroval mu politickou trafiku v podobě postu předsedy Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci.

 Bedřich Reicin a Obranné zpravodajství 1945 – 1951

 Jak bylo již výše napsáno, po osvobození usedl do funkce velitele Obranného zpravodajství (OBZ) komunistický kandidát Bedřich Reicin, který dostal na nátlak Sovětů a KSČ přednost před dvěma daleko kvalifikovanějšími nekomunistickými kandidáty. Kdo byl Bedřich Reicin a proč OBZ pod jeho vedením sehrálo tak důležitou roli při destrukci československého důstojnického sboru ?

Reicin se narodil v židovské rodině místního učitele komunity strážnických židů. Reicin se však vzepřel prostředí a namísto židovské víry se přimkl ke komunismu. V roce 1929 byl vyloučen z obchodní akademie za šíření komunistických letáků a později se stal funkcionářem Svazu komunistické mládeže, kde získal přezdívku „Kinderfricek“ Několikrát byl zatčen, ale vzhledem k nízkým trestům se objevily spekulace, že donášel policii. Existuje také podezření, že v letech 1939 – 1940 spolupracoval s gestapem. Fakt je ten, že s povolením nacistických orgánů vycestoval do Číny, přičemž i s manželkou vystoupil v Moskvě a dal se k dispozici Sovětům.

Spřátelil se s Klementem Gottwaldem a stal se redaktorem moskevského rozhlasu. Po napadení SSSR německými vojsky byl Reicin jakožto držitel protektorátního pasu automaticky zatčen a internován v táboře Oranki, kde tehdy pobývali čeští a slovenští vojáci, zadržení v sovětském záboru Polska. Je tedy pravděpodobné, že Reicin byl mezi vojáky vyslán na pokyn NKVD. Podle svědectví byl v Orankách dosti neoblíbený a on sám později vojákům z tohoto tábora projevoval averzi.

Reicin nikdy nebyl na vojně a neměl žádné vojenské vzdělání. V prvorepublikové ČSR se vyhýbal prezenční vojenské službě, avšak v únoru 1942 se v Buzuluku hlásí do řad československého samostatného praporu a nějakou záhadou je zařazen do důstojnické školy. Její velitel, nadporučík Janko (pozdější generál a ostřílený veterán mnoha bojů), si na Reicina opakovaně stěžoval a několikrát mu udělil důtku. Přesto se Reicin v květnu 1943 stal podporučíkem a zástupcem velitele čety. Ve velitelské funkci však vydržel jen chvíli a po krátké době nastupuje coby osvětový důstojník brigády. Tak potkává další komunisty, kteří byli do osvětové služby dosazeni Sověty, aby šířili jejich propagandu. Už tehdy Reicin těsně spolupracuje se sovětskou tajnou službou NKVD a to přes majora NKVD Kambulova. Společně s komunistou Procházkou tehdy psali do novin „Naše vojsko v SSSR“ pomlouvačné články o mnoha českých a slovenských důstojnících, kteří odmítali přítomnost komunistického vlivu v našem vojenském tělesu. Paradoxní je, že v roce 1942 Reicin požadoval odstranění Svobody a nazýval ho fašistou[13]

Tehdy Reicin potkává také JUDr.npor. Karla Vaše, agenta NKVD a pozdějšího komunistického prokurátora a spolupachatele justiční vraždy generála Píky.

Po vytvoření Obranného zpravodajství, coby československé vojenské kontrarozvědky, je Reicin v březnu 1945 povýšen na kapitána a za výše popsaných okolností se stává náčelníkem hlavní správy OBZ. Tehdy také začíná jeho raketový hodnostní postup, jaký neměl u ostatních důstojníků v době míru obdoby. Ještě v květnu 1945 Reicina povyšují na štábního kapitána a majora, v červenci už je podplukovníkem a v roce 1947 plukovníkem. Proti jeho povýšení na plukovníka dokonce marně protestuje národně socialistický ministr spravedlnosti Dr. Prokop Drtina.

OBZ se pod Reicinovým vedením stalo nástrojem infiltrace komunistů do armády a zároveň také nástrojem destrukce důstojnického sboru. Reicinovo OBZ zabraňuje povyšování nepohodlných důstojníků a pečlivě sbírá informace, na jejichž základě jsou po komunistickém převzetí moci vytvářeny seznamy těch, které později vyhodí z armády, případně budou i věznit či justičně vraždit.

OBZ – vytvořené podle sovětského vzoru - mělo od samého počátku vzniku velmi rozsáhlé pravomoci a slučovalo v nich kompetence zpravodajské služby i bezpečnostního orgánu a to i ve vztahu k civilním osobám. V jeho rámci fungovaly tzv. bezpečnostní oddíly, které v podstatě suplovaly roli politické policie. To, prosím, nikoliv teprve po únoru 1948, nýbrž již po květnu 1945 ! Stejně tak již na jaře 1945 OBZ intenzivně sledovalo vysoké armádní velitele, nad nimiž chtěli mít Sověti nebo komunisté z KSČ dohled. Lze tedy říci, že již v době těsně po válce bylo OBZ složkou, která nepracovala pro zájmy státu, ale pouze pro zájmy Komunistické strany Československa a Sovětského svazu

V předúnorové době OBZ rozjíždí velké množství provokací, falešných nařčení a intrik, kdy se snažilo znevážit nesporné zásluhy některých nepohodlných armádních důstojníků a působit jim problémy. Díky dokonalému přehledu OBZ o dění v armádě bylo po únoru 1948 zmařeno několik pokusů českých a slovenských důstojníků o ozbrojenou akci proti režimu, jako v případě důstojníků ze skupiny „Praha – Žatec“, vojáků okolo obávaného „komanďáka“ majora Nechanského, v případě pokusu o přepad hlavního štábu a dalších. Protikomunistický odboj českých a slovenských důstojníků představuje zajímavou a dosud ne úplně prozkoumanou oblast historie, nicméně není tématem této práce.

Reicin také využíval archivů spolupracovníků gestapa, z nichž mnoho osob pod hrozbou trestního postihu nebo pod příslibem zisku, naverboval do služeb komunistů.

Po únoru 1948 se Reicin bezpečně udržel v čele OBZ, zároveň se stal náměstkem ministra národní obrany pro kádrovou práci a v květnu 1948 byl povýšen do hodnosti generála. Za svůj rychlý hodnostní postup tak vděčil výhradně politické situaci a vlastní bezcharakternosti, nikoliv vojenským schopnostem a ctnostem.

Jeho OBZ v té době vytvářelo falešná obvinění na armádní důstojníky, z těch nejznámějších jmenujme kauzy generálů Píky, Janouška a Kutlvašra. V důsledku těchto vykonstruovaných obvinění bylo uvězněno něco přes 400 příslušníků armády.[14] Lidé z pátého oddělení OBZ pak vedli brutální výslechy vojáků ve výše zmíněném „domečku“ v Kapucínské ulici. Sám Reicin se v ten čas stal přímým i nepřímým spolupachatelem několika justičních vražd.

V letech 1948 – 1950 se Reicin ocitl na samotném vrcholu své moci, kdy dokonce zasahoval  do kompetencí ministra Svobody a uctivě mu naslouchal i generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. Reicin mířil skutečně velmi vysoko, avšak jeho pád přišel velmi rychle.

Věděl příliš mnoho a pro své soudruhy se stal nebezpečným konkurentem.Osmého února 1951 byl Reicin zatčen, čemuž předcházelo jeho odvolání z funkcí v prosinci 1950. Sám měl teď poznat to, co připravoval svým obětem. Falešné obvinění, mučení a vykonstruovaný proces, ve kterém byl Reicin odsouzen za věci, jichž se nedopustil a třetího prosince 1952 smrt oběšením. Faktem ovšem je, že kdyby byl souzen za své skutečné zločiny, oprátka by jej stejně neminula.

Spolu s Reicinem bylo odsouzeno několik jeho kolegů a rovněž generální tajemník Slánský, další spoluautor justičního teroru, který teď semlel i jeho. Čím kdo zachází, tím také schází…

Reicinův konec vystihl Ladislav Niklíček : „Čekal jej obdobný osud, jaký on sám předtím připravil mnoha nevinným lidem, a to lidem mnohem hodnotnějším, než byl on sám."[15]

 Válka proti tradici

 Až doposud jsem ve své práci sledoval pouze postih důstojnického sboru jako celku, postih některých jednotlivých důstojníků a komunistickou snahu o destrukci sboru, tedy skupiny lidí. V této krátké kapitole bych rád trochu odbočil a ukázal, že komunistická destrukce armády se týkala rovněž ostouzení a ničení starého bojového ducha a vojenských tradic, na nichž stálo pojetí československé armády od roku 1918 až 1945.

Po převzetí moci komunisté hodlali zcela předělat dějinný výklad společnosti, do nějž samozřejmě spadala i vojenská historie. Vznik Československa začínal být vykládán jako zásluha Velké říjnové socialistické revoluce, jejíž obdobu se „bohužel“ nepodařilo v první republice provést. Z československých legionářů se staly buržoazní a protikomunistické elementy, které bojovaly za buržoazní charakter ČSR a na Sibiři vystoupily proti mladé sovětské moci.

Již v březnu 1948 komunisté vyloučili z Československé obce legionářské všechny nekomunisty a krátce nato zrušili i legionářskou obec, protože její existence byla příliš spjata s tradicí předmnichovské republiky. Obec nahradil narychlo ustavený Svaz bojovníků za svobodu, pod předsednictvím Jana Vodičky, předválečného komunisty a dezertéra z čs. legií. Vodička údajně „…neoplýval zvláštními morálními kvalitami nebo schopnostmi,ale zato byl úslužným vykonavatelem příkazů vládnoucí strany.“[16] 

Legionáři, nekomunistický domácí odboj a československá zahraniční armáda ve Velké Británii, bojující na západní frontě, v Africe a Sýrii, měla být odsouzena k zapomenutí, přičemž výklad o našem vojsku v SSSR byl „natřen narudo“[17] To i přesto, že většina příslušníků našeho vojenského tělesa v SSSR mezi komunisty nepatřila a mnoho hrdinů z východní fronty (jako například generál Josef Buršík) se nacházelo za mřížemi.

„Vítr změn“ postihl i Památník osvobození – roku 1945 přejmenovaný na Vojenský historický ústav - další instituci spojenou se „starým“ vnímáním historie, které neodpovídalo marxisticko leninistickému světonázoru.

Mnoho pracovníků VHÚ bylo propuštěno a nahradili je lidé, kteří podřizovali výklad vojenské historie, chápání armády i armádních tradic komunistické ideologii. To se částečně změnilo v polovině šedesátých let, kdy došlo k uvolnění, nicméně po srpnu 1968 nastává normalizace a druhá vlna čistek, která ale není předmětem mojí práce.

 Vliv komunistických čistek v armádě na armádu a na českou veřejnost – závěrečné zhodnocení

 Vlny komunistických čistek v československé armádě z let 1948 – 1953, jejichž původ tkvěl v těsně poválečné době, měly na naši armádu zničující účinek. Propuštění čtyř tisícovek důstojníků a téměř šesti set vojáků z povolání nižších hodnostních stupňů výrazně oslabilo bojeschopnost vojska.

Propuštění a zatčení obvykle patřili k elitě sboru. Většinou se jednalo o schopné, inteligentní muže s kvalitním odborným vzděláním, kteří se mohli pyšnit bojovými zkušenostmi a pevným charakterem. Místa, která se v armádě po jejich odchodu otevřela, byla brzy vyplňována směšnými primitivy z dělnických přípravek a dvouletých důstojnických škol, kteří se často nemohli v civilním životě úspěšněji uchytit. Vojenská služba tak pro ně nebyla posláním, nýbrž blahobytnou zašívárnou.

Do armády tak pronikly postavy, které dnes můžeme znát ze Švandrlíkových  Černých baronů nebo Škvoreckého Tankového praporu. V Československé lidové armádě nebyla určující vlastností dobrého důstojníka schopnost, kvalifikace a odvaha, nýbrž ochota sloužit straně. To ale komunistům nevadilo, protože v dodržovaných plánech z Moskvy měla být naše armáda pouze prvosledovým „kanonenfutter“  za který se měl krýt druhý sled z Ukrajiny.

Asi nikdo nevystihl armádní situaci po čistkách natolik dobře, jako historik Pavel Bělina : „Elita důstojnického sboru sice zachraňovala alespoň zčásti jeho tvář…avšak platila za to strašlivou cenu až k vlastnímu sebezničení. Příliv tragikomických figurek z „pokrokových tříd“, které postrádaly jakékoliv a zejména odborné vzdělání, vedly k naprosté ztrátě respektu před vojenskou uniformou…Československá „lidová“ armáda se stále více vžívala do role obecního policajta střední Evropy. Ochotně se na příkaz politického vedení KSČ a v dorozumění se SSSR…připravovala zasáhnout proti bojovníkům za svobodu a nezávislost Maďarska roku 1956 a Polska roku 1980. Proti těm, z jejichž daní byla placena, vystoupila silou během událostí provázejících vyhlášení takzvané měnové reformy roku 1953, stejně jako prvé výročí srpnové invaze roku 1969.“[18]

Bělinovo hodnocení se dotýká i změny vnímání armády československou veřejností. Jestliže v časech první republiky a v prvních letech po druhé světové válce byla armáda chápána pozitivně a členové důstojnického sboru se těšili pověsti společenských elit, budících respekt, éra komunismu toto vnímání na mnoho let změnila. Díky tomu, že zdecimovaný důstojnický sbor umožnil nahradit chybějící stavy skutečně tristními zoufalci, změnil se dřívější respekt k důstojnickému stavu v rozpaky a následné výsměšné pohrdání.

 A tak zatímco v roce 1935 nebo 1945 byla v očích veřejnosti příslušnost k důstojnictvu vysoce prestižní záležitostí, v roce 1975 byl „lampasák“ synonymem pro ztřeštěného primitiva, který se ani neumí správně podepsat.

Toto negativní vnímání je něčím, s čím se naše armáda musela potýkat i po pádu komunismu v roce 1989. Buďme rádi, že v posledních pěti až deseti letech se jí daří této nelichotivé nálepky vcelku zbavovat a služba v armádě už alespoň nepatří k něčemu, za co by se měl dotyčný stydět.

 Seznam použitých pramenů

 Literatura :

 

Kaplan, K. : Destrukce československého důstojnického sboru

 

Fidler, J. : Generálové legionáři

 

Stehlík, E. : Srdce armády

 

Kolektiv autorů : Slavné bitvy naší historie

 

Frankenberger,O. a kolektiv autorů : Slavní vojevůdci

 

Moravec, F. : Špion, jemuž nevěřili

 

Pichlík, K., Klípa, B., Zabloudilová, J. : Českoslovenští legionáři 1914 – 1920

 

Kolektiv autorů : Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století

 

Cílek, R., Kvaček, R., Moulis, M.: Češi na cestě stoletím

 

Kolektiv autorů : Encyklopedie špionáže

 

Historické dokumenty :

 

Program československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků

 

Osobní spis pplk. JUDr. Karla Vaše. In : MNO, V 781/

 

Časopisecké články :

 

Brož, J. : Zloduch jménem Bedřich Reicin. In : Naše vojsko,ročník 2, číslo 12/2006

 

Internet

www.protikomunistickemisto.cz – webové stránky o zločinech komunismu 1948 – 1989

 

www.vzcr.cz – oficiální webové stránky Vojenského zpravodajství



[1] Snaží se i na západní frontě, ale jejich politický vliv je tam mizivý a možnosti krajně omezené.

[2] Moravec, F. : Špion, jemuž nevěřili, str. 339

 

[3] Program československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, str.5

 

[4] Tamtéž, str. 5 - 7

[5] Janoušek byl „RAF Air Marshall“

 

[6] Osudy československých generálů jsou stručně a přehledně vylíčeny v podobě životních medailonů v knize O. Frankerbergera a kolektivu dalších autorů „Slavní vojevůdci“

 

[7] blíže o osudu těchto tří generálů In : Fidler, J. : Generálové legionáři, kapitoly 5, 13 a 14

 

[8]  SMERŠ (Smerť špionam) – odbor sovětské vojenské kontrarozvědky. Vznikl roku 1942, soustředil se na likvidaci projevů „poraženectví“, stíhání armádních zběhů, zadržování, souzení i exekuce podezřelých vojáků i civilistů. Na území ČSR mimo jiné protiprávně zadržoval a unášel československé občany ruského či ukrajinského původu, většinou bílé emigranty.

[9] Čistky v armádě a SNB, In : www.protikomunistickemisto.cz

 

[10] např. Brož, I. : Zloduch jménem Bedřich Reicin. In : Naše vojsko, ročník 2, číslo 12/2006, str.46

 

[11] Stehlík,E. : Srdce armády, str. 64 - 65

[12] Fidler,J : Wrócanka. In : Kolektiv autorů : Slavné bitvy naší historie, str. 262

[13] Brož, J. : Zloduch jménem Bedřich Reicin. In : Naše vojsko,ročník 2, číslo 12/ 2006, str. 44

 

[14]Tamtéž, str. 46

 

[15] Niklíček, L. : Bedřich Reicin. In : Kolektiv autorů : Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, díl druhý, str.100

 [16] Pichlík, K., Klípa, B., Zabloudilová, J. : Českoslovenští legionáři 1914 – 1920, str. 271

 

[17] Klasickým případem je komunistické překrucování odkazu kapitána Otakara Jaroše, hrdiny SSSR, padlého roku 1943 u Sokolova. Komunisté dělali po únoru ze zesnulého Jaroše vzorového komunistu, přestože podle všech svědectví patřil Jaroš za války k výrazným antikomunistům, který dokonce trestal projevy politizace u své jednotky.

 

[18] Bělina, P. : Slovo závěrem, In :Kolektiv autorů :  Slavné bitvy naší historie, str. 269

10915 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupujeZe zápisníku demonstrantaO co jde v případu Koněv? Veřejná služba? Ne, propaganda!

euPortal.cz

Ukazuje se, že fanatická feministická genderistická neomarxistická ideologie škodí samotným ženám. Muži se v důsledku kampaně #MeToo proti sexuálnímu obtěžování stále více zdráhají spolupracovat se ženamiPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlast

Eurabia.cz

Bičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě? Francouzský stát podporuje islamizaci formou propagace muslimské kultury ...

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Místopředseda ČSSD Veselý o Zemanově milosti pro Babiše: Tak proto před ním vždycky změkne jak máslo...Pirát Ferjenčík se pohrabal v rozpočtu na příští rok a toto zjistil: Třeba nějaká akce na výstavišti v Letňanech...
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění