Evropou obchází strašidlo neomarxismu. A jde skutečně do tuhého

Autor: Václav Makrlík | Publikováno: 12.3.2018 | Rubrika: Politika
Evropa

„Evropou obchází strašidlo- strašidlo komunismu.“ Těmito slovy začíná základní dílo komunistické ideologie „ Manifest komunistické strany“, jehož autory jsou Karl Marx a Fridrich Engels. Marxismus byl, zdá se, slabým argumentem pro novodobé ideology v jejich boji o liberální demokracii a proto jej amatérsky vylepšili o termín neomarxismu.

Velikou oblibu získalo používání tohoto termínu v Česku, tak velkou, že se zdá, jakoby tento termín vymysleli přímo čeští liberálně demokratičtí ideologové na základě své zkušenosti, resp. zkušenosti svých otců a dědů s komunistickým režimem. Své poznatky samozřejmě nezískávali studiem marxismu, nýbrž na základě zkušenosti tradované po hospodách a kavárnách, která spočívá v tom, jak komunisté ukradli jejich dědečkovi či otci fabriku, činžák, stateček atd. Komunisti jejich předkům skutečně ukradli zmíněné nemovitosti, ale žádný komunista neměl tu drzost prohlásit, že ukradená fabrika či statek se stal jeho privátním majetkem. Ono to v souladu s komunistickou ideologii prostě nešlo, poněvadž komunismus by přestal být komunismem, extrémní kolektivistickou ideologií. Ukradené majetky byly tak zvaně znárodněny, jednoduše zestátněny či združstevněny, čili převedeny do kolektivního vlastnictví všech občanů státu, či družstevníků. Kdyby si ideologové liberální demokracie prostudovali alespoň výše uvedené dílko komunistických ideologů Marxe a Engelse věděli by, že komunisté k tomuto kroku přistoupili na základě filosofického názoru, že práce vytvářející všechny společenské, především materiální hodnoty je kolektivní činnost, na níž se podílí všichni pracující lidé, a že k této práci užívají výrobní prostředky, čili továrny, stroje, půdu atd., které jsou v soukromém vlastnictví. Komunistům tedy šlo především o zespolečenštění výrobních prostředků, tedy nikoliv ostatního neproduktivního majetku užívaného jednotlivci.

V současnosti rozhodně nehrozí žádné vyvlastňování. Problém je vyvlastnit i pár čtverečních metrů pro výstavbu dálnice. Problém je v tom, že liberálně demokratičtí ideologové si pletou marxismus s kolektivismem. Ať se nám to líbí či nikoliv, jakékoliv integrační uskupení je kolektivistickým projektem, jehož neoddělitelným atributem je centralizace. Je jím i EU, neboť je kolektivem 26 evropských států. Proto je zcela absurdní dávat projekty EU do vztahu s marxismem, resp. nazývat nezbytné integrační kroky neomarxismem. Integrace členských států EU zákonitě směřuje k vytvoření pevněji stmeleného kolektivu jakým je federace. Federací jsou USA, Indie, Brazílie a v Evropě NSR. Projekt federalizace by probíhal bez větších problémů, kdyby nedošlo k migrační krizi. Jedním z hlavních důvodů českého vstupu do EU byl slib, že EU nás ochrání před všemi globálními problémy. Bohužel, EU žalostně selhala při prvním globálním problému, kterým je migrační krize. Zatloukla si tím první hřebíček do rakve. Tím druhým je brexit. Czexit je zatím nereálný. |Je nutno vyčkat případné sebedestrukce EU, ke které s velkou pravděpodobností dojde, nenastane -li návrat k původním základním hodnotám EU. Co však je nejpodstatnější EU je projekt za kterým stojí globální velkokapitál, tudíž žádní neomarxisté, pseudokomunisté či „soudruzi“. To by při hlubší znalosti ekonomie, historie , politologie, filosofie atd. liberálně demokratičtí ideologové snad pochopili a upustili by od primitivního nahrazování nedostatečných znalostí a diskuzních argumentů nálepkováním, jako populismus, extrémismus a pod.. Proto „soudruzi“ - „ učit se, učit se, učit se.“ ( V.I.Lenin)

Česko má s integračními procesy dlouhodobou historickou zkušenost. Bylo integrováno již na počátku dějin českého státu do Svaté říše římské, později do habsburského impéria, Německého spolku, Třetí říše a sovětského impéria. Všechna tato impéria český stát a národ přežil. Je vysoká pravděpodobnost, že přežije i současné integrační uskupení a jeho centralizační tendence za předpokladu, že v rámci tohoto integračního uskupení budou platit jeho zakládací hodnoty- volný pohyb zboží, služeb, pracovních sil a hlavně princip subsidiarity, spočívající v tom, že cokoliv je lépe řešitelné na úrovni jednotlivých členských států, nechť je to řešeno tam a nikoliv centrálními orgány EU. Volný pohyb kapitálu je sporný pokud dochází k nekontrolovanému vývozu nadhodnoty vytvořené prací českých občanů (dividendy a zdanění) a to i z takových oborů, jako jsou přírodní a surovinové zdroje - voda, lithium, v minulosti uran, energetika , bankovnictví atd. Příliš to připomíná nikoliv neomarxismus, ale neokolonialismus , který vyspělé západní mocnosti praktikují v rozvojových zemích především Afriky, v některých případech i Latinské Ameriky, kde se tradičně střetává s ostrým odporem, často i ozbrojeným.

Vývoz kapitálu je jedním z hlavních globalizačních fenomenů. Historicky je spojen s kolonialismem . Krátce po objevení Ameriky a námořní cesty do Asie začaly v přímořských zemích Evropy vznikat podnikatelské společnosti . Nejznámějšími byly Východoindická a Západoindická. Zmocňovaly se území v zámoří za účelem hospodářské exploatace. Tam kde narazily na odpor domorodého obyvatelstva, bez ohledu na to zda šlo o obyvatelstvo barevné či bílé kolonisty, přizvaly si na pomoc státní moc svých domovských zemí – armádu, která odpor ,většinou brutálně ,zlomila. Tak to šlo v Americe , kde proběhl holokaust odbojných domorodých indiánů, ale i v Asii, v Indii a v Africe.

Především hospodářský vývoj severní Ameriky byl určující pro další vývoj světa a to i pro formování marxistického světonázoru. Holokaustem indiánů se uvolnily rozsáhlé prostory pro rozvoj zemědělství- obilnářství i pastevectví. Zemědělská velkovýroba minimalizovala produkční náklady a vedla k bouřlivému rozvoji velkovýroby i v průmyslových oborech. To uchvátilo právníka a filozofa Marxe, stejně jako jeho soudruha průmyslníka Engelse. Pochopili, že budoucnost hospodářského rozvoje světa spočívá ve velkovýrobě. Proces průmyslové velkovýrobní industrializace probíhal intenzivně ze soukromé podnikatelské iniciativy především v západní a částečně střední Evropě 19.století. Rusko a Asie , nemluvě o Africe, v tomto procesu hluboce zaostávalo. V průběhu I.světové války došlo ke zhroucení státních struktur zakládajících se na monarchismu a doznívání moci feudální aristokracie v Rakousku-Uhersku, Německu, Turecku , ale především v Rusku. Tam se v několik let trvající krvavé občanské válce, ve které ruský národ přinesl v boji s komunismem oběti jako žádný jiný národ na světě, prodrali k moci bolševici, lokální sorta extrémních komunistů. Jejich vůdci, především Lenin a Stalin, se zhlédli v americkém modelu velkovýroby. Zahájili program velkovýrobní industrializace řízený státem , centrálně plánovaný .Nedostatečné potravinové zdroje ze zaostalé zemědělské malovýroby byly jednou z hlavních příčin hladomorů. Opět po vzoru USA se rozhodli přeměnit v co nejkratší době zaostalou zemědělskou malovýrobu na moderní zemědělskou velkovýrobu amerického typu. Neměli k dispozici indiány, kterým by bylo možno půdu odejmout, a tak ji odňali vlastním zemědělcům, založit státní statky -kolchozy, a přinutit zemědělce, aby na zcelené půdě pracovali. Neobešlo se to bez brutálního násilí, protože málokdo se vzdá svých výlučných vlastnických práv dobrovolně.

Obdobný proces přechodu na zemědělskou velkovýrobu proběhl po únoru 1948 i v našem zemědělství. Americká velkovýroba byla u nás implantovala přes tehdejší Sovětský Svaz. Kolektivizace půdy však proběhla většinou formou zakládání družstev, kdy původním vlastníkům formálně zůstalo vlastnické právo na vklad půdy a dalšího zařízení do družstva. Kolektivizace však proběhla rovněž násilně, nicméně nedosáhla brutality sovětské kolektivizace či dokonce amerického získávání půdy. Při restitucích po roce 1989 proto nedošlo k větším problémům a pokud došlo, nesou za ně plnou odpovědnost tehdejší již demokratické vlády.

Jestliže restituce v zemědělství i průmyslu jsou naprosto v pořádku podle známého hesla „ co bylo ukradeno, musí být vráceno“ začíná se nepříjemně vynořovat otázka, zda totéž má platit i o privatizovaných podnicích vybudovaných v této zemi za čtyřicetileté vlády komunistů , některých i slušně rentabilních. Pokud vezmeme v úvahu realitu vládnoucího kapitalistického systému je nutno privatizátory rozdělit do dvou základních skupin. První skupinu tvoří ti, kteří státní podniky privatizovali, ale udrželi je v chodu, platí daně v Česku, tedy generují zaměstnanost a přispívají tak k rozvoji české společnosti. Do druhé skupiny patří ti, kteří podniky vyrabovali a zlikvidovali, někteří z nich za ně ani státu nezaplatili. Za socialismu nebylo možno vytvářet si privátní rezervu na důchod. Všem zaměstnaným občanům (to byli tehdy všichni bez výjimky) bylo ze mzdy automaticky strháváno starobní a sociální pojištění. Právem občané počítali s tím, že jim bude později, po dosažení důchodového věku , vyplácen příslušný důchod jehož zdroje si zaplatili v průběhu aktivního života svou prací, daněmi a investicemi do výrobních kapacit. Problém nastal, když došlo k privatizace státních podniků , podniků do nichž občané investovali, aby z jejich produkce byly důchody placeny. Důchodový účet byl integrován do státního rozpočtu, kde z peněz určených na důchody mohlo být placeno cokoliv. Tento problém se táhne do současnosti. Systém průběžného důchodového zabezpečení vymyšlený v bismarkovském Německu a aplikovaný v Rakousko-Uherské monarchii i za I.republiky je , zdá se, zatím nepřekonatelný, neboť vychází ze staré selské tradice založené na systému výměnku. Mnoha soukromým podnikatelů se ovšem nelíbí , že v jeho rámci musí na důchodové a sociální zabezpečení svých zaměstnanců přispívat. Snižuje to prostě zisk.

Privatizace státního majetku v Čechách je starý historický fenomen. Když došlo k oslabení královské moci, šlechta, pánové a rovněž církev, se okamžitě začali zmocňovali královských statků, tedy majetku, který byl svou podstatou majetkem státním. Panovníci si však dokázali svůj majetek ochránit. „ Stát jsem, já“, takové bylo společenské postavení monarchy z milosti Boží. Císař a král český Karel IV. vytáhl polem proti těm, kteří odmítali privatizovaný královský, potažmo státní majetek, vrátit. Ty nejodbojnější , respektive nejméně chápající ,nechal pověsit. Císař Josef II. převzal do vlastnictví státu, prostě vyvlastnil, veškerý církevní majetek a církvi jej dovolil pouze spravovat. Když potřeboval mosaz na děla a náboje pro armádu, sebral církvi i zvony. Říkalo se tomu rekvizice. Při realizaci církevních restitucí demokratičtí politici 21.století zdaleka nedosáhli vlastnického a právního rozhledu našich nejvýznamnějších monarchů. Co bylo ukradeno, a co by mělo být vráceno ,stále zůstává historicky, právně i ekonomicky, otevřenou otázkou.

Jednou z hlavních oblastí působení neomarxistů jsou údajně lidská práva. Globálnímu kapitálu, reprezentovanému především institucemi finančního sektoru jako jsou banky, spořitelny, investiční fondy a jejich akcionáři, fyzické i právnické osoby, ale i globálně působící velké výrobní koncerny i podniky zabývajícími se mezinárodními službami, jde především o to, aby jeho investice nebyly ohroženy. Za základní lidské právo globalizovaného světa je proto považováno právo vlastnit produktivní majetek kdekoliv na světě . Ochranu vlastnických práv zajišťují mezistátní smlouvy o ochraně investic. V posledních dekádách se však v oblasti globalizace kapitálu rýsuje jeden závažný problém. Stejných metod vývozu kapitálu, jaké donedávna aplikovaly jen vyspělé západní ekonomiky,velice úspěšně začínají využívat donedávna považované za zaostalé i země jako jsou Čína a Rusko. Globální napětí narůstá. Už nikoliv z důvodu odlišných společenských systémů, ale z důvodu prosté globální dominace , konkurenčního boje o trhy a především zdroje surovin. V blízkovýchodních válkách nešlo o implantaci demokracie, která je v kmenově a nábožensky fanaticky rozdělených zemích nesmyslem, ale o ovládnutí zdrojů, případně distribučních tras surovin, v tomto případě nafty, což je zájem Ruska. Podobně jde Číně o ovládnutí obchodních tras v Jihočínském moři.

Některé ekonomické teorie 20.století došly v reakci na marxismu, který předpokládal společenské, tedy státní vlastnictví výrobních prostředků k závěru, že nikoliv stát, tedy všichni občané, ale jen soukromé subjekty smějí investovat do rozvoje výrobních sil, tedy výrobních prostředků, kterými se realizuje výrobní potenciál společnosti. Jen soukromá osoba, nikoliv stát, je povolána k tomu, aby vlastnila výrobní kapacity. Stát nesmí vlastnit výrobní prostředky, ani do nich investovat, smí pouze vytvářet příznivé prostředí pro realizaci soukromých investic, což znamená nákladově příznivé. Jednoduše řečeno, stát se stal pohůnkem soukromého kapitálu, musí o investice prosit soukromý kapitál, vytvářet milionovými investicemi a minimálními mzdami občanů atraktivní prostředí pro maximální rentabilitu soukromých investice. V případě ekonomické recese ,či dokonce krize, je to však stát, na němž leží povinnost řešit problém nezaměstnanosti a s ní spojené sociální potíže. Stát bez práva investic je zbaven nástroje na řešení zaměstnanosti, což je jeden z hlavních fenomenů hospodářského, respektive sociálního, rozvoje společnosti.

V ČR je nástrojem pronikání zahraničního kapitálu státní agentura CzechInvest. Miliardové dividendy odcházející ročně z Česka do zahraničí svědčí o tom, že tato agentura funguje zdárně. Máme minimální nezaměstnanost, protože český občan, tradičně slušně kvalifikovaný, přináší zahraničním investorům vysokou rentabilitu jejich investic, ačkoliv pracuje tak zvaně ve mzdě, čili jako nádeník soukromého vlastníka investice. Z globálního pohledu je na tom ovšem český občan dobře. Požívá , alespoň zatím , jednoho z nejzákladnějších lidských práv, totiž práva na život, které ztratili občané řady států Blízkého Východu, Severní Afriky, Střední Asie, ale i východní Ukrajiny, nedávno i některých oblastí Balkánu.

A aby toho nebylo málo, hrozivě se k nám blíží další společensko ekonomická krize. Robotizace a automatizace výroby vyloučí tisíce lidí z výrobního procesu. Nesmírně vzroste produktivita práce, ale co s produktem ? Výroba bez spotřeby nemá smysl, vlastně je nemožná. Bude muset dojít opět ke kolektivistickému, chcete-li neomarxistickému, řešení. Lidem vyloučeným z výrobního procesu bude muset být umožněno podílet se bezpracně na produktu, byť jeho vlastníkem, stejně jako výrobních prostředků, bude soukromá fyzická či právnická osoba. S přihlédnutím ke skutečnosti, že Německo je schopno uživit statisíce migrantů a Česko podobně dlouhodobě nezaměstnaných, nepůjde o nic nového, jen rozšíření institutu solidarity.

Marxismus a kapitalismus jsou podobné v jedné podstatné hodnotě, totiž v úsilí o velkovýrobu. Impulz k ní dal již počátek globalizace, jejíž moderní podoba začala objevením Ameriky a pronikáním evropských mocností do celého světa. Metody vulgárního kapitalismu kryté liberální demokracií a ochranou lidských práv nebyly o nic ušlechtilejší, než metody bolševického komunismu v Rusku. Za zmínku stojí připomenout i metody státem organizovaného průmyslového holokaustu nepohodlných etnik v nacistickém Německu a národů postižených nacistickou agresí. Válkou zdevastované oblasti světa a vyvražděné miliony lidí za posledních 73 let od II.světové války svědčí o tom, že metody globalizace aplikované nadnárodně působícím velkokapitálem se nezměnily, pouze technicky zdokonalily. Jde o začarovaný kruh: zbrojní lobby potřebuje odbyt pro svou výrobu, stát si půjčí u institucí finančního kapitálu a vlády (politici) se postarají o válečný konflikt. Konec konců, nejvyšší poptávka byla po II.světové válce, kdy svět byl vyhladovělý a zdevastovaný. Vydržela do sedmdesátých let, kdy se pro udržení „sustained development“ (trvalého růstu) přešlo na úvěrovou finanční politiku, která je hlavním nástrojem monetaristické ekonomie při tvorbě poptávky. Důsledkem je zadlužení států i dalších institucí veřejného i soukromého života . Dnes není nikdo schopen odhadnout kam až obecné i privátní zadlužení může růst.

Lidstvo vždy skládalo naději v nové generace. Vysokoškolská, případně středoškolská, mládež se dnes dělí geograficky do dvou hlavních skupin. Mládež na řadě západních universit pečlivě studuje marxismus, neboť teorie hodnoty a hospodářského cyklu tvoří základ k pochopení všech ekonomických procesů. Mládež v zemích postižených komunismem marxismus rezolutně odmítá a často i zesměšňuje. Je k tomu motivována snahou o získání lepších postů ve státním aparátu i u soukromých , nejlépe globálně působících firem, ale i snahou o získání stipendia na západních universitách. Ale poznání se dříve či později dostaví, alespoň u těch intelektuálně zaměřenějších, byť jich v této vulgárnímu materialismu a hedonismu podléhající společnosti mnoho nezbývá. Příčinou tohoto politováníhodného stavu intelektuální úrovně mnoha mladých lidí je neznalost a nezájem o klasická díla světové literatury, která odhalují podstatné proudy lidského myšlení, často lépe nežli vysokoškolské učebnice. Nakonec jim možná nezbude nic jiného nežli to, k čemu se uchýlil Dany Lane, hrdina klasického románu americké literatury „ Konec světa“ ( World´s End) od Uptona Sinclaira. „ Ležím na Cot d´ Azur ve hřejivém sluncem rozzářeném písku a pozoruji blížící se konec světa.“ Z oken své pracovny pozoruji Písecké hory a napadá mně poslední věta z povídkové básně amerického básníka Robinsona Jefferse „ A hory, jako velké skrčené kočky pozorují nehnutě naše lidské žabomyší tragedie“. Všechny problémy světa a lidstva vystihuje v pár slovech židovská anekdota: „ Jehova svět stvořil, Mojžíš mu dal zákony, Ježíš svědomí, Marx vědomí a Enstain řekl, že vše je relativní.“

 

 

2778 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Jakub Janda se velmi drsně vyjádřil o našich poslancích. Za tohle by mu mělo být doživotně zakázáno točit gay pornoArogantní vetřelci, nejroztodivnější hrůzy...vážně se to někomu líbí? Chudáci ženský. Ach jo...A nebo ne? Tady jsou dost výživné statistikyNic proti moderním technologiím, ale...nebuďme sluhy elektroniky!Palestinci se nejraději baví touto oblíbenou kratochvílí. Jen pro silné žaludky

euPortal.cz

Totální výsměch občanům. Takto vám známá česká politička lhala do očí v přímém přenosuMladý Klaus opět udeřil: Věčně lehce opilý Kalousek je už ve sněmovně jen takovým klaunem...

Eurabia.cz

Napište politickému vězni do Anglie ať vidí, že v odporu proti multikulturnímu a pro-islámskému režimu není sám!Imigrační politika: Merkel obviněna! Adepti i v ČR

FreeGlobe.cz

140 000 muslimů na oslavách v parku jednoho západoevropského města (+ video)Kdo vyhraje v Moskvě? Tajné služby v negližé

Nezdravi.cz

Vědci našli způsob, jak regulovat délku životaStojí za to nahradit bílou rýži tzv. hnědou rýží?

euServer.cz

Němci znovu volají po vůdčí roli v Evropě a ve světěSílené, 0,7 % nejbohatších vlastní více než 45 % světového bohatství a 8 % nejbohatších téměř 85 %. Tento „amerikanizmus“ se nyní Washington coby svou světovou nadvládu chystá nasadit na celý svět

eOdborar.cz

Magistrát Olomouce kašle na zdravotně postiženou ženu a upřednostňuje zdravé zájemce o byt - jde snad o korupci či aroganci?Závěry jednání mocnosti jsou ve prospěch USA a v neprospěch Evropy a to díky Merklové a spol.

ParlamentniListy.cz

Miloš Zeman pro PL: S Merkelovou o Sudeťácích budu mluvit. Správně, Matteo Salvini! Neschopný Pavel Šafr, odevšad ho vyhodili. Stop Soros, souhlasím. Václav Moravec, zjev...Pan Havel nedovedl většinový systém jako v Americe. Tam to pan Trump řídí všechno, zasnil se Andrej Babiš před lidmi
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění