Totálně politicky nekorektní básnička o islámu a muslimech. Tohle si radši čtěte jen, když nemáte šéfa nebo tchyni za zády
Od rána já jsem si nesed´,
hodin už je zase deset,
zbitý jsem jak pytel žita.
Z tmy se noří… co? Mešita?
Islám - to jsem někde slyšel,
když z dveří jsem včera vyšel.
Že bych zkusil v tohle věřit?
Nejprv´ zkusím to prověřit.
Pěnu sfouknu na svém pivu
a do ruky beru knihu
- pojednává o islámu.
Čtu. Dostanu krutou ránu.
Muslimové v Mekce
zahalení v dece
(pardón, chci říct v nikábu)
oddávaj´ se džihádu.
Džihádu jsou verze čtyři:
ten první se slovem šíří.
Prý káfirům patří smrt!
(neprovedli ani prd).
I písmem se šíří džihád:
prostě napíše se kniha
propiskou a papirem,
jak zatočit s kafirem.
Džihád penězi jde taky:
prodáš svoje saky paky,
pokloníš se imámu
a všechno pošleš islámu.
A pak džihád, v němž krev teče;
říká se mu džihád mečem.
Stínají se hlavy lidské
(to není moc sympatické).
To je „náboženství míru“?
Ten, kdo v prdeli má díru,
měl by rychle začít chápat,
že islám není dobrý nápad.
Žena prý má mozku půlku,
musí nosit džiháb, burku,
vypadá jak černý stan.
Pravdu vždy má mužů klan
- po ženě hodí kamenem,
stačí, když pohne ramenem.
Obřízky a nohou mytí,
podvolení se a bití,
odpadlictví, svatby dětí
první žena, druhá, třetí,
nesvoboda, ze cti vraždy…
To je hloupost! Ví to každý.
Už mám z toho kůži husí,
něco se s tím dělat musí,
ať nejsme lidmi, co strach mají.
Ať jsme ti, jež práva hájí.