Příčiny a důsledky naší společenské krize I.

Autor: Čestmír Hofhanzl | Publikováno: 12.2.2007 | Rubrika: Zamyšlení
Stop - Gevara

Motto: „Jeden myslel a vymyslel latrínu, druzí nemysleli a spadli do ní“. (Parafráze lidového rčení na slova politika Václava Havla, vyslovená dne 1.10.2006. „Mysleli jsme, že se reformují a oni to neudělali“).

Dotkne-li se někoho použité motto, je to jeho chyba. Pro to, co se v „sametové epoše“ v naší zemi odehrálo a se společností stalo, jaké důsledky podobné „myšlení“ mělo, jsem nenašel jemnější přirovnání. Byl jsem vychován k odpovědnosti, k tomu, že určité věci člověk nesmí v žádném případě udělat. Naše drobná, udřená maminka nám dětem opakovala: „Přeskoč, přelez, nepodlez“. Události a chování lidí komentovala slovy „to se nedělá, nedovedeš se živit rukama“. Když v šedesátých letech již nestačili a s tátou museli vstoupit do družstva, řekla mi jednou: „To není život, nemá to žádnou poezii“. Nikdy nepřijala jejich hodnoty a způsob života. Jen za nás děti chodila prosit, aby nás pustili do školy.

I za komunistů se dalo žít podle zásad, které nám máma vštípila, byl-li člověk sám v sobě schopen rozlišit, co má hodnotu a co je cennější. S oklikami a zpožděním let se dalo i vystudovat. Člověk si nemusel s nemravným režimem i okolním prostředím zadat. Vždy jsem věděl, že komunismus musí jednou skončit právě proto, že je to nemravný systém a způsob života. Komunizace Československa po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ proběhla asi nejhladčeji ve východoevropských satelitech sovětské říše. V žádné jiné zemi patřící do sovětského „tábora míru a socialismu“ nedošlo k tak totálnímu zestátnění jako v Čechách. Prakticky všichni jsme se stali zaměstnanci a otroky jejich státu. Stejně tak měla naše země primát v počtu členů komunistické strany (per capita).

Příčinou tak lehkého přechodu ke komunismu a přizpůsobení se způsobům a pravidlům nemravného systému byla již tehdy mravní mělkost, nedostatek hrdosti a ztráta sebeúcty v naší české populaci. Zažil jsem ten čas v nejcitlivějším období svého života, v dětství, tak abych to nikdy nezapomněl.

Sedláci v našem jihočeském městečku se bránili vstupu do JZD slovy „půjdu až půjde Hofhanzl“. Táta byl místní hospodský, řezník a sedlák. Pro výstrahu zavřeli tátu do pracovního tábora. Nikdo se ho nezastal. Sedláci vstoupili do družstva a nám se všichni vyhýbali. Máma do družstva nešla. Se čtyřmi dětmi dva roky dřela na hospodářství a ještě jsme o žních jezdili na kole do vedlejší vsi pomáhat její sestře vdově, které vzali na vojnu dva syny. Táta, když se vrátil, do hospody, kterou mu vzali, již nikdy nevešel.

Později, když jsem začal brát rozum a chápat svět kolem sebe, porozuměl jsem, proč moji rodiče, obyčejní venkovští lidé, jednali tak jak jednali. Díky jejich příkladu jsem poznal, co je mravnost, hrdost a sebeúcta.

V šedesátých letech, když již nebylo Stalina a jeho periodických krvavých čistek, které držely ten zločinný systém intaktní, začala se obludná mocenská stavba vnitřně rozkládat. Československý „obrodný proces“ jara 1968 byl především problémem a konfliktem uvnitř vládnoucí komunistické hierarchie. Nekomunistická veřejnost si ve své většině ani nestačila uvědomit, co se děje, natož aby byla schopna se postavit na vlastní nohy. Ruský vojenský zásah a „pacifikace“ vnitřních rebelů byla sice logická, ale opožděná. Likvidovala již ložisko vnitřní hereze. Stalin svými krvavými čistkami likvidoval preventivně již jen pomyšlení „chtít myslet jinak“.

Výběr Gustáva Husáka do čela pacifikační „normalizační“ hierarchie byl též logický. Technologický stroj a samospád jeho fungování si našel a vybral odpovídající řídící součástku. Systém a jeho spolujezdci se nechtěli měnit, chtěli pokračovat.

Již nešlo bezohlednými krvavými čistkami přebudovat celý řídící aparát, dát příležitost kariéry a postavení novým poslušným ctižádostivcům. Husák byl starokomunista bez iluzí, znalý mechanismů fungování mocenského soukolí. Kdo byl ochoten popřít sám sebe, ponížit se, podle potřeby spáchat padoušství, dostal šanci přežít v postavení a funkci. Husákova éra udělala ze zločinů a zločinců krytých a chráněných ideovými důvody zločiny individuální.

Důsledkem dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let byla hluboká vnitřní demoralizace nejen „součástek“ komunistického aparátu, ale celé společnosti. Po sedmdesátém roce se již nikdo nemohl odvolávat na systém a ideologii. Lidské selhání, špatné chování a zločinné jednání bylo osobní věcí každého. Každý měl za takové jednání nést osobní odpovědnost.

Z toho, co jsem v tom dvacetiletí viděl a zažil, jsem postupně pochopil, že změnu, kterou navodila okupace s následnou husákovskou demoralizací, si málokdo uvědomil. Dvacetiletí mezi léty 1969 až 1989 bylo dobou hlubokého mravního rozkladu.

Na celostátní odborné scéně jsem ve svém oboru viděl, jak se šéfy pracovišť stali lidé, kteří nikdy nepracovali. Ti ve svém okolí nesnesli člověka se samostatným myšlením. Odborné semináře se staly čtením rešerší z literatury, které si mezi sebou rozdělovali stejní lidé. Nebyly původní práce, společnost vnitřně zamrzla a zkameněla. Čtyřikrát jsme se v těch letech s rodinou stěhovali, protože jsem se odmítl přizpůsobit. V tom čase jsem položil základy svému všeobecnému vzdělání. Prohledával jsem antikvariáty, a ve filosofii a historii jsem hledal odpověď na to, co jsem kolem sebe viděl se odehrávat.

Odrazem podivné schizofrenie, kterou procházela „normalizující se“, to je pustnoucí a rozkládající se společnost, bylo společenství vytvářejícího se „disentu“. Jeho většinový základ tvořili lidé, kteří vyšli z lůna rodné strany a jejího předvoje pracující třídy. Lidé, kteří si s nemravným systémem a ideologií zadali. Prohráli v mocenské rvačce a vypadli z kasty vyvolených. V předlistopadovém disentu bylo velmi málo osobností, které se komunistickému systému a jeho způsobu vládnutí i hodnot postavili proto, že to byl systém ze samé své podstaty nemravný.

Vycházíme-li z kulturního základu lidského vědomí, bylo složení a orientace lidí, kteří tvořili disent, přirozené. Generace, které ještě měly ve svém vědomí a zvycích chápání pojmů mravnosti z předkomunistické doby, byly již mrtvé nebo na konci běhu svého života, již neměly vliv. Z většiny lidských jedinců, kteří tvořili komunistickou společnost, udělal obludný komunistický mlýn masu plebsu, kterou tak jasnozřivě předpověděl ve svých knihách Orwell.

Nosnou ideou disentu se stala „osvícenská idea“ lidských práv. Idea, která fungovala a byla zneužita již těmi, kteří ji ve Francouzské revoluci vyhlásili. Oficiální odpůrci režimu neprotestovali a nebouřili se proti vládnoucí komunistické moci proto, že se chová nemravně, jako by ani nebyli lidské bytosti. Vnitřně, citově jsem nebyl schopen ztotožnit se s pojmem a ideou „lidského práva“. Nikdo mi přece nemohl vzít to, že jsem člověk. Mohl mne nutit a snižovat na úroveň zvířete, záleželo ale na mně samém, zda se nebudu bránit a ponížím se. Od chlapeckého věku jsem věděl, že bych zabil toho, kdo by tu hranici překročil.

Zažil jsem to a vím o čem píši. V roce 1971 jsem byl žalován za napadení veřejného činitele. Lékař, předseda ROH, který toužil být ředitelem, chodil po fízlech, že jsem protistátní živel. Nebyl jsem členem odborů, nikdy jsem nešel volit a mimo své odborné práce jsem odmítal se čehokoli účastnit. Zbil jsem ho beze svědků a za hodinu mě přišla sebrat policie. Odmítl jsem jejich zápis s tím, že nevím o čem mluví. Vyšetřovateli, který mi při zahájení vyšetřování řekl, že taxa je pět let, jsem odpověděl: „Pane kapitáne, nemám o čem bych vypovídal. Co jsem řekl poprvé, na tom trvám. Vím ale, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu. Nedělám si iluze o našem soudnictví, odsedím si to a nikdy to nezapomenu“. Přes okresní a krajský soud jsem se dostal až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Tam jsem ctihodnému soudci řekl: „Nevím, proč jsem tady, svůj život jsem žil jako poctivý muž. Myslím, že by zde měl sedět někdo jiný“. Trvalo to pět let, ale nakonec mé stíhání zrušili. Myslím, že vyšetřovateli i soudcům bylo zřejmé, že proti nim stojí přesvědčený a nebojácný člověk. Zbytečně si nechtěli komplikovat život.

V těch letech jsem viděl stejné, co jsem mohl pozorovat v dětství. Lidé se mi vyhýbali, mnozí by mě byli rádi shodili a přisadili si. Věděli ale, že pracovně a v osobním životě na mě nelze nic vytahovat a že jsem důsledný. Nechránila mě sympatie nebo mravnost okolního prostředí. Nikdo mě neshodil, protože v tom bylo riziko. Už nebyla padesátá léta a nešlo mne na dlouhá léta zavřít, zlomit nebo zabít.

Mám zkušenost, že z mých přátel a známých pronásledovali nebo zavřeli toho, kdo s nimi diskutoval, projevil, že má strach, nebo na něj šlo něco vytáhnout. Když zjistili, že se člověk nebojí, nelze jej vydírat, nespolupracuje s nimi v jejich hře a že je „okecá“, dali pokoj. Všechny, kteří s nimi jejich hru začali hrát, nakonec dostali. Měli čas, mnoho možností a ve svinstvu byli profíci. Z bojovníků za lidská práva dostali, koho si zamanuli dostat. Touha po lidském právu není silné přesvědčení, na kterém by se dala stavět stavba proti zlu a totalitnímu systému.

Při mém způsobu života se mi dostalo příležitosti poznat a pochopit, jak a na jakých principech ten nemravný systém pracuje a funguje. Deset let mezi léty 1974 až 1983 jsem žil a pracoval v „Baťovském Gottwaldově“. Zblízka i na vlastní kůži jsem viděl a vychutnal, jak se po roce 1970 modernizovala technologie práce s kádry a masami.

V Gottwaldově „normalizace“ znamenala modernizaci dosavadní mocenské struktury. Řediteli místních podniků a pracovišť se stali kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo registrovaní a prověření agenti. Slušovický velkokolchoz byl inovační technologickou dílnou, ve které se prakticky ověřovaly metody výcviku budoucího předvoje komunistických podnikatelů. Každý, kdo se chtěl stát perspektivním kádrem, musel být v něčem namočen, spáchat stíhatelnou hajzlovinu, být použitelný k čemukoli. Za to mohl dostat pamlsek – povýšení nebo více peněz. Tato technologie platila i na mém pracovišti v nemocnici. V předstihu deseti – patnácti let jsem tam viděl to, co jsem později jako poslanec parlamentu v devadesátých letech viděl odehrávat se na úrovni celého státu, i jako velkolepý privatizační podvod.

V osmdesátých letech soudnému člověku, byl-li schopen vidět o kousek dál, bylo zřejmé, že komunistický systém zachází na úbytě a brzo nebude schopen ani svou mocenskou sféru vlivu zvládnout. Dávno totéž a podrobněji věděla vnitřní mocenská vrstva režimu, která vládla tajné bezpečnosti. Měli privilegium informací, nemuseli se podrobovat a dodržovat ideologická schémata. Za léta, kdy nebyly jejich špičky preventivně periodicky likvidovány a vyvražďovány, se oni stali skutečnými držiteli moci.

Hlavní práci v přípravě kapitalistické perestrojky vykonala sama příroda. Rigidní totalitní systém, který neměl propracovaný, zvykově stabilní systém nástupnictví, fakticky vymřel. Tři po sobě jdoucí starci Brežněv, Andropov a Černěnko na nejvyšším mocenském postu „předvoje pracujících“ nebyli schopni a neměli čas reagovat na problémy měnícího se světa a na změnu mocenské rovnováhy. Došlo k destabilizaci fungování paranoidního mocenského stroje sestrojeného Leninem a Stalinem. „Šém“ proletářské ideologie a státu odůvodňující zločinný experiment byl vyčpělý a mrtvý.

Jedinou společenskou vrstvou ochotnou převzít moc a přizpůsobit mocenskou ideologii i vnější ideologickou rétoriku měnícímu se světu bylo technologické centrum, které se přirozeně utvořilo uvnitř komunistického systému. Bylo to společenství hospodářských a aparátnických technokratů integrované se špičkami tajných služeb. Tito lidé komunistické státy i samotné Rusko již nejméně dvě desetiletí ve skutečnosti řídili a spravovali. Tato společenská vrstva byla celou svou existencí vychovaná nemít žádné skutečné ideje a zásady, a byla si dobře vědoma výhod svého postavení. Vesměs lidé bez mravních zábran, dobře si vědomí, že cesta ke všem výhodám vede přes ovládání politiky.

V principu a jednoduchosti je možno shrnout: Zločinný systém, který společnost vnitřně hodnotově a morálně rozložil, byl připraven ke změně. Měl ho nahradit již „pluralitní“ systém vlády gangů a mafií, které stvořil. Lidé s hodnotami a morálkou členů takových tlup se měli stát příští „elitou“ postkomunistické společnosti.

 

Autor je členem Konzervativní strany

3349 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Klaus ml. se odklonil od ODS. Novotný vyzývající k "utrácení" lidí program reprezentuje? Sociální sítě zaplavily fotky nahaté Kateřiny Bursíkové Jacques. Hodlá se stát českou Cicciolinou a vrátit se do politikyKdyž revoluce začne požírat své dětiPatnáctiletý student Sorosova gymnázia v Praze Jan Ťuhík byl nominován na Nobelovu cenu míru. Kvůli demonstracím za Václava HavlaZa Jakla se vylučuje z ODS?

euPortal.cz

Muslimští imigranti se pokusili unést ve Finsku autobusy za pokřiku Allahu akbar...Jak strašlivě hloupý nebo zkorumpovaný musí být člověk, který tvrdí, že máme patřit na takový Západ?

Eurabia.cz

Konvička: Čučkaři z BIS zatím bojují s "dezinformačními zdroji" a mezitím Muslimskou komunitu v Praze ovládli radikální muslimovéCenzura na internetu zesiluje. Česko-švédská spisovatelka je cenzurovaná kvůli Tommymu Robinsonovi

FreeGlobe.cz

Velká multikulturní rvačka Arabů a Turků (+ video)Senegalec unesl autobus s dětmi a podpálil ho. Nesouhlasil s imigrační politikou italské vlády (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

euServer.cz

Kauza V. K. junior po týdnu. Propad ODS do hnojiště. Pestrá skladba lidí typu Petříčka, Bartušky i Bartoše, Pospíšila i Kalouska, teď se k nim přidal i FialaNadšená Schwarzenbergova chvála Petříčka je nejtěžší obžalobou současné ČSSD

eOdborar.cz

Boj za klima? Ale jděte! Naopak velice dobrý kšeft. Greta Thunberg je pro rodiče slepice snášející zlaté vejcePrivatizace sociálních služeb ve Finsku vede k zhoršení péče a otřesnému zacházení s lidmi

ParlamentniListy.cz

„Tak kde jsou tedy ve Francii problémy?“ ptal se Takáč na ČT hosta. A byl zavalen hromadou příkladů, znáte je i vyKonec přijde, jsem o tom pevně přesvědčen. Miroslav Macek probral bolavou ránu Evropy
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění