Takto si jeden sovětský generál představoval válku s Američany. Velmi zajímavé čtení

Autor: Milan Vyterna | Publikováno: 29.1.2015 | Rubrika: Historie
Bolsevici

Při studiu vskutku pozoruhodných „vědeckých prací“ někdejších, jakož i současných komunistických propagátorů často překvapuje jejich bezelstná upřímnost, se kterou zároveň marginalizují vliv sovětských maršálů, případně rovnou ministrů obrany (a tedy vždy členů politbyra) a zároveň kladou loajalitu k sovětskému režimu vysoko nad loajalitu vůči vlastni vládě a vlastnímu národu. Nedobrovolně tak dokazují své pokřivené komunistické chápání reality, ve které vlastenectví, morálka, a právo nabývají odlišných až zcela opačných hodnot nežli v demokratické a svobodné společnosti. Je vcelku pochopitelné, proč obecně nadřazují zájmy armády nad zájem národa. Vyplývá to přímo z agresivního a výbojného založení komunistické ideologie. Ve společnosti, kde jsou všechny mocenské složky, zejména armáda, přímo podřízeny a ovládány některou politickou stranou, se všechny stávají pouhými vykonavateli vůle „strany“. Touha takových ideologů po ještě masivnější militarizaci společnosti jako „ideálním stavu“, po ještě bezohlednějším uplatňování „stranické linie“, nadto diktované zahraniční mocností ve všech vnitřních i zahraničněpolitických otázkách při vrcholících příznacích hospodářské a politické krize společnosti již se zdravým rozumem přímo kolidují..

Snaha postavit názory vrcholných představitelů sovětského impéria (Molotov, Žukov, Malinovskij) mimo celkovou politickou linii „strany a vlády“ je v lepším případě naivní, v horším cíleně tendenční a zavádějící. Minitři národní obrany SSSR byli od Stalinovy až do Gorbačovovy doby nejen vykonavateli, ale současně i spolutvůrci všech politických, ekonomických a zejména vojenských kroků sovětské věrchušky. Není sice sporu o tom, že ministr v Sovětském Svazu byl výrazně reprezentativní postavou, ale tuto funkci vždy zastávali osvědčení, nejvyšší důstojníci armády nebo později ještě mocnější KGB (což ostatně - nejen v Sovětském Svazu - ani náhodou nepřekáželo), byl však vždy jedním z nejmocnějších aparátčiků aktuálního vedení impéria. Zásadní přehodnocení charakteru vztahů mezi armádou a státem po žalostném rozpadu Sovětského svazu dokládají i zásadní vojenské reformy v současném Rusku. Ruští autoři sami stvrzují, že militarizace bývalého ruského státu významným způsobem zavinila jeho hospodářské zaostávání a ruku v ruce s vojenským modelem řízení společnosti civilizační propast mezi Západem a Ruskem jen prohloubilo. Také tento stav bylo nutno zásadně změnit a rezort obrany učinit opět podřídit kontrole civilní vlády a parlamentu, který bude bdít zejména nad rozpočtem generálního štábu a činností všech jeho podřízených složek (viz. T.Andrejsek: Reforma ozbrojených sil. Ruské federace).


Ještě v 90tých letech jsme byly svědky situace, kdy ruská armáda byla státem ve státě a ministr národní obrany, coby přetrvávající samovládce starého typu vedl nadále vlastní, „sovětskou“ vnitřní i zahraniční politiku, která se ne zcela shodovala s politikou ruské vlády a parlamentu (viz války v Čečensku). Rusko v té době nemělo žádnou vládní ani parlamentní kontrolu nad pokračující totální monopolizací svých ochabujících zdrojů ve prospěch armády. Armáda naopak přímo či nepřímo, na základě starých vazeb přímo ovládala strategická odvětví ruského hospodářství a diktovala si nadále své požadavky. Odtud také plynou rádoby pohrdavé odsudky komunistických ideologů, o „neefektivní úrovni imperialistického paktu NATO“, kde vláda a parlamenty řídí armádu a nikoliv naopak, o jeho „slabé výzbroji, nízkém počtu divizí, špatné (tj. neimperiální) úrovni centrálního velení“ – které vskutku nemělo nic společného s velením armád Varšavské smlouvy, kde se v Moskvě rozhodovalo i o počtu záchodků v československých kasárnách. Každá taková kritika NATO se implicitně zaměřovala právě proti „přílišné“ civilní kontrole západních armád, dobrovolně spojených ve vojenském paktu při plném zachování státní suverenity členských zemí a odpovědnosti armády v prvé řadě své vládě a svému národu. Propagovaná „nejednotnost NATO“ svědčí především o ideologických zábranách, znemožňujících pochopit základní principy svobodné občanské společnosti a parlamentní demokracie. Jistě že šlo o zásadní rozdíl proti stavu, kdy tzv. Spojené veleni Varšavské smlouvy bylo jen jedním, nepříliš významným a spíše jen formálním oddělením generálního štábu sovětské armády. To je však podle komunistických propagátorů nejen zcela normální, ale přímo ideální uspořádání. Zásada „dvou klíčů“ (zabezpečení použití jaderných zbraní v USA), pokud již chceme jít do extrémů, byla a je sovětskému model řízení státu a jeho výkonných pák ovšem nekonečně vzdálená. Bezmezná oddanost bolševickému režimu by snad byla úctyhodná, kdyby v případě ČSLA nesídlilo její skutečné velení tisíce kilometrů za státními hranicemi.

V dobách stalinizmu byla situace přeci jen jiná. Ukrutně a krvavě uplatňovaná vůle všemocného Imperátora stála nade vším. Tato doba se vyznačovala vystupňovanou paranoiu. Stalin (a rovněž další rudí samovládci) nejenže hluboce nedůvěřoval Západu, ale i vlastní straně, vládě, politbyru, vlastní rodině a věčným obavám ze spiknutí neunikla pochopitelně ani jeho hlavní ozbrojená záštita – armáda. Již před válkou proběhly vražedné a masivní čistky, které postihly celý důstojnický sbor a nemálo přispěly ke kolapsu Rudé Armády po německém útoku. Stejný boj však bojovali Stalinovi maršálové i ve válečných a poválečných letech v trvalé obavě o život svůj a celé své rodiny, jak bylo v Sovětském svazu obvyklé. Ani sebevýše postavený funkcionář Stalinovy říše si nikdy nemohl být jistý lidmi, kteří jej obklopují a který skutek či pouhé slovo jej uvrhne do neodvratné zkázy. Vláda Imperátora byla trvale udržovaná jen stále se prohlubující atmosférou strachu, kdy „šťastnějším“ výsledkem býval jen trvalý pobyt kdesi v sibiřském lágru, přičemž zavržení prominenti režimu končili přes svoji veškerou neochvějnou oddanost k vůdci - pro všechny případy – ubiti někde ve sklepeních Ljubljanky. Podrobné informace o výsledcích čistek a teroru NKVD/ KGB v řadách Rudé armády za války nabízí Michael Parrish ve svých pracích "Sacrifice of the Generals: Soviet Senior Officer Losses, 1939-1953" (2004) a "The Lesser Terror: Soviet State Security, 1939-1953", Westport (1996). Originální a výmluvnou sondu do Stalinovy chorobné paranoie dává konec konců již jeho "Stručný výklad dějin VKS(b), Praha 1949.

Zmíněná americká strategie „air atomic offenzive“, tato odpověď na Stalinovy nejen verbální výpady ostatně nebyla ve svém věcném posouzení o nic agresivnější nežli tzv. Talenského doktrina „Strategické protiofenzivy Rudé armády“. Obě vycházely z logiky prvního úderu protivníka, po kterém budou teprve následovat odvetné kroky ať už konvenčními, nebo jadernými zbraněmi. Nepřímo tak byla oboustranně potvrzena jistá vyváženost sil a to i přes asymetrickou ruskou převahu útočných tankových divizí vs. strategických bombardérů USA. V situaci, kdy zásah US Army na sovětském území byl stejně neproveditelný, jako zásah sovětské armády v USA, byla otevřená konfrontace skutečně nereálná. V době vrcholící války v Koreji (1951), kdy Stalin zřejmě opět vážně uvažoval o rozšíření konfliktu v totální válku se Spojenými státy si nechal na základě zpráv svých dobře informovaných špiónů zpracovat nový rozbor, podle kterého ani 500 tehdejších amerických jaderných bomb by neznamenalo zánik Rudé armády, natož takové fyzické podlomení sovětského režimu, které by vedlo k jeho zhroucení. K těmto závěrům vedly sovětské operativce zkušenosti z katastrofálních válečných let 1941-1942, kdy sovětská armáda a hospodářství utrpěly nesmírné ztráty (cca 60%), odpovídající prý teoretickému použití 330 jaderných bomb (tehdejší) ráže. Zůstává ovšem otázkou, jaké postupy k vypracování tohoto rozboru Stalinovi podřízení použili, aby se obávanému vůdci v správný čas správně zavděčili.

Čirých spekulací se dopouští jediný známý z autorů zprávy, genmjr. Chlopov, který jmenovitě počítá s „malým účinkem bombardování sovětského území Američany“, neboť přes veškeré způsobené škody nedokázali v obdobné situaci za války vyřadit německou armádu z boje, přičemž sovětská protivzdušná obrana je mnohem lépe připravená nežli tehdejší německá (opravdu?) a Sovětská armáda bude před jaderným útokem proto dobře chráněná. Obratem dodává že sovětské „nejmodernější zbraně“ (které konkretně?) ochromí pohyby vojsk NATO a drtivá ofenzíva sovětské armády dosáhne strategických cílů dříve, nežli Američané dopraví přes Atlantik dostatečné síly k obraně. Vrcholem zprávy je závěrečné tvrzení, že síla Sovětské armády zastraší Američany a donutí je ukončit leteckou ofenzívu proti Sovětskému Svazu. Tento krajně sebevědomý a výmluvně agresivní postoj ovšem koliduje s obrazem „mírumilovného Sovětského Svazu, obklíčeného válkychtivými imperialisty“ a proto se o nich v dílech žádných bývalých či současných rudých propagandistů NIKDY nedočteme. Namísto aby stalinistický – či libovolný následnický či služebný režim akceptoval strategickou rovnováhu sil, vyžíval se celá desetiletí v neustálém strašení neinformované veřejnosti z amerických jaderných bomb či raket, monstrózní špiónománii a svalování viny za „nevyhnutelnou válku mezi imperialismem a socialismem“ výhradně na účet účelově vyrobeného nepřátele na druhé straně Stalinem spuštěné železné opony.

Po vypuštění Sputniku, jehož vědecký přínos byl zcela zanedbatelný oproti přínosu ideologickému ,nastala kvalitativně revoluční fáze závodů ve zbrojení. Západní média i četní neodpovědní politici bohužel často zveličovali hrozbu sovětských útočných mezikontinentálních raket s jadernými hlavicemi a vykonali pro sovětské vládce nezaslouženou, zato kardinální službu. Komunistická propaganda navíc dlouho kladla důraz na údajnou nezranitelnost těchto raket, proti kterým se „imperialisté“ nebudou schopni nijak účinně bránit. Ve skutečnosti kladlo raketojaderné vyzbrojování tak nesmírné nároky na chabou sovětskou ekonomiku, které spolu se zvyšující se technickou náročností podobných složitých zbraní (minimálně na stále vyspělejší počítačové systémy k jejich ovládání), že reálné ohrožení Západu sovětským překvapivým, přesným a masivním jaderným úderem bylo zcela iluzorní. Sami Sověti se zároveň s vývojem mezikontinentálních raket podrobně zabývali protiraketovou obranou při vědomí svého zvyšujícího se technologického a obecně hospodářského zaostávání za Západem, zejména Spojenými státy.

Již roku 1948 byla „vojska protivzdušné obrany“ vyčleněna jako samostatná armádní složka a zaúkolována přípravou a testováním protiraketové obrany. Praktické výsledky se objevily až počátkem 60tých let, kdy byly kolem Moskvy a Leningradu rozmístěny první komponenty těchto systémů, a rétorika sovětských představitelů také ihned nabrala předčasného sebevědomí. Obrana proti balistickému útoku byla žádoucí jak z vojenských, tak politických důvodů, což potvrzuje i výše zmíněný generálmajor Talenskij. Jistě není nutno zpochybňovat jeho tvrzení, že stát je povinný čelit vojenskému ohrožení. Poněkud schizofrenicky však působí (nejen Talenského vývody) o „obraně před imperialistickým útokem“, když to byl Sovětský Svaz a jeho představitelé, kdo cíleně začal vyhrožovat druhé straně mezikontinentálními raketami. Nejpozději od přelomu 60/70tých let byla schopnost účinné protibalistické obrany sovětského území před odvetným americkým úderem mocenskou klikou kolem nového ministra obrany SSSR maršála Grečka v přísně tajných dokumentech pro politbyro zpochybňována, spolu s doporučením investic do podstatného rozšíření sovětských raket prvního úderu, které musí být schopny způsobit nepříteli co největší škody. Jedině tak lze možno počítat s mírnějšími účinky amerického protiútoku.

S chronickou pravidelností se od ideologicky motivovaných lhářů vždy dozvídáme pravý opak skutečnosti ohledně vojenského (jaderného) ohrožení a obranné reakce druhé strany. Jeden příklad za všechny : USA se měly dopustit „útočné agrese“ také v červnu 1959, kdy byly ve Velké Británii rozmístěny balistické rakety typu Thor. Zcela je ignorován fakt, že SSSR umístil své rakety v NDR s několikaměsíčním předstihem. O rozmístění těchto sovětských raket mimo území SSSR bylo rozhodnuto už počátkem 50tých let, a jako destinace byly vybrány právě NDR a Bulharsko (zde proti jižnímu křídlu NATO). Koncem r. 1956 hlásila západoněmecká zpravodajská služba podezřelé transporty velkých objektů v prostorech Fürstenberg a Vogelsang (Brandenburg). V září 1958 CIA potvrdila, že jde o SS-3/R-5 s dosahem 1000 km. Rakety byly instalovány na přelomu 1958/1959, hlavice dorazily koncem dubna 1959 a od května 1959 byla jednotka raketových vojsk SSSR v NDR připravena k odpálení prvních 4 střel na Velkou Británii. Byly však na kapalné palivo, jejich příprava ke startu byla velmi komplikovaná, obtížně kamuflovatelná a po přípravě ke startu se nedaly odstrojit. Technické nedostatky však těžko mohou omlouvat jejich útočný charakter. Východoněmecká vláda ani armáda, součást armád Varšavské smlouvy, o přítomnosti jaderných zbraní prvního úderu na svém území (jak to bylo u Rusů obvyklé), nebyla ovšem ani rámcově informována. Podobná sovětské provokace se opakovala r. 1961 v Bulharsku, kdy byly za stejně zinscenovaného, špatně hraného pobouření komunistického tisku a KGB organizovaného „protiválečného hnutí“ v Itálii a v Turecku až následně instalovány americké rakety Jupiter – C.

Strašení imperialismem se dělo jak důsledným, pro komunisty žel bohu stále nedůvěryhodnějším utajování útočné povahy armád Varšavské smlouvy, tak stupňující se ideologickou válkou (včetně organizace tohoto tzv „mírového hnutí“ směřujícího k jednostrannému jadernému odzbrojení démonizovaného Západu). Zostouzení protivníka bylo přímo životní nutností režimu, kde prostý občan ani náhodou nesměl nezapochybovat o pevně stanovených stranách dobra a zla. Zdá se, že i pouhá existence tak zarputile pomlouvaného a zesměšňovaného Západu, NATO, či USA byla trvalou noční můrou kremelských vůdců. Proto, přes všechny zmíněné, účelově zadané a proto v tomto duchu vypracované strategické rozbory a „vědecké práce“ tu byl stále stín pochybností že drtivé a snadné „vítězství socialismu nad kapitalismem a imperialismem“ nakonec nemusí vyjít a stupňující se „třídní boj“, tedy také boj o stále masivnější militarizaci sovětské říše nesměl a nikdy ani nemohl mít konec. Pravý důvod rozkolu mezi válečnými spojenci a zahájením Studené války tedy můžeme oprávněně spatřovat pouze v návratu sovětské politiky z abnormálního stavu do stavu normálního, do stavu obnoveného a nesmiřitelného boje proti kapitalismu a imperialismu. Žádný Ždanovův (A. A. Ždanov, vrcholný a zcela oddaný Stalinův aparátčík, působící v různých vrcholných funkcích od 20tých let, zemřel náhle za nejasných okolností r. 1948 poté, co upadl v nemilost Imperátora), nebo jiný „kosmopolitizmus“ neměl ve „zdravém jádru“ strany, obnovující svoji „vedoucí roli“ v přípravě a realizaci celosvětové revoluce již co pohledávat.

Nějaké „normální“ mezinárodní vztahy vždy zásadně odporovaly povaze sovětského režimu. Jeho nenasytná potřeba tzv. míru (chápejme věcně a správně permanentní války) či tzv. bezpečnosti (tedy fyzického zničení účelově vyrobených třídních nepřátel, a to nejméně na celém světě, ne-li v celém vesmíru) jej vedla k samoúčelně se zvyšující militarizaci celého rudého impéria a rovněž k rozpoutávání stále nových lokálních válek v rámci vývozu revoluce, testujících zároveň připravenost „prohnilého“ Západu k chystané nové světové válce (V. Mastny: The Cold War and Soviet Insecurity. NY-Oxford 1996). Stalin a jeho nomenklatura chápali oprávněné tužby (nejen) sovětské veřejnosti po lepším, lehčím a bezpečnějším životě jako ohrožení své samovlády a celého režimu. Proto ta kampaň proti kosmopolitismu 1946 (a mnohým jiným úchylkám proti linii strany), sugerujícím veřejnosti, že SSSR je stále obklopen nepřáteli. Slova Molotova o tom, že bolševiků není zapotřebí, když se "dobře žije" Mastného výklady dokonale potvrzují.

Slovy A. Solženicyna nebylo často možné „v zemi, kde se přísně utajuje i počet ovčích ocasů“ získat seriózní vojenské údaje (zejména o raketojaderné výzbroji) někdy ani vedoucím představitelům Sovětského Svazu. Svědčí o tom kniha A. Ševčenka (Mein Bruch mit Moskau. Bergisch Gladbach 1987), popisující během projednávání příprav smlouvy Salt 1 (1969-1972) velice ostré spory tehdejšího sovětského ministra zahraničí A. Gromyka s ruskými generály, kteří nebyli ochotni (a dost možná že kvůli do absurdit jdoucích utajovacích procedur) ani schopni předložit souhrnné údaje o sovětských jaderných zbraních, raketových nebo protiraketových systémech, natož o jejich přesnější lokaci. Při tomto tragikomickém stavu věcí se jednání pochopitelně vlekla, neboť se při nich „předběžně“ (tj. trvale) vycházelo jen z amerických údajů o sovětské jaderné výzbroji.

Není divu že na základě pouze odhadnutých a Sověty nepotvrzených údajů o jejich protiraketové obraně, nebyla smlouva Salt 1 americkým senátem dlouho vůbec ratifikována. Sovětské generalitě bylo pochopitelně nejen lhostejné, ale vyloženě nemilé jakékoliv zveřejňování svých útočných plánů a prostředků, jimiž k jejich realizaci hodlají použít. Roli L. Brežněva, tehdejšího nezpochybnitelného samovládce SSSR v těchto událostech neznáme a těžko bude ještě někdy průkazně odhalena. Zdá se však pravděpodobné, že postoj svých generálů spíše skrytě podporoval. Zvláštní pikantnosti nabývá také v tomto směru obvyklé tvrzení rudých propagandistů o „původcích odporu ke snižování válečného napětí a hrozby jaderného holokaustu lidstva“. Zarytý odpor sovětských vůdců vzbuzuje dojem, že počítali s tím, že Američané se budou po těchto zkušenostech stavět negativně k dalším jednáním Salt a bude je tedy při obvyklé sovětské taktice zamlžování skutečnosti možno obvinit z neochoty k dalším odzbrojovacím jednáním. Jednání Salt však nakonec z hospodářských důvodů musela být obnovena zejména díky tomu, že Američané přistoupili na Brežněvovu pózu mírotvůrce.

Ústup od trvale platných principů stupňujícího se třídního boje a vývozu revoluce byl Stalinem za těžkých válečných let, kdy celému režimu hrozila akutní a naprostá zkáza (poté, co paktování se těchto internacionálních socialistů s nacionálními socialisty v Německu proti společnému nepříteli - „kapitalismu“ žalostně selhalo) chápán od samého počátku jako sňatek z rozumu, jako geniální oklamání (hloupého) třídního nepřítele, který neodvratně bude a musí být zničen, jakmile bude smrtelná hrozba bolševickému režimu zažehnána a překonána. Jak již bylo naznačeno výše, jakákoliv poválečná spolupráce s tímto třídním nepřítelem, s „kapitalisty“, byla předem odsouzena k odsunu do zapomnění. Jakékoliv normální mezinárodní vztahy by nutně vedly k „otevírání“ a tedy nezadržitelnému rozkladu bolševického režimu, jehož proklamovaná mírumilovnost a progresivita nikdy nebyla ničím jiným, nežli prázdnou bublinou. Kam by vedlo odhalení stalinských - a nejen stalinských, nýbrž permanentních strašlivých zločinů bolševiků vůči vlastnímu národu? Ve světle těchto skutečností bylo riskování globálního, nebo dokonce globálního jaderného konfliktu se Západem zcela logicky zanedbatelným problémem. Neřešitelné vnitřní rozpory údajně nejlidovějšího, nejdemokratičtějšího a nejvyspělejšího společenského zřízení – zřízení bolševického, nikoliv nějaké ohrožení cizími nepřáteli pravým důvodem k rozpoutání Studené války. Se zamlžováním těchto skutečných důvodů zdánlivě iracionálního jednání SSSR, usilujícího o zvyšování vojenského napětí se u současných oplakávačů bolševizmu setkáváme dodnes.

 

Pravý rozsah sovětských příprav k totální válce se Západem není stále ani zčásti odhalen a je pečlivě skrýván v ruských archivech. Historickému bádání jsou fakticky otevřené jen západní prameny. Asymetrie takové odpovědné vědecké práce je zcela zřejmá, neboť z druhé strany se může opírat jen o ojedinělá svědectví na Západ uprchlých vysokých představitelů bolševického režimu, vysokých představitelů armády a tajných služeb, případně o „trestuhodně“ zveřejněné paměti jiných prominentů. Na zcela stejných základech se paradoxně pokoušejí i současní komunističtí propagandisté dokazovat „mírumilovnost“ Sovětů a „imperialismus“ Západu (opět prakticky výhradně Spojených Států). Při studiu sovětské strategie v jednotlivých obdobích se historik musí prodírat takřka výhradně obrovským množství sovětské propagandy a na základě jejích rozporů odhadovat a vypátrat skrytou pravdu. Zatímco na Západě odborná i občanská společnost měla volný přístup ke všem státním dokumentům, vojenským a politickým údajům (kromě choulostivých údajů spadajících pod státní a vojenské tajemství, jako vyspělé technologie, personální a osobní údaje o velení vojska či dokonce rozvědky a kontrarozvědky) a probíhala zde široká veřejná diskuze o otázkách globální bezpečnosti, sovětská, potažmo komunistická propaganda mocně těžila právě jen z informací zveřejňovaných na „prohnilém“ Západě a dokazovala jimi svá propagandistická tvrzení o agresivních západních imperialistech. Není bez zajímavosti např. že „tajné“ informace o obecných charakteristikách nových zbraní zaváděných ve státech NATO čerpala londýnská rezidentura Stb dle svědectví plk. Frolíka (vysoký důstojník Stb, který r. 1968 uprchl na Západ s mnoha citlivými informacemi) ze zájmového časopisu „Military Officer“ a byla za ně vyznamenávána..

Ignorace této informační asymetrie se projevuje rovněž i ve zvláštní velkorysosti, kterou přívrženci starého režimu dodnes projevují vůči státům jako ČLR, KLDR, Kuba či Vietnam, jejichž současní vládcové jsou dílem ochotni udělat cokoliv, včetně zavádění originálně pokřiveného stranického „kapitalismu“, jen aby se udrželi u moci, dílem ustavičným zpřísňováním represí a perzekuce vůči vlastnímu národu, tolik kontrastující s neúnavnou a bdělou staronovou kritičnosti vůči jakékoliv aktuální politice zejména USA a NATO. Vrcholem absurdity pak můžeme označit tvrzení takovýchto Fučíků a mnohých jiných zfanatizovaných postbolševických trubadúrů, dle kterých Studená válka vlastně ani neskončila, neboť USA prý nadále mají Rusko na mušce! Každý, kdo tuto jedinou správnou linii vytyčenou „novou, demokratickou“ stranou neuznává, je pak opět nutně a nezvratně americkým, tj. imperialistickým zaprodancem ! Jak úderné. Sotva však přesvědčivé od někoho nezlomně loyálního k režimu, jež se vždy řídil výhradně zájmy cizí, v tomto případě východní mocnosti. Těmto autorům rozhodně nejde o žádné „rozkrývání stínů“ nad tzv. „imperialistickou politikou Západu“, jako spíše o vynořování se stínů bývalého totalitního režimu, který uchvátil v nedávné minulosti pro vlastní dobyvačné cíle celou východní polovinu Evropy.

Čtěte také: 

Něco málo k agresivním plánům Sovětského svazu. To se nedá ničím omluvit!

 

Komunismus, nejzrůdnější ideologie v dějinách civilizovaného světa

Klíčová slova: Stalin
9354 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Čtěte také

ePortal.cz

Ekonomický pád bude větší, než vláda tušíJe to neskutečné, jak je lidstvo nepoučitelné. Posledních sto let to zkoušelo znovu a znovu. Socialismus tuhle a onde, tudy a jinudy. Vždycky se spáliloV případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončenaČást českých médií a politiků propadá v poslední době protičínské hysterii a předhání se ve všestranné dehonestaci asijské velmoci při každé sebemenší příležitostiPřekonejme protikorupční „paranoiu“

euPortal.cz

Migrační lež v záři koronaviru a lenost dekadentního Západu. Kde je ekonomický přínos migrantů? Rychle pryč z Evropské unieSalvini: EU je doupě zmijí a hyen. Epidemie změnila myšlení Italů. Solidarita na bruselský způsob

Eurabia.cz

Děsivé svědectví z Řecka. Muslimští uprchlíci ze rabují a kradou co mohouFeminismus zabíjí

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Pražská špína se vypořádala s maršálem, který Prahu uchránil před osudem VaršavyČT v nejvyšším vzepětí své nestrannosti. Zatím vystoupili herec Mádl, kněz Halík, sportovec Hašek a dramatik Svěrák. Další podobní jsou připraveni...

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Lidi jsou spodina? Ne! udeřil Okamura na TOP 09. A rozbalil to proti EU: Vytáhl zlé věci„Pořád h*jzl Zeman nechcípl.“ Chtěli slušně diskutovat, ctí pravdu a lásku, Soros je neplatí. Jenže se to zvrhlo
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění