Úryvky z nové knihy „Vladimír Hučín: Hrdinům se neděkuje'' (II.)

Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 1.7.2006 | Rubrika: HotNews
Hučín

Komunističtí vandalové ničí kulturní dědictví, policista je pronásledován za to, že je vyslýchá
Vladimír Hučín vypráví příběh z podzimu r. 1971:

„Šel jsem se svým psem Atosem kukuřičným lánem nedaleko od domova. Když jsem došel až na okraj Přerova, což je hned za hřbitovem, slyšel jsem střelbu. Postupoval jsem kukuřicí až k místu střelby. Došel jsem na druhou stranu lánu a viděl tam jednotku Lidových milicí s automobilem GAZ. Občas se tam objevil ještě další automobil, ale jeden tam byl stále. Střídalo se tam od 8 do 12 příslušníků LM. Poznal jsem mezi nimi Ctirada Maráka a jeho syna. Jeho otec byl náčelníkem okresního štábu Lidových milicí.

Asi 30 metrů od nich stála socha sv. Šebestiána z roku 1790. Od mládí byla poutním místem, významnou kulturní památkou. Chodil jsem k ní s rodiči na procházku. Jako malý chlapec jsem tam vždy dojel trojkolkou. Budila ve mně posvátnou úctu. Vnímal jsem ji jako symbol. Sv. Šebestián měl v sobě šípy. Byl uvázán ke stromu. Byl kdysi šéfem ochranky císaře Diokleciána, takže měl v podstatě co do činění s tajnými službami.

Úplně jsem ztuhl. Viděl jsem, jak milicionáři, střílejí do sochy. Byli opilí, protože jsem viděl, jak tam koluje láhev alkoholu. Měl jsem co dělat, abych psa uklidnil, aby neštěkal. Pes se držel jen proto, že byl dobře vycvičený. Přestože byl už podvečer tak jsem viděl, jak střely narážejí do kamene a odštěpují kusy sochy. Pořád držela, i když byla z pískovce. Mezi šípy, kterými byla socha protkána, se jenom jiskřilo. Sochy ubývalo. Docházelo k jejímu úplnému poškození. A přes to všechno pořád ještě stála. Ve mně to vyvolalo úplný odpor. Ptal jsem se v duchu: „Jak si to mohou dovolit?!“ Ale nevěděl jsem, co proti tomu mohu dělat. Viděl jsem opodál tři zkřížené samopaly. Jeden z nich byl samopal vzor 58.

Měl jsem velkou chuť se samopalu zmocnit. Nevím, co bych dělal, kdybych neměl s sebou psa. Ale s ním jsem se bál. Byl jsem naprosto zoufalý, bezradný, ale také úplně vzteky bez sebe, jak je tohle možné. Proti nim bych vůbec neměl šanci. Čekal jsem, co bude dál. Přijel další GAZ, jejich maskovaný automobil. Najeli s ním až k soše. Hodili na ní kovové lano. Omotali jí a s autem popojeli. Socha se nahnula. Popojeli ještě a teď už za ohromného radostného pokřiku socha spadla. Okolí zadunělo. Jeden dokonce sochu pomočil. Druhý se pokoušel taky, ale nějak mu to asi nešlo. Nic horšího už nemohli udělat. Zvířecky sochu potupili. „Kdyby snad ten samopal byl blíž,“ uvažoval jsem v duchu. Teď jsem nevěděl, jestli je nabitý a jak bych to udělal. Ale převážil strach. Měl jsem co dělat, aby Atos nezačal štěkat, aby vůbec zůstal na místě. Nezbylo mi nic jiného než se odplazit zpátky.

Balóny
Vladimír Hučín vymyslel způsob, jak rozhazovat letáky. Vyrobil si tiskárničku z dětských tiskátek, které se dostaly koupit v obchodě. Začal tisknout letáky s nápisem: „Pryč se sovětskou diktaturou.“ Tiskl to na modelářském papíru, který se jinak používal ke stavbě leteckých modelů. Byl odolný proti vodě a poměrně pevný. Potom je roznášel a různě pohazoval po městě. Některé také před branou závodu, kde pracoval. To se mu zdálo být příliš nebezpečné. Policisté a StB začali hlídat ulice i v noci. Mohl by jim padnout do rukou. Ve dne zase si toho mohli všimnout různí lidé. Přemýšlel, jak by snížil riziko a zároveň distribuci provedl efektivně. Samozřejmě jej napadl způsob pomocí balónů. Kdysi v padesátých letech takovým způsobem nad územím ČSR prováděla distribuci letáků Svobodná Evropa. Jenže, kde vzít balóny? Když se o to začal zajímat, zjistil, že to není tak neuskutečnitelné. Jednou se mu jeden známý (nechce být jmenován) zmínil, že na letišti používají meteorologické balóny. Vladimír si jich několik vyžádal. Posléze získal velkou bombu s vodíkem z propagačního oddělení Strojíren. Tím mohl balónky plnit. Nejprve vyzkoušel v noci balónek vypustit. Naučil se odhadovat sílu větru a tím i dobu, kterou musel nastavit na zpožďovači výbušného zařízení, které rozevřelo kontejnerek s letáky. To vše vyžadovalo mnoho pokusů. Důležitý byl směr a síla větru. Podle toho potom nastavit zpožďovací zařízení.

Po těchto pokusech přistoupil k realizaci. Začal ve velkém tisknout letáky a v noci je vypouštěl. Ráno byla určitá oblast zaplavená letáky. Balón se nenašel, neboť výbuch rozevřel pouze kontejnérek, ale samotný balon nebyl ještě poškozen, odlehčen vystoupal do velké výšky a dostal se následně někam zcela jinam, doutnák hořel dál až dohořel k balónu, zapálil vodík v balónu a nastal výbuch. Balon se poté nenašel, neboť byl zcela zničen, jeho obal obvykle shořel.

Vladimír získával od onoho známého dostatek balónů, které byly nějak poškozené nebo vyřazené na letišti. Opravil je, zalepil a vyzkoušel je zkušebně naplnit vzduchem (pomocí obrácené funkce vysavače) a zjistil, zda neuchází. Teprve potom byly použitelné. Jeden balón nesl až 500 letáků.

Náčelník StB Přerov Zdeněk Bláha si stále více uvědomuje svoji bezmocnost. „Odkud se ty letáky berou? Někdo je musí rozhazovat.“ Zanedlouho mu již přivedou dva lidi, kteří byli zajištěni u Chemických závodů. Údajně vypadali podezřele. Ale Bláha si od toho moc neslibuje. Už jich tu měli spoustu. Žádný nic neřekl. Tentokrát je trochu zmáčkne. Podá si sám toho podezřelejšího. Nicméně v úspěch nevěří.
Zanedlouho mu přivádí jednoho. Posadí si ho proti sobě. „Znáte tento leták,“ ukazuje jej vyslýchanému. Ten přikyvuje. Je na něm vidět, že má strach. „Víte, že bylo u vás nalezeno více těch letáků? Co k tomu chcete říci.“
„Našel jsem je před závodem.....“
„Proč jste jich měl u sebe více? Věřím, že takový leták je zajímavý. To vám nestačil jeden. Samozřejmě jen k tomu, abyste ho odevzdal...“
„Chtěl jsem jich odevzdat více, nikde není řečeno, že musím odevzdat jen jeden...“
„Ono to také může být jinak. Letáky jste tam rozhazoval a několik vám jich zbylo...“
„To v žádném případě, snad nechcete říct.........“
„Jak nám dokážete, že to tak nebylo?“
Muž se začal potit. „To je vyloučeno,dovolte, jsem člen strany......“
Bláha natáhl ruku přes stůl směrem k muži. Ten na ni zíral, snad jestli v ní není pistole. „No ták, dejte to sem.....“
„Co jako.......“
„No tu stranickou legitimaci.....“
Muž se začal zoufale šacovat. Potom se mu ulevilo. Vytáhl z kapsy rudou knížku a podal ji natažené ruce.
Bláha se do ní zahleděl. Člen strany od r. 1965. To do strany vnikali různé nekalé živly, které potom v r. 1968 dělaly neblahou Dubčekovu reformu. Tento zřejmě nějak prošel následnými prověrkami. „Takže vy jste sbíral ty letáky proto, abyste je odevzdal....? Je to tak?“
„Ano.“
„To jste ovšem nestihl.“
„Ne, byl jsem zadržen na vrátnici podniku...“ Bláha se takto předváděl, jen proto, aby si trénoval rutinu. Už z toho trochu vyšel, když teď dělá náčelníka. Věděl, že tento muž samozřejmě letáky nerozhazoval. Vzal do ruky několik letáků, aby si to znovu ověřil. Byly ještě vlhké od ranní rosy. Musel je někdo rozhazovat v noci. Následně řekl s blahosklonnou nadřazeností: „No dobře soudruhu. Podívej, my víme, že ses doposud dobře choval. Jsi dokonce vyznamenaný pracovník. Nemyslím si, že jsi nepřítel socializmu. Ale jeden trestný čin jsi vykonal....“ Významně se odmlčel. Dobře věděl, jak to bylo, proč ten muž letáky sbíral. Chtěl je ukazovat a rozdávat druhým. Chtěl být důležitý. Proto řekl: „Distribuce takových tiskovin je trestný čin. Každý, kdo takový leták, byť jen jeden, dá někomu druhému, dělá distribuci. To je trestné.“
„Já jsem nikomu nic nedával...“
„Ale chtěl jste. Proto jste jich měl více.... Komu jste je chtěl dávat?“ Bláha se bál jen jediné odpovědi: Že by si s nimi chtěl vyslýchaný zatopit v kamnech. Proti tomu se totiž nedalo nic namítnout. To mu už při výslechu také jedna stařenka řekla. Copak si vymyslí tento?
„Chtěl jsem je ukázat soudruhům.“
„K tomu nestačil jeden, to jich muselo být dvacet?“
„Naše stranická skupina má pětadvacet členů. Schůzi máme až v pátek. Chtěl jsem jim je roznést, aby si jej každý přečetl. Na schůzi potom se už nebudeme zdržovat a každý bude vědět o co jde.“
Vypadal jako poctivý snaživý soudruh. To jsou ti, kteří mají máslo na hlavě a snaží se přesvědčit ostatní, jak jsou loajální.....
Bláha si uvědomil, že ztrácí čas. Musí to ale zakončit tak jak byl zvyklý. Musí mít vždy navrch. „Soudruhu, necháme to tak, nebudu se nikde o tom šířit. To víte oznámit to vašim soudruhům v podniku..... No raději jděte.“
Muž se zvedl a odešel. Přišel další. „Posaďte se,“ řekl Bláha. Načež si promnul oči. Nějak mu bolely. Tolik práce a žádný výsledek! Byl unavený. „Proč jste sbíral ty letáky?“
„Prosím ony měly protisocialistický charakter...“
„Právě proto je to trestný čin....“
„Právě proto jsem jich chtěl co nejvíce posbírat, aby to lidé nečetli. Jenže vaši soudruzi mne při tom zadrželi. Svoji práci pro socializmus jsem nemohl dokončit.....“
„Co je zase toto?“ řekl si pro sebe Bláha. Proboha to si dělá ten člověk legraci nebo je tak hloupý! Dívá se na něj a snaží se uchopit jeho myšlenky. Muž vypadá na to, že to řekl naprosto vážně, asi bude blb. „Vždyť jste jich měl už alespoň sto. Co jste chtěl s tím proboha dělat?“
„Rozmýšlel jsem, že bych je spálil...“
„Ale i takoví lidé asi jsou,“ řekl si pro sebe Bláha. Už toho měl opravdu dost. „Prosím vás jděte, jděte mi z očí. Ještě si vymyslíte, že jste je chtěl používat na záchod. Vždyť je to jakési tuhé, nedá se s tím ani vytřít pr.....,“ prohrábl se hromadou letáků na stole.
Muž pokrčil rameny a odešel.
Bláha si zakryl dlaněmi oči a opřel se lokty o stůl. Začínala ho bolet hlava. Bude si muset vzít prášek. Tu náhle vrazil do místnosti operativec. „Soudruhu náčelníku, mám tu muže, který viděl v noci ty letáky padat z nebe.“
Bláha se probral. Co je zase proboha toto! Ještě mu tu scházel vizionář, blázen. Je stejně s podivem, že ještě na takového při tomto rozsáhlém vyšetřování nepadl. Snad ty letáky posílá z nebe Bůh. To by tak ještě scházelo! Unaveně řekl: „Tak ho přiveďte!“
Muž přišel a posadil se aniž by jej někdo vyzval a horlivě začal: „Soudruhu náčelníku, šel jsem v noci trochu později z hospody a tu náhle vidím něco poletovat ve vzduchu. Vzal jsem to, a on to byl ten leták.“ Vytáhl z kapsy leták.
Bláha se trochu probral. „Tak od začátku! Jméno, příjmení, bydliště, pracoviště.“
Muž to nahlásil a Bláha zapsal.
„Takže ten leták padal z nebe....“
„Ano, poletoval ve větru.“
„Jak poletoval, nejdříve se zdvihl ze země větrem a letěl..... To byl takový vítr?“
„Ne, klesal shůry dolů......“
„A potom?“
„Dopadl na zem. Tam se zachytil v trávě...“
„To je všechno?“
„Ne, potom jsem šel dál a viděl jsem další papírky klesat z nebe.“
„Neměl jste halucinace? Kolik jste měl v sobě piv?“
„To už nevím, asi sedm, ale já jsem při tom zcela střízlivej....“
„A ty ostatní jste také sebral?“
„Ne, dělalo se mi potom už jaksi nevolno z ohýbání. Říkal jsem si, jestli bych se potom třeba nezvedl ze země.....“
„Dobře, tak to podepište...,“ přistrčil muži papír. Muž podepsal a zvedl se.
Bláha uvažoval: Konečně, ten opilec mohl mít pravdu. Papírky padají z nebe. Někdo je může ve větru vyhazovat z okna. To by se ale nedostaly až na louku před Chemickými závody.
Následně si vzpomněl: Balony. Ano, v padesátých letech posílali Američané přes hranice balony s letáky, dokonce se vyslovovala domněnka, že i s brouky mandelinky bramborové. Jenže zde výskytů letáků už bylo několik a balon žádný. Navíc se vyskytují pouze v Přerově. Nemohou přece létat až ze Západního Německa. Je to divné?
Konečně si vzal prášek proti bolení hlavy a šel domů.

Zničení transparentu
Vladimír Hučín popisuje jednu akci takto: „Ale v roce 73 jsem se rozhodl, že zničím velký transparent, asi dvacetimetrový, u skladu lidových milicí. Bylo to 21 srpna, výročí sovětské okupace. Zpravodajské složky a lidové milice a vůbec bezpečnostní aparát komunistické strany byl v pohotovosti. Tato akce se podařila s pomocí mnou vyrobených zápalných bomb z termitu. To je taková látka, která dosahuje při svém hoření vysoké teploty. Nálože jsem umístil na kovovou konstrukci transparentu a odplížil jsem se asi 200 metrů dál a pozoroval jsem dalekohledem, jak akce dopadne. Ovšem byl poměrně silný vítr, bylo asi krátce před desátou hodinou večer, a transparent vzplanul o něco dříve. V tu dobu tam procházel jakýsi občan, nějaký voják, který byl od transparentu vzdálen asi třicet metrů. Když transparent vzplanul, tak se zalekl a odskočil na cestu. Zde byl zajištěn příslušníky lidových milicí a pomocné stráže, kteří se podle jeho pohybů domnívali, že je pachatel. Napadli ho a ztloukli. Díval jsem se dalekohledem, jak ho nakládají do volhy téměř ve stavu, ve kterém už nemohl vůbec chodit. Nakonec se ale zjistilo, že je to jakýsi voják, velmi aktivní v politické agitaci, který byl zaměstnán na vojenském letišti v Přerově. Viděl jsem tedy, jak bych dopadl, kdyby mně příslušníci lidové milice, pomocné stráže a vůbec státní bezpečnosti dostali do svých drápů. Proto po roce 1973 už jsem na akce chodil ozbrojen pistolí ráže 9 mm…..
Později, po roce 1973, se nám podařilo zlikvidovat pomocí zápalných složí a výbušnin asi 40 různých propagačních různých vitrín a transparentů propagujících spojenectví se Sovětským svazem a propagaci Lidových milicí a komunistické strany. Akce se dařily. Já jsem pro tuto činnost získal další osoby, bylo to asi deset až dvanáct lidí.“

Utajovaná láska
Alena nemohla říci rodičům o jejím vztahu k Vladimírovi. Jejich názor na Vladimíra byl směsicí strachu a odporu k jeho jednání. Proto Alena a Vladimír svůj vztah skrývali. Rodiče se domnívali, že Alena žádného chlapce nemá. Nicméně matka na své dceři pozná tyto intimní záležitosti a proto měla stále podezření. Neustále přemlouvala Alenu, aby si konečně našla slušného chlapce. Ale Alena celá léta žádného chlapce neměla. Vypadalo to, jakoby neměla o mužské pohlaví zájem. Matka jí stále tvrdila, že takto to nemá smysl. Občas jí na nějakého chlapce upozornila. Alena byla jako slepá. To bylo matce podezřelé.

Alena si vymyslela konspirativní legendu, že chodí za kamarádkami. Dáša v té době už studovala práva v Olomouci a s Alenou s příliš nestýkala.

Alena si toho odpoledne opět namalovala ústa, navlékla koženou krátkou sukni a halenku. Vypadala pěkně. Matka si pomyslela: takové pěkné děvče a nemá chlapce!
Načež Alena řekla: „Ahoj mami, jdu za Dášou.“ Vzala kabelku a vyběhla ze dveří. Matka se podívala z okna. Alena vesele šla na roh ulice a tam se ztratila. Za chvíli vyjelo za rohem auto – Simka. Seděli tam nějací dva lidé. Bylo to daleko, nepoznala je. Kdo má takové auto? Načež si uvědomila – Hučínovi. Polila ji hrůza. Tak přece!
Byl krásný jarní den. Tentokrát vyjeli směrem k Lipníku a zanedlouho odbočili na polní cestu. Poté dorazili na návrší a k lesu. Tam Vladimír zastavil. Vyšli ven. Bylo vidět daleko do kraje. Alena byla šťastná.
Zavěsila se do Vladimíra. Šli chvíli okolo lesa. Znali to tu. Za chvíli cesta zahne do lesa. Tam na pokraji lesa se posadili na mez.
„Tentokrát jsem ti přinesl ukázat to, cos chtěla vidět,“ řekl Vladimír a sáhl do kapsy.
„Co, co to myslíš?“
Vladimír vytáhl pistoli. „Jé, to opravdu střílí?“ Vypadala zcela shodně jako dětské repliky. Alena nikdy neměla v ruce skutečnou zbraň. „Pučíš mně to?“
„Vem si to, je to zajištěné…“
Alena vzala zbraň a uvědomila si, že je těžší než ony dětské napodobeniny. Opravdu byla kovová a těžká. V její droboučké ruce se zdála být veliká, ale když ji vzal do dlaně Vladimír, poznala, že mu do ruky sedí, jakoby tam vždy patřila.
„Dovedl bys někoho zastřelit?“
„Mám to na svou obranu.“
Alena si myslela, že by možná taky měla být nějak chráněna, ale zbraň jí jaksi neseděla. Asi by se spíše sama postřelila než by vystřelila na někoho jiného. Nejlepší by bylo, kdyby ji chránil Vladimír.
Instinktivně se k němu přitiskla. Kdyby tak mohla být stále s ním! On by ji chránil. Zastřelil by každého, kdo by ji ohrožoval.

Konspirace StB a KGB
Poslední výbuchy transparentů a vitrín už ministra vnitra rozčílily natolik, že se vydal do Přerova. Ukazovali mu trosky, které se kupily na dvoře policejní budovy do vysokých hromad, množství kousků nástěnek, plechových pokřivených konstrukcí. Příslušník VB Barobnický si stěžoval svému kolegovi Bagárovi, o kterém nevěděl, že je Hučínovým společníkem, a ten sděloval Hučínovi, že zas něco přibylo. Všichni příslušníci policejní složky dělali jen na případech zničených transparentů a vitrín. Proto dnes až s podivem můžeme konstatovat, že Hučínova skupina měla kolikrát víc štěstí než rozumu. Stačila malá chyba a mohli být dopadeni.

Na poradě s ministrem náčelník Bláha dostal nové rozkazy. Hlavní bylo zavedení agenta Eliáše do hlubokého konspiračního nasazení. Měl splynout s prostředím a proniknout do Hučínovy skupiny. Bylo velké podezření, že to dělá Hučín, nicméně důkazy nebyly.

Eliáš navázal s Vladimírem Hučínem kontakt někdy zjara 1975 v kantýně podniku, když mu pochvaloval jeho práci ohledně letáků. Vladimír byl sice opatrný, Eliáš neměl přímé důkazy, že to Hučín dělá, nicméně stále pronikal do jeho práce. Tvrdil, že je agentem západoněmecké tajné služby. Tím si upevnil kontakt s Vladimírem, protože Vladimír mu více důvěřoval.

Náčelník Bláha a agent Eliáš sedí v kanceláři náčelníka okresního oddělení StB. „Říkáte, že by to mohl být Hučín?“ říká Bláha.
„Téměř s jistotou to mohu říci. Začal se mi svěřovat. Chtěl navázat nějaké styky na Západ a také se zmínil proč to potřebuje. Jde mu o zbraně...“
„O zbraních teď nemluvme, tím je Hučín posedlý, má to po otci. Může to být také jen záliba, někdy trochu doplňovaná nějakou tou střelbou. Aby nás to nemátlo...“
„Myslím si, že jsme na dobré stopě. Hučín má s těmi výbuchy opravdu nějakou spojitost,“ řekl Eliáš.
„Víte, musíme mít opravdu jistotu. Hučín je protikomunisticky založený, vede všelijaké řeči, vychloubá se. Ale pochybuji, že dělal ty letáky. Jen se tak chlubí. On sám je nemohl dělat, vyžaduje to náročná technická zařízení. Možná na tom jen spolupracoval...... Tady musí být nějaká skupina mající široké kontakty v armádě, policii a bůhví kde ještě jinde.....“
„Myslím, že opět Hučín je v tom na prvním místě. Kdybyste viděl jeho zaujatost, víte takovou tu posedlost proti komunistům......“
„Byl bych nerad, aby vás to zavedlo na špatnou stopu.... Dobře tedy, sledujte ho, ale nabídněte mu něco ohledně těch výbuchů, třeba nějakou výbušninu.....“
„Kde ji vezmu?“
„Dodáme vám ji.“


Při dalším krátkém rozhovoru v kantýně se zmínil Toník (agent Eliáš) Vladimírovi, že by měl k disposici profesionální výbušniny. „To je něco lepšího, než ty vaše amatérské, co užíváte vy...“
Vladimír si nechtěl příliš s Toníkem zadávat. Nechtěl se dostat do sítě nějaké západoněmecké zpravodajské služby. Tušil, že taková služba by jej potřebovala, ale co potom? Začali by ho vytěžovat, chtěli by víc a víc. Ve švýcarské bance by mu sice narůstalo konto v dolarech, ale k čemu to? Vladimírovi se dařilo. Nepotřeboval výbušninu, tu si dovedl vyrobit sám. Toníka si nechával v záloze. Kdyby snad něco potřeboval ze Západu. Především nějakou zbraň.
„Toníku neriskuj,“ řekl mu. „Máš tu jiné poslání. Věnuj se mu! Já, pokud bych potřeboval, si dovedu výbušniny obstarat. Raději bych viděl, kdybys mi na Západě obstaral nějakou pušku.... Ale to je asi obtížné...“
„Ani ne, řekni mi co potřebuješ! Bude to sice zdlouhavé, protože se to musí dopravovat po částech, ale postupně to sem dostanu.....“
„Dobře, já si to rozmyslím..,“ řekl Vladimír a zakousl se do rohlíku.
Toník se pustil do šunky v aspiku a zakusoval to rohlíkem. Mezitím se zeptal Vladimíra: „Ty se znáš s J…..?“
„Trochu ano, o co jde?“
„Tomu jsem také dodal nějakou zbraň. Bohužel, zatím se učí..... Nějak mu to nevyšlo, chytili ho s tou zbraní. Svoje si odseděl. Ale už se poučil....“
„Pracuje pro vás?“
„Ani ne, zatím ho sleduji a uvidím, možná ho zkontaktuji...“

Na pódiu se připravuje orchestr. Na tribuně se scházejí vojenští představitelé československé a sovětské armády a představitelé komunistické strany. Všichni usedají na svá místa. Někteří ještě postávají a diskutují. Prostranství se plní lidmi. Vladimír ví, že nejprve se hraje komunistická internacionála. Potom pořad pokračuje. V podstatě jde jen o to, aby dýmovnice nezačala příliš brzy. Raději ještě počkají!

Dýmovnice jsou nastaveny na pět minut. Na okraji prostranství jsou odpadkové koše. Velmi dobrý úkryt pro dýmovnici. Tiše se domlouvají. Ty koše mají už vyhlédnuté. Každý se postaví blízko svého. Vytahují si svůj rohlík jako svačinu. Budou odhazovat do koše papír od svačiny a s tím tam připraví i dýmovnici. Mirek hledí na Vladimíra. Jakmile se pohne Vladimír ke koši, totéž udělá i on.

Konečně. Na tribuně všichni usedají na svá místa. Orchestr ladí. Prostranství je zaplněné. Vladimír a Mirek stojí na okraji davu. Nemohou být nápadní... Vladimír si uvědomuje, že pět minut je moc dlouhá doba, měl to dát na kratší čas. Takto se těžko stanovuje správná chvíle k zapálení zpožďovače. Konečně se ozývá v reproduktorech zvuk. Zkouška funkce. Následně někdo nastupuje k mikrofonu. Asi začne proslov. Ano, je to sám okresní tajemník KSČ. „Soudruzi a soudružky,“ začíná svůj proslov. Vladimír se pohne. Zbytek rohlíku strčí do kapsy. S papírkem od svačiny, tak, aby to všichni viděli jde ke koši. Odhodí papírek a sehne se ke koši, jakoby tam něco viděl. Tělem kryje položení nálože. Zapaluje zpožďovač. Ten začíná syčet. „Snad to nebude příliš slyšitelné!“ Ale hlas z reproduktorů překrývá syčení. Vladimír klidně odchází zpět do davu, ale pomalu se přesouvá dál, do místa mino předpokládaný dosah dýmu. Pozoruje Mirka. Vidí jej také u koše. Asi se podařilo. I on se pomalu protlačuje davem od koše dál.

Krátký proslov končí. Orchestr hraje Internacionálu. Na tribuně stojí všichni vysocí činitelé v pozoru. Vojáci salutují. Z Vladimírova koše se vyvalí dým a ve slabém vánku se rozprostírá po prostranství. Lidé začínají kašlat a dusit se. Dým se dostává k tribuně. Orchestr hrdinně hraje dál. Někteří jeho členové už nevidí na oči: „Proboha, ještě to dohrát! Ještě sovětská a potom československá hymna...“ Internacionála skončila. Členové orchestru jsou vojáci, musí přece něco vydržet! Musí zůstat sedět! Nemohou přece utéci aniž by dostali rozkaz. Ale takový rozkaz nepřichází. Dole pod pódiem je už prázdno, lidé se tlačí z prostranství pryč. Oni sedí jako přikovaní. Spustí sovětskou hymnu. Pozónista se nemůže nadechnout. Hráč na trubku také ne. Kucká, z hymny už nic nebude. Nevidí na oči. Přibíhá velitel vojenské jednotky. Ještě ho to zřejmě nezachvátilo, přichází z místa, kde dým není. „Co to, proč nehrajete, přece vás neodradí nějaký kouř?“ Potom si začíná mnout oči. Štípou mu. Začíná kuckat. Posledním dechem řekne: „Vyklidit pódium, stáhněte se za tribunu.“ Hudebníci seskakují z pódia a rychle běží mimo dosah dýmu. Jeden se dusí, není schopen pohybu. Jak se nadechoval do trubky, asi vdechl hodně dýmu. Ostatní ho chytí pod paže a z posledních sil ho vyvlekou za tribunu. Bubeník však zůstává. Je to vytrvalý soudruh. Bubnuje do bubnů a jeho projev se nese reproduktory do všech částí města. Posléze i on prchá.

V tu chvíli vzplane Mirkův koš na odpadky. Dýmovnice nevydala dým, ale začala hořet. Zanedlouho už jsou tam příslušníci VB. Začínají ho hasit malým hasicím přístrojem.

Sovětský představitel si mne oči a vychází za tribunu. Zadržuje kašel. „No toto,“ má strach někam šlápnout, snad tu budou i nášlapné miny? Tam cosi hoří, něco vybuchlo. Snad se nechystá útok? Slzotvorný plyn se užíval za války před útokem. Měl nepřítele oslepit. Odmítá se vrátit zpět na tribunu. Volá svého zástupce. Ten stojí před ním v pozoru. „Převezmete to tu za mne! Nebudete vůbec mluvit! Žádný proslov.“
„Provedu,“ říká zástupce.
Velitel si nedovede představit, co by vlastně měl říci? Dělat, jakoby se nic nestalo? To přece nejde!
Policisté hledají odkud vychází kouř. Nemohou na to přijít. Následně přijíždí hasiči. Ti mají masky a mohou se pustit zjišťovat odkud kouř vychází. Prochází ale bezradně prostranstvím. Zdroj kouře je neznámý. Dýmovnice už totiž dohořela. Dým se rozplývá po celém prostranství. Lidé se rozcházejí. Nic je k prostranství nepoutá. Nebudou tam přece čichat nějaký kouř a ještě z toho slzet! Konečně, vždyť ukázali snahu! To se musí ocenit. S nimi odchází i ti, které kouř nezasáhl. Přece tam nezůstanou, když se mohou vymluvit na kouř! Děti jsou rády, že vše skončilo. Rozbíhají se domů. Učitelé také. Když se jich zeptají, zda byli na demonstraci odpoví podle pravdy: „Byli. Ale nemohli jsme tam vydržet. Z tribuny také většina odešla.“ Co po nich mohou chtít více?
Zaplacení stážisté se nevrací. Sem tam některý komunista. Pouze vojáci se všichni vracejí. Prostranství je poloprázdné. Z tribuny, která se po chvíli opět zaplňuje, promlouvají vysocí činitelé o úspěších socializmu k poloprázdnému prostranství zelenajícímu se jen uniformami. Lid se vytratil. Není komunistického lidu…….

Sovětská vojenská kolona. Příslušníci StB přitvrdili v hlídání Vladimíra Hučína. Tušili, že za výbuchy stojí on. Nemohli to dokázat. Byl často vyslýchán a ptali se ho, co dělal. Proto musel být u dalších akcí velmi opatrný.

Nejcennějším člověkem pro Vladimíra byl příslušník VB Karel Bagár. Jejich vzájemné přátelství dosáhlo takového stupně, že mu dával informace o náčelníkovi VB, o rozmístění pomocné stráže VB a o pohybu sovětských vojsk.

Jednou dostal od Bagára informaci, že Sověti povezou něco směrem na Libavou do svého vojenského prostoru. Rozhodl se, že jim něco provede. Nevěděl dobře co, možná se něco podaří. Vzal si sebou malou špionážní pilku z velmi kvalitní oceli, kterou mu kdysi přivezl známý z Německa. Plánoval něco naříznout. Třeba nějaké třmeny, kterými jsou uvázány postranice.

Přelezl ploty zahrádek a dostal se na silnici, po které se pomalu plazily obrovské obludy sovětských vojenských vozidel. Nejprve byl skryt za plotem zahrádky. Rozhlížel se. Nedaleko stál sovětský regulovčík. Už tam musel být hodně dlouho. Byl unavený. Vladimír čekal. Regulovčík se posadil k plotu a hlava mu klesla únavou. Konečně se Vladimír dočkal, regulovčíkovi hlava klesla na hruď. Přelezl plot a šel k němu.

Náhle se sovětská kolona zastavila. Před Vladimírem se objevila obrovská vojenská obluda, jakýsi stroj, snad raketa přikrytá plachtou. V obludě něco hučelo. Asi zřejmě kompresor. Následně Vladimír zjistil, že se pod plachtou v jednom místě něco chvěje. Nadzvedl plachtu. Opravdu tam byl nějaký stroj a od něj vedla pancéřová hadice. Vladimír ani na chvíli nezaváhal. Vytáhl pilku a začal pilovat. Šlo to snadno. Pilka byla opravdu výborná a sovětské materiály zase nebyly tak kvalitní. Západní a východní technika se setkala v nelítostném boji. V boji o čas. Ten byl opravdu drahocenný. Náhle vystříkl z vypilované drážky pod tlakem obrovský proud oleje. Proud nadzvedl plachtu a kompresor změnil zvuk. Teď už pracoval jen k vystříkání oleje dírou ven.

Vladimír nečekal. Přeskočil plot zahrady a utíkal z místa. Sovětský regulovčík se neprobudil. Možná se o tom ani nedozvěděl, když se kolona dala opět do pohybu. Kdoví kam až ona obluda dojela? Další její osud není znám.

Alena se nechce vzdát Vladimíra
„Aleno, to přece nemá význam, proč s tím Hučínem chodíš?“ říká její matka.
„Proč bych nemohla. Tys chodila také s otcem, ne? Co je na tom špatného?“ „Ale tolik let se sním taháš. On si potom najde jinou, ty už budeš stará a nikdo tě nebude chtít….“
„My jsme se přece chtěli vzít, ale tys to nechtěla…“
„Ještě tě zatáhne do té své protistátní činnosti. Všude jen mluví protistátní řeči. Nikdy z něho nic nebude. Stále bude jen někde ve slévárně. Žádná budoucnost.“ Alena si myslí: Kdyby tak věděli, co vlastně dělá….
„Už ti bude pětadvacet. Měla bys mít manžela a děti… Tvoje kamarádky jsou už dávno vdané. Podívej na Dášu. Ta už má školu a bude právničkou. Teď bude mít malé…“
„Mě ještě pětadvacet nebude, tos nějak špatně počítala.“
„Ale tak, snad nechceš, abych byla tak přesná nějaký ten rok přece….“
„Tak já si Hučína vezmu…“
Matka zbrunátněla. „To neuděláš… Co si myslíš, my budeme mít jen potíže.
Nedovedu si představit, že tu bude vykládat svoje protistátní řeči. Vyhodí nás ze Strany. Vyhodí nás z místa…“
„Ty máš jen strach o svoje místečko. Druzí ve Straně nejsou a vůbec to nevadí…“ „O to nejde, ale takový člověk jako Hučín, z nás udělá psance, jako je sám. Věčně nás bude navštěvovat StB. Věčně budeme trčet v base…“
„Přeháníš… Copak nevidíš, že to tak není… Trčí v base jeho matka?“
„Ale ty budeš trpět. Jeho žena. Věčně ho budeš mít z domu. Kdo bude hlídat děti? Jaká budoucnost bude čekat tvoje děti?“
„Trochu předbíháš, ještě žádné nemám…“
Zanedlouho se již mělo všechno změnit. Všechny plány padly.

pokračování příště

předchozí díl

počet stran: 570, cena: 390Kč, nakladatelství: Marek Belza. Termín vydání: září 2006.

chcete-li si již dopředu knihu objednat (vyjde v září 2006), pište na adresu adam.bartos@eurabia.cz

8941 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

„Nepovedený“ příměr Václava Klause ml. naplno odhalil nedemokratickou podstatu současné EU Kdo jsou protiizraelští aktivisté EAPPI? Pane Fialo, že se nestydíteODS zTOPkovatěla a likviduje poslední stopy své pravicovostiStudenti Sorosova gymnázia v Praze vyhlásili stávku kvůli Zemanovi. Přišli je podpořit Pavel Novotný, herečky Holubová s Geislerovou a Eva Decroix

euPortal.cz

Takovéto perverzní knihy pohádek pro děti doopravdy existujíAndrej Babiš: Euro musí být klíčové téma pro jakoukoliv budoucí vládu. Nechápu, proč to politici konečně nepochopí

Eurabia.cz

Okamura vyzval českou policií, aby nevydávala muslimům povolení vlastnit zbraně. Okamura opět i upozornil na radikalismus českých muslimůPrezident Zeman: „Proč útočí Turci na Kurdy? No protože jsou faktickými spojenci Islámského státu"

FreeGlobe.cz

Teroristický útok v pražském metru: Hřib naštěstí nebyl atomovýBílé feministky sklízejí plody své tolerance! Barevné sestry jim nadávají do bílých ku.ev (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

euServer.cz

Nadšená Schwarzenbergova chvála Petříčka je nejtěžší obžalobou současné ČSSDMadeleine Albrightová a obchod s drogami, prostituce, krádeže aut a obchod s orgány zavražděných. 11. výročí vyhlášení samostatnosti Kosova

eOdborar.cz

Boj za klima? Ale jděte! Naopak velice dobrý kšeft. Greta Thunberg je pro rodiče slepice snášející zlaté vejcePrivatizace sociálních služeb ve Finsku vede k zhoršení péče a otřesnému zacházení s lidmi

ParlamentniListy.cz

„Ukazoval jste jen uprchlíky a jednu stranu konfliktu. Jsem tady, abych vám to řekla do očí!“ Drsný střet zpravodaje ČT Jakuba Szántó a rozčílené Syřanky. Na veřejnostiGenerál Pavel, Štětina, Telička, Dvořák z ČT, Pithart... Publicista vrací úder Kocábovi
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění